30 Cdo 3218/2022

Rubrum

30 Cdo 3218/2022-93 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s. r. o., identifikační číslo osoby 01809326, se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 102/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2022, č. j. 10 C 102/2022-28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022, č. j. 72 Co 228/2022-47, takto:

Výrok

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2022, č. j. 10 C 102/2022-28, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022, č. j. 72 Co 228/2022-47, se odmítá.

Odůvodnění

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se v předmětném řízení domáhá zaplacení částky 127 967 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 5. 2022, č. j. 10 C 102/2022-28, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 7. 2022, č. j. 72 Co 228/2022-47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadla nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V rozsahu, v němž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř. pro v dovolání zformulovanou otázku (podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou), zda stálým pracovištěm ve smyslu § 87 písm. a) o. s. ř. je též stálé pracoviště zaměstnavatele, tedy právnické nebo fyzické osoby; v daném případě pracoviště Ministerstva financí jakožto organizační složky jednající za stát. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3027/2013 (na které odkazuje i žalovaná ve vyjádření k dovolání), přijal a odůvodnil právní závěr, že „stálým pracovištěm se ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozumí prostor (místo), kde žalovaný na základě pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu vykonává své zaměstnání nebo povolání (plní své úkoly vyplývající z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu), jestliže právní vztah, v němž žalovaný plní své úkoly z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu, nemá jen krátkodobou nebo příležitostnou povahu a jestliže žalovaný na pracovišti vykonává své zaměstnání (povolání) soustavně.“ Rovněž tak v pozdějším usnesení ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4198/2019, navazujícím na právní závěry právě citovaného rozhodnutí, Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení § 87 písm. a) o. s. ř. „vychází z toho, že zásadně není na újmu uplatnění práv žalovaného (fyzické osoby), bude-li spor, který je proti němu veden, projednán u soudu, v jehož obvodu má své stálé pracoviště, neboť jde – zejména vedle jeho bydliště (§ 85 odst. 1 o. s. ř.) – rovněž o místo, kde se pravidelně zdržuje.“ Odvolací soud se tedy svým posouzením neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, což je patrné i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3466/2022, ve kterém Nejvyšší soud také konstatoval (a jehož účastnicí dovolatelka též byla), že nejen již z výše citované judikatury, ale i z logiky dotčené právní úpravy vyplývá, že právnická osoba (v daném případě stát či jeho organizační složka) nemůže vykonávat zaměstnání nebo povolání, nemůže být v zaměstnaneckém, služebním či jiném obdobném právním vztahu, neboť takovou osobou může být jen osoba fyzická. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 3466/2022) byl též komentován (tehdejší i nynější) dovolatelčin poukaz na závěr obsažený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. Cpjn 203/2008, publikovaného pod č. 3/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „v občanském soudním řízení, v němž je žalovaným stát a v němž za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je obecným soudem státu (§ 85 odst. 5 o. s. ř.) okresní soud, v jehož obvodu sídlí (má adresu) územní pracoviště, které v řízení zabezpečuje činnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“, s tím, že nelze přehlédnout, že tamější judikaturní závěr byl podmíněn zvláštní právní úpravou obsaženou zejména v § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dovolací soud uzavírá (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3466/2022), že i z pohledu komentované námitky ohledně významu pojmu „pracoviště“ ve smyslu § 87 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelkou položená otázka tak již byla (oproti jejímu mínění) v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se v dovoláním napadeném usnesení od tohoto řešení neodchýlil, jestliže uzavřel, že v projednávané věci nemůže být uplatněna volba místní příslušnosti podle § 87 písm. a) o. s. ř., neboť místní příslušnost soudu podle stálého pracoviště žalovaného může být založena jen ohledně fyzické osoby. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v části směřující proti usnesení odvolacího soudu podle § 234c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rámci rozhodnutí, kterým bude řízení jako celek skončeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 1. 2023 Mgr. Vít Bičák předseda senátu