30 Cdo 2790/2014

Rubrum

30 Cdo 2790/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 278.384,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 47/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 15 Co 345/2013 – 62, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 4. 2013, č. j. 13 C 47/2012 - 46, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 278.384,- Kč s příslušenstvím. Uvedeného nároku se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění ve výši 140.000,- Kč a náhrady škody ve výši 68.860,- Kč a 69.524,- Kč, které mu měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu v Olomouci pod sp. zn. EX 032/03 a u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. Enc 846/02. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. Námitka dovolatele, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že je závěr odvolacího soudu o absenci nesprávného úředního postupu v posuzovaných řízeních v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, protože se s obsahem napadeného rozhodnutí míjí. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se zabýval otázkou, zda kroky činěné soudním exekutorem a soudem směřovaly k reálnému vymožení práva oprávněného. Ve výše citovaném rozhodnutí vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující), bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. O takový případ nicméně v případě dovolatele nešlo, neboť exekuce byla prováděna a plnila zákonem stanovený účel. Exekutor majetková šetření průběžně opakoval. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, může se exekutor dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště pak, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit. V této souvislosti nelze přehlédnout ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, podle kterých nedošlo-li k zastavení exekuce, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení). I s těmito závěry je rozsudek odvolacího soudu v souladu. Další námitky dovolatele spočívající v tom, že odvolací soud se nezabýval kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“) a postupoval tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně podle dovolatele s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když odvolací soud za příčinu žalobcem tvrzené újmy označil nemajetnost povinného, nikoli úřední postup v posuzovaném řízení a posouzení uvedených kritérií tak na postavení žalobce nemůže nic změnit (tj. uvedený závěr by byl stejný bez ohledu na význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce). Ani odkazy na rozpor s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nebo Ústavního soudu v tomto směru nejsou relevantní, když přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Exekutorského úřadu v Olomouci pod sp. zn. EX 032/03 a u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. Enc 846/02 a o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 17. prosince 2014 JUDr. Pavel Simon předseda senátu