30 Cdo 3570/2021

Rubrum

30 Cdo 3570/2021-160 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 4/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 203/2021-135, t a k t o:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 43 C 4/2021-111, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 283 187 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč a (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky soudních řízení vedených u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, pod sp. zn. 54 Cm 46/2010, 54 Cm 29/2011 a 54 Cm 6/2011. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že délka promlčecí doby je spornou právní otázkou, která v praxi Nejvyššího soudu nebyla za účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pozn. Nejvyššího soudu) řešena. Dovolatelem položená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť výklad ustanovení týkajících se délky promlčecí doby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustálen a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak. Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je jasným ustanovením zákona, vyložitelným za použití metody jazykového výkladu a nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu v něm zakotvené právní normy. Odlišnost úpravy náhrady nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. od jiných náhrad byla, a to včetně krátké promlčecí lhůty, záměrná (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněného pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citované ustanovení představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). Jeho ústavní konformitu opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16, ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/12, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 1. 2022 Mgr. Vít Bičák předseda senátu