30 Cdo 2977/2025

Rubrum

30 Cdo 2977/2025-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) B. Z. a b) D. Z., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice ? Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 130 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 38/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2025, č. j. 17 Co 10/2025-213, t a k t o:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali zaplacení částky 65 150 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z nich jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014, v rámci něhož byl posuzován nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou taktéž za nepřiměřenou délku řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 42 C 12/2000 a následně vedenou exekuci. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 238 C 38/2018-52, zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně b) o zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok IV). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou žalobců v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 7/2020-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014, došlo k porušení práva žalobce a) na projednání věci v přiměřené lhůtě [výrok I písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla žaloba žalobce a) na zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítnuta [výrok I písm. b)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014, došlo k porušení práva žalobkyně b) na projednání věci v přiměřené lhůtě [výrok II písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla žaloba žalobkyně b) na zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítnuta [výrok II písm. b)], zamítl žalobu v části, jíž se žalobci a) a b) domáhali zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 000 Kč (výrok IV). K dovolání žalobců byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 44 Co 7/2020-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 10 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok I písm. a)], ohledně částky 54 400 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I písm. b)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 10 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II písm. a)], ohledně částky 54 400 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok II písm. b)], uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 2 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 2 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 41 800 Kč (výrok V). K dovolání žalobců byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, č. j. 30 Cdo 3343/2023-171, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 17. 6. 2025, č. j. 17 Co 10/2025-213, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 32 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok I písm. a)], ohledně částky 32 900 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I písm. b)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 32 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II písm. a)], ohledně částky 32 900 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok II písm. b)]. Současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku ve výši 16 125 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 63 875 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 95 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 16 125 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 63 875 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 95 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok IV). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku ve výši 45 600 Kč (výrok V). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu potvrzujících výroků I a II a dále v zamítavé části výroků III a IV, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka týkající se postupu odvolacího soudu, který se pro nadbytečnost nezabýval odvolacími námitkami, ohledně nichž bylo dovolání žalobců shledáno dovolacím soudem nepřípustným, jelikož dovolatelé zde nespecifikují, jaká odvolací námitka nebyla odvolacím soudem vypořádána, natož aby vyložili, v čem by právě její opomenutí představovalo otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a která by současně splňovala některé z hledisek přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Pouhá obecná výtka směřující proti rozsahu či úplnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí přípustnost dovolání založit nemůže. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se snížení základní částky zadostiučinění o 50 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobce, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 340/2025. Odvolací soud totiž ve zde projednávané věci na rozdíl od dovolateli uvedeného rozhodnutí, nezaložil závěr o sníženém významu předmětu řízení na skutečnosti, že žalobci nepožadovali navýšení zadostiučinění již v průběhu kompenzačního řízení, naopak podle odvolacího soudu by takový postup svědčil o zvýšeném významu. Snížený význam původního kompenzačního řízení shledal odvolací soud k námitce žalované v nízkém zájmu žalobců o jeho průběh. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka týkající se navýšení základní částky zadostiučinění, již měl odvolací soud posoudit v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), neboť odvolací soud se navýšením základní částky zadostiučinění za posuzované kompenzační řízení z důvodu nepřiměřené délky nynějšího řízení (pozdního přiznání přiměřeného zadostiučinění), neodchýlil se od závěrů předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3343/2023, jakož i tam označené prejudikatury, podle které soud v kompenzačním řízení posuzuje toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk (přitom je možno zohlednit i částečné plnění při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [písm. e) OdpŠk]), byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění, neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení. Vyšel-li tedy odvolací soud při navýšení zadostiučinění za posuzované řízení ze základní částky odškodnění za posuzované řízení, s čímž dovolatelé nesouhlasí, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelů, že odvolací soud při určení výše přiměřeného zadostiučinění postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP, neboť se neřídil kritérii vztahujícími se ke kompenzačním řízením a neposkytl zvlášť vysokou částku odškodnění. K téže otázce se Nejvyšší soud již vyjádřil v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020, v němž uvedl, že přestože gramatický výklad českého znění rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13 a šest dalších, by mohl vést k závěru, že „obzvlášť vysoké odškodnění“ míří na požadavek nominálního hodnoty zadostiučinění, jež by subjektivně v těchto případech bez ohledu na další okolnosti měla být poškozeným vnímána jako vysoká, vedl by takovýto závěr k popření obecného požadavku individuálního posouzení vzniklé újmy v konkrétní věci. Daným výrazem je naopak míněn vztah k zadostiučinění, které by jinak bylo přiznáno, pokud by samotné kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Jinými slovy, požadavek ESLP plynoucí z dané věty tkví v tom, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo patrné, že soud přiznává zadostiučinění zvláště vyšší právě z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Tento výklad též lépe odpovídá anglické verzi rozhodnutí, v níž dovolatelkou zdůrazňovaná pasáž zní: „accordingly award a particularly high amount of compensation“. Z výrazu „particularly“ (zvláště, mimořádně) je zřejmá souvztažnost s důvodem, proč je vyšší zadostiučinění přiznáváno, tedy nikoliv požadavek na to, aby zadostiučinění bylo poškozeným vnímáno jako extrémně vysoké, jak by mohl naznačovat v českém znění použitý výraz „obzvlášť vysoké“. Ostatně též Nejvyšší soud již ve své judikatuře dospěl k závěru, že kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka rozdílů při posuzování újmy způsobené kompenzačním řízením a při stanovení odpovídající satisfakce oproti tzv. „běžným“ řízením, přičemž tato otázka nebyla dle dovolatelů v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelé totiž v tomto směru neformulují konkrétní právní otázku, na jejímž nesprávném vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, nýbrž pouze obecně namítají, že u kompenzačních řízení mají být použita odlišná, přísnější kritéria a že přiznané zadostiučinění mělo být vyšší, aniž by uvedli, které konkrétní právní posouzení odvolacího soudu pokládají za nesprávné a v čem se měl odvolací soud při aplikaci jednotlivých kritérií odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo judikatury ESLP. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka týkající se vadného postupu odvolacího soudu, jenž se dle dovolatelů nevypořádal s jejich argumentací, čímž se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008 či ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021 a Ústavního soudu reprezentované nálezem ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 či ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17. Dovolatelé totiž ani v tomto směru nevymezují konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, ale toliko polemizují s výší přiznaného zadostiučinění, které odvolací soud navýšil právě proto, že jak posuzované řízení, tak i nynější kompenzační řízení shledal nepřiměřeně dlouhým. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Namítali-li dovolatelé jako vadný postup soudu, jenž namísto přezkumu odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně přezkoumával své vlastní předchozí rozhodnutí, vytýkají tím vady řízení. Kromě toho uvedené odůvodnění se týká stanovení výše peněžitého zadostiučinění, které soud prvního stupně žádné nepřiznal, a tudíž jej v tomto směru nemohl odvolací soud přezkoumávat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu