30 Cdo 3633/2022

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 30 Cdo 3633/2022-155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce J. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o omluvu a zaplacení 30 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 156/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 23 Co 151/2022-108, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 37 C 156/2021-76, zamítl žalobu o poskytnutí omluvy (výrok I) i o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a to z důvodu postavení žalobce jako veřejného funkcionáře v Centrálním registru oznámení, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce v dovolání vymezil několik právních otázek, které podle něho dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobce podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, představuje nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobkyně může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů). V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem zrušeným (od 1. 1. 2021) § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou OdpŠk, v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil. Tyto závěry Nejvyššího soudu následně potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, vydaném v reakci na závěry uvedené v žalobcem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22. V tomto stanovisku pléna Ústavní soud uzavřel, že předmětný nález Ústavního soudu neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením. Dále Ústavní soud konstatoval, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22, soud ochrany ústavnosti dospěl k závěru právě opačnému. Již v rozsudku ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008 (vůči němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2069/08, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná), totiž Nejvyšší soud uzavřel, že se obecný soud nemusí řídit právním názorem vysloveným v téže věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo později vydáno plenární stanovisko založené na jiném právním názoru. Tento závěr byl následně akceptován i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3258/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1587/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3919/2011). S ohledem na výše uvedené je tedy v daném případě, kdy byly závěry senátního nálezu korigovány pozdějším stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, nezbytné vycházet ze závěrů stanoviska pléna. Navíc tímto postupem v daném případě nemůže být zasažena právní jistota účastníků řízení, a to zejména vzhledem k minimálnímu časovému odstupu mezi vydáním senátního nálezu a plenárního stanoviska (1 měsíc a 11 dnů) a k tomu, že účastníci řízení ve skutkově shodných věcech (včetně věci posuzované ve stanovisku pléna Ústavního soudu) zastupuje stejná právní zástupkyně, která je tedy s vývojem názorů Ústavního soudu na tuto problematiku podrobně obeznámena. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně přípustné, což platí i pro výrok ohledně částky 30 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. 1. 2023 JUDr. David Vláčil předseda senátu