30 Cdo 2764/2024

Rubrum

30 Cdo 2764/2024-40 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 18 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 325/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, č. j. 17 Co 31/2024-18, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 2. 2024, č. j. 7 C 325/2023-11, odmítl žalobu, neboť žalobkyně neodstranila její vady ve lhůtě stanovené usnesením stejného soudu ze dne 22. 12. 2023, č. j. 7 C 325/2023-7, které jí bylo doručeno dne 3. 1. 2024, a žaloba tak má nadále nedostatky bránící pokračování v řízení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 3. 2024, č. j. 17 Co 31/2024-18, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

3. Částky 18 000 000 Kč s úrokem ve výši 8,25 % od 29. 1. 2021 do zaplacení se žalobkyně domáhala jako náhrady majetkové škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), způsobené usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2013, č. j. 15 Nc 2345/2002-156, tím, že soud nezkoumal „existenci exekutora“ a že je právo „prekludováno“, a porušil povinnost exekuci zastavit. Dále žalobkyně (bez bližšího upřesnění, jak s věcí souvisí) poukázala ve vztahu ke škodě i na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 1. 2021, č. j. 14 C 214/2020-19, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2021, č. j. 11 Co 62/2023-23, a uvedla, že má majetek zatížen exekučními příkazy, že nárok již uplatnila několikrát a že „mezi příčinou a škodou je právní nejistota“.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to nejprve bez právního zastoupení. Na základě výzvy soudu prvního stupně si však právní zástupkyni zvolila a ta dovolání sepsané žalobkyní doplnila tak, že rozsudek odvolacího soudu napadla v obou jeho výrocích a uvedla i dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II usnesení soudu prvního stupně a proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

6. Pokud pak jde o dovolání proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně, dospěl dovolací soud k závěru, že v tomto rozsahu je dovolání nepřípustné dle § 237 o. s. ř.

7. Procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobkyně odchýlit od v dovolání uvedené judikatury Nejvyššího soudu, pokud navzdory tomu, že žaloba dle žalobkyně vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě ji odmítnout, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017). Tvrdila-li žalobkyně, že jí v důsledku nezákonného rozhodnutí (nesprávného úředního postupu) vznikla škoda, aniž by po řádném poučení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. jakkoli doplnila, jak konkrétně bylo do její majetkové sféry zasaženo (v čem škoda spočívá), pak odmítnutí žaloby je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je vadou žaloby, která brání jejímu věcnému projednání, pokud není v žalobě vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to alespoň v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1303/2007, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014]. Bez ohledu na přetrvávající pochybnosti o tzv. odpovědnostním titulu (žalobkyně jednak označila více rozhodnutí, s nimiž měl vznik škody souviset, a dále tvrdila i nesprávný úřední postup soudu spočívající v nezastavení exekuce, aniž by ve vztahu k těmto různým odpovědnostním titulům specifikovala své nároky), je totiž zásadním nedostatkem žaloby, který tu v době rozhodování odvolacího soudu stále existoval (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), především absentující skutkové vylíčení toho, co konkrétně považuje žalobkyně za škodu. Může-li totiž vést v úvahu přicházející nezákonné rozhodnutí (nebo nesprávný úřední postup) k více rozličným následkům, je pro náležitou individualizaci skutku nezbytné, aby žalobce vymezil, v čem konkrétně vznik škody spatřuje, což žalobkyně i přes výzvu soudu prvního stupně neučinila. Ke shodnému závěru v obdobné věci stejné žalobkyně dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 593/2022.

8. Namítá-li žalobkyně současně, že řízení bylo postiženo vadami, tak k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není.

9. K obsahu podání žalobkyně ze dne 28. 7. 2024, sepsaného bez právního zastoupení pak Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel.

10. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 10. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu