30 Cdo 3715/2008

Plný text

30 Cdo 3715/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. F., zastoupené advokátem, proti žalované N. Č. B., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 37/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. 1 Co 395/2007-269, t a k t o : Dovolání žalobkyně se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 11 C 37/2007-253, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 103.230.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 1 Co 395/2007-269, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. června 2008, č. j. 1 Co 395/2007-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil, upřesnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 násl. o. z., spočívající v neudělení informovaného souhlasu s operací provedenou dne 6. listopadu 2002. Nebylo proto možno dovodit odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (přičemž z obsahu dovolání lze s přihlédnutím k § 41 odst. 2 o. s. ř. dovodit, že uplatňuje i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona). Zejména namítá, že žalobkyně nebyla kvalifikovaně informována o prováděné operaci a svůj souhlas s ní tak stavěla na neúplných informacích. Soudy obou stupňů v řízení chybně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení zejména Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a zákona o péči a zdraví lidu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (krajský soud rozhodoval o žalobě na ochranu osobnosti v této věci poprvé) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o. z. ve vztahu k zákonu o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb.) a k „Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvě o lidských právech a biomedicíně“ odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, sp.zn. 30 Cdo 1889/2006). Pokud žalobkyně v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. května 2009 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu