30 Cdo 2481/2020

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 30 Cdo 2481/2020-173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 227/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 53 Co 46/2020-148, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 C 227/2018-114, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 82 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 317 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 580,50 Kč (výrok III). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I co do příslušenství změnil tak, že žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 82 500 Kč za dobu od 10. 11. 2018 do zaplacení zamítl (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 95 438 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 28 922,50 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 74/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku II v části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Ve vztahu k námitce, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, žalobce neuplatnil žádnou konkrétnější argumentaci a nevysvětlil, v čem se měl odvolací soud od citovaného rozhodnutí odchýlit. Posuzované dovolání neobsahuje v této části náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce jím zvolený dovolací důvod v potřebném rozsahu nekonkretizoval. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se výkladu „instančnosti řízení“, a dále související otázka, zda může být procesní postup účastníka řízení rozdílného od poškozeného důvodem pro snížení základní částky, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, když zhodnotil, že na celkové délce řízení se významně podílel postup orgánů veřejné moci, a to zejména v části týkající se odvolacího řízení před Krajským osudem v Ústí nad Labem, a dále opakovaného zrušení meritorních rozhodnutí soudu prvního stupně. Složitost řízení tak odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou odpovídajícím způsobem rozlišil co do okolností, které šly na vrub postupu orgánů veřejné moci, tak co do těch, jež měly svůj původ v jednání samotných účastníků řízení, kdy předmětem odvolacího („instančního“) přezkumu byla rovněž rozhodnutí procesní povahy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Otázku podání žaloby k věcně nepříslušnému soudu jiným účastníkem posuzovaného řízení, než poškozeným, odvolací soud posoudil v rámci hodnocení kritéria procesní složitosti řízení, čímž se neodchýlil od závěrů vtělených do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, podle něhož z hlediska posouzení procesní složitosti řízení není podstatné, který z účastníků řízení dané procesní prostředky uplatňoval. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž neocitá v rozporu se závěry žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, neboť součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle § 241a odst. 2 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, není při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci závěr o tom, že by rozhodnutí soudu prvního stupně učiněné v posuzovaném řízení bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování právního názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Odvolací soud se tak při hodnocení uvedeného kritéria neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). V dovoláním zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. Odvolací soud přitom významně zvýšil základní částku zadostiučinění o 40 % z důvodů jím zjištěných průtahů a nekoncentrovaného postupu odvolacího soudu v posuzovaném řízení. V souladu s judikaturou dovolacího soudu je postup, kdy se v případě zjištěných průtahů v posuzovaném řízení odvolací soud zabýval nejen kritériem složitosti věci, ale neopomenul zhodnotit i kritérium postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019). Ze shora odkazované judikatury dovolacího soudu plyne, že je-li tato základní úvaha shledána správnou, dovolacímu přezkumu již nemůže podléhat individuální zhodnocení, o kolik procent měla být v důsledku konkrétních skutkových okolností případu základní částka navýšena či snížena. Uvedené je v souladu s povahou dovolání, jež spočívá v řešení otázek právní povahy způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci; řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 623/18). Námitka žalobce, že základní částka odškodnění ve výši 17 000 Kč za rok trvání řízení je neodpovídající realitě životní úrovně celé společnosti, a že je Nejvyšším soudem stanovené finanční rozpětí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání řízení třeba „valorizovat“ s ohledem na vývoj životní úrovně a i časové hodnoty peněz, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3450/2013, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, nebo ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 1609/15). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. 11. 2020 JUDr. Pavel Simon předseda senátu