30 Cdo 3437/2011

Plný text

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 13.11.2012 30 Cdo 3437/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing.

I. H., a b) J. L., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 157.024,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 239/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č.j. 19 Co 97/2011-48, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Žalobci se domáhali zaplacení částky 78.512,- Kč s příslušenstvím každému z nich jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), která měla vzniknout jednak tím, že museli vynaložit náklady v celkové výši 43.088,- Kč, aby dosáhli zrušení nezákonných rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2006, č.j. 27 Co 514/2005-330 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2005, č.j. 16 C 236/96-271), které k jejich dovolání byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2009, č.j. 31 Cdo 514/2005-352 a vráceny Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, aniž by dovolací soud žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Dále požadovali úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním nároku u žalované ve výši 13.936,- Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, protože oba řádné soudy je údajně zostuzovaly tvrzením, že jejich nároky jsou nemravné. Rozsudkem ze dne 31. prosince 2010, č. j. 15 C 239/2010-30, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2011, č.j. 19 Co 97/2011-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody není důvodný, neboť zde není nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a 3 OdpŠk, tedy základní předpoklad pro náhradu škody chybí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, s tím, že pokud po zrušení rozsudků obecných soudů dovolacím soudem řízení pokračuje, nelze tato rozhodnutí považovat za nezákonná, dokud není pravomocně skončeno následující řízení. Ztotožnil se i s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobci se nemohou domáhat náhrady škody sestávající z nákladů dovolacího řízení vzhledem k ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk, ani náhrady nákladů, které vynaložili na předžalobní uplatnění nároku u příslušného orgánu, a to vzhledem k ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. K požadavku žalobců na náhradu nemateriální újmy pak odvolací soud uvedl, že neúspěch ve sporu nelze kompenzovat cestou nemateriální újmy, nehledě k tomu, že pokud neexistuje nezákonné rozhodnutí, nepřipadá zadostiučinění v úvahu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. (přesněji § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, a poukazují na skutečnost, že v uvedeném případě šlo o odlišnou situaci, a to o škodu vzniklou v přímé souvislosti s nabytím právní moci výroku, který řešil věc samu. Podotýkají, že nelze vyloučit možnost, že v případě neúspěchu v řízení o věci samé, jim nebudou přiznány náklady dovolacího řízení, v němž byli úspěšní. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR dovozují, že nepřiznáním nároku na reparaci nezákonného rozhodnutí byly popřeny základní principy právního státu a základní smysl OdpŠk. Za protiústavní považují rovněž aplikaci ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. Konečně pak nesouhlasí s nepřiznáním nároku na náhradu nemateriální újmy. Navrhují proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně považuje za správná a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (dostupnou na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), s níž je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu. Tak v rozsudku ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003 (z něhož vyšel i odvolací soud a jehož nesprávnou aplikaci namítají dovolatelé), konstatoval, že za nezákonné ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Uvedený rozsudek by nebyl aplikovatelný pouze v případě, že řízení bylo pravomocně skončeno bez možnosti mimořádného opravného prostředku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006). Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2197/2007, uveřejněné pod C 7517 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009). Poněvadž v posuzované věci došlo po zrušení rozsudků obecných soudů soudem dovolacím, k vrácení věci soudu prvního stupně, který věc znovu projedná a rozhodne i o nákladech dovolacího řízení, nelze ve věci vysledovat nezákonné rozhodnutí, které by v intencích § 8 odst. 1 OdpŠk zakládalo tvrzený nárok. V tomto ohledu musí žalobci vyčkat na výsledek řízení před obecnými soudy. Odvolací soud proto také zcela správně dovodil, že v případě neexistence nezákonného rozhodnutí nelze žalobcům přiznat žádnou formu zadostiučinění. Ze stejných důvodů (i když to v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nezmiňuje) nelze přiznat ani náhradu nákladů vynaložených žalobci na předžalobní uplatnění nároku. Dovolací soud tedy nemá důvodu odchýlit se od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodováno podle ustanovení § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když dovolatelé nemají na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. července 2012 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu