30 Cdo 25/2002

Rubrum

30 Cdo 25/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobců Š. K. a M. S. proti žalovanému Ing. J. M., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 110/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 1999, č. j. 53 Co 426/99-137, t a k t o :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

: Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. prosince 1999, č. j. 53 Co 426/99-137, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 1999, č. j. 17 C 110/97-109. Tímto rozsudkem uvedený soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výrokové části rozsudku a zamítl protinávrh, kterým se žalovaný domáhal určení svého vlastnického práva k týmž nemovitostem. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále jen dovolatel), zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), protože v průběhu odvolacího řízení navrhoval připuštění dovolání. Nenavrhl však formulaci otázky, pro níž by mělo být dovolání připuštěno, takže odvolací soud se jeho návrhem nezabýval. Dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ), pokud jde o výklad ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákona (dále jen ObčZ). Žalobce zemřel dne 20. 4. 2001, proto dovolací soud pokračoval, v souladu s ustanovením § 107 odst. 3 OSŘ, v dovolacím řízení s jeho dědici, jimiž jsou pozůstalá neteř Š. K. a pozůstalý synovec M. S. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Vzhledem ke skutečnosti, že podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou přípustností dovolání v této věci podaného a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Jedná se totiž o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a proti takovému rozsudku ustanovení § 238 OSŘ (upravující podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku) dovolání nepřipouští. Dovolání je totiž podle tohoto ustanovení ( §238 odst. 1 písm. a/ OSŘ) obecně přípustné proti rozsudku měnícímu. Nejedná se ani o případ, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ OSŘ). Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. l OSŘ, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí o přípustnosti dovolání proti svému rozsudku nerozhodl. Rovněž podle § 239 odst. 2 OSŘ dovolání přípustné není, protože z obsahu spisu nebylo prokázáno, že by žalovaný v průběhu odvolacího řízení podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v této věci. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 OSŘ. Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v jeho průběhu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ), protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 první věta OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. února 2002 JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu