30 Cdo 38/2026-613

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně T. H., zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180/10), o zaplacení 16 318 044,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 171/2024, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2025, č. j. 21 Co 355/2025-547, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2025, č. j. 21 Co 355/2025-547, ve výroku I a dále v té části výroku II, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 C 171/2024-450, ve výrocích I a II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení a) žaloba a rozsudek soudu prvního stupně

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 31. 5. 2024, po její změně a po jejím částečném zpětvzetí, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 000 000 Kč (původně 15 000 000 Kč) s úroky z prodlení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nedůvodného trestního stíhání její osoby, částky 367 750 Kč (původně 450 000 Kč) s úroky z prodlení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší žalobkyni v důsledku nepřiměřené délky tohoto trestního stíhání, částky 129 070,70 Kč (původně 774 206,40 Kč) s úroky z prodlení jakožto náhrady nákladů vynaložených na obhajobu v rámci trestního řízení a částky 68 686 Kč (původně 93 838 Kč) s úroky z prodlení z titulu náhrady za jízdné vynaložené žalobkyní v důsledku uvedeného trestního stíhání.

2. K částečnému zpětvzetí žaloby došlo v důsledku parciálního plnění žalované na nároky uplatněné žalobkyní, a to v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná zaplatila žalobkyni dne 14. 6. 2024 částku 1 000 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nedůvodným trestním stíháním, částku 82 250 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, částku 581 357,81 Kč jakožto náhradu nákladů vynaložených žalobkyní na obhajobu (nad takto poskytnuté plnění vzala žalobkyně žalobu zpět ještě ohledně částky 63 777,85 Kč, což soud prvního stupně zřejmě ve výroku III svého rozsudku nezohlednil) a částku 25 152 Kč na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní na jízdné.

3. Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 C 171/2024-450, uložil žalované povinnost, aby žalobkyni zaplatila částku 2 150 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 150 000 Kč od 31. 5. 2024 do 14. 6. 2024 a z částky 2 150 000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 11 850 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 14,75 % z této částky od 31. 5. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II), řízení zastavil co do částky 1 688 759,81 Kč (výrok III), připustil změnu žaloby pro zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně (výrok IV) a dále rozhodl o tom, že o žalobě v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 367 750 Kč (z titulu nepřiměřené délky trestního řízení), částky 129 070,70 Kč (z titulu náhrady nákladů obhajoby), částky 68 686 Kč (z titulu náhrady jízdného) a úroků z prodlení z těchto částek, jakož i o nahrazení nákladů řízení, bude rozhodnuto následně v „konečném“ rozsudku (výrok V).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 25. 7. 2014 bylo usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. z“). Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 31. 7. 2014 a žalobkyně proti němu podala stížnost, která byla zamítnuta. Dne 24. 5. 2015 byla na žalobkyni u Krajského soudu v Brně podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. z., přičemž rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, přičemž usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 byl zprošťující rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020 byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. z. a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále trest zákazu činnosti na dobu čtyř let a peněžitý trest 100 000 Kč. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021. K dovolání žalobkyně byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 oba předchozí rozsudky zrušeny (ve výroku o vině a trestu týkajících se žalobkyně) a bylo přikázáno Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2023 byla žalobkyně obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), v plném rozsahu zproštěna, přičemž následné odvolání státního zástupce bylo vzato zpět a Krajský soud v Brně vzal toto zpětvzetí na vědomí dne 12. 6. 2023. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 16. 6. 2023. Dne 30. 11. 2023 uplatnila žalobkyně výše uvedené nároky u žalované.

5. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za prokázané, že trestní stíhání žalobkyně trvalo 8 let a 10 měsíců. Toto stíhání zcela zásadně ovlivnilo rodinný a osobní život žalobkyně (uzavřela se do sebe, místní obyvatelé se jí snažili vyhnout, přecházeli na druhou stranu chodníku, přestali ji zdravit, začaly se šířit různé pomluvy, veřejně byla bez svého přičinění očerněna, veškerá její dobrá pověst, důstojnost a čest, na které si zakládala, byla rázem ztracena, což se žalobkyně velmi dotýkalo, neboť celý život se chovala k lidem slušně, poctivě a pokorně, žalobkyně musela čelit dotazům novinářů, kteří jí neustále telefonovali a požadovali s ní učinit rozhovor). Trestní stíhání rovněž zcela zásadně ovlivnilo zdraví žalobkyně, která byla od 3. 6. 2021 do 8. 6. 2021 hospitalizována a podrobila se radikální nefrektomii (byla jí odstraněna pravá ledvina), čemuž předcházel akutní zánět slinivky břišní, při němž žalobkyni odumřela téměř jedna polovina tohoto orgánu a byl jí diagnostikován zhoubný nádor pravé ledviny. Následně byla asi půl roku v pracovní neschopnosti a byla jí předepsána přísná dieta. Žalobkyně trpěla nespavostí, stresem, nervozitou, nejistotou ohledně budoucnosti a depresemi, což ovlivnilo i její celkový stav. Zásadně negativní dopady mělo trestní stíhání i do profesního života žalobkyně, neboť v důsledku pravomocného odsouzení mimo jiné k trestu zákazu činnosti (spočívající ve výkonu dosavadního zaměstnání ve státní správě v pozici úřední osoby) žalobkyně ztratila bezúhonnost a své dosavadní zaměstnání (vedoucí stavebního úřadu), které do té doby vykonávala po dobu 27 let. Trestní stíhání bylo rovněž medializováno, přičemž soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně žije na malém městě (cca 4 000 obyvatel), a tudíž se její trestní stíhání stalo ihned od počátku známou skutečností.

6. Dále soud prvního stupně ze znaleckého posudku ze dne 27. 11. 2023 zjistil, že nárok žalobkyně na bolestné vzniklé v souvislosti se zánětem slinivky břišní by činil 138 110 Kč, bolestné vzniklé v souvislosti s nádorem ledviny by činilo 103 272 Kč a náhrada za ztížení společenského uplatnění coby důsledku nemoci by činila 844 733 Kč.

7. Po shrnutí rozhodné právní úpravy (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, § 31a odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „OdpŠk“), jakož i judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, soud prvního stupně uzavřel, že uvedené trestní stíhání poškodilo žalobkyni v rovině morální a zdravotní a narušilo její soukromý, rodinný a profesní život. Přitom podle soudu prvního stupně v České republice neexistuje soudem řešený případ, v němž by došlo k poskytnutí zadostiučinění za plně srovnatelné trestní stíhání (co do jeho povahy, délky a zejména dopadů do osobní sféry – zejména zdravotních následků). Případy, na které poukázala žalovaná, nebyly podle soudu prvního stupně srovnatelné v podstatných znacích s případem žalobkyně, neboť dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně byly daleko závažnější (zejména zdravotní následky). V poměrech žalobkyně se trestní stíhání projevilo negativněji než v případech JUDr. Vlasty Parkanové a Ing. Aleny Vitáskové s tím, že tyto dva případy jsou stále předmětem řízení o mimořádných opravných prostředcích. Srovnání nebylo proto podle soudu prvního stupně možné provést ani s jiným konkrétním právním případem náhrady nemajetkové újmy.

8. Okresní soud v Hradci Králové tak stanovil přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši, která odpovídá ekonomické realitě v České republice, a také k tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Toto přiměřené zadostiučinění by tak dle přesvědčení soudu prvního stupně mělo činit 3 150 000 Kč. Přitom soud prvního stupně přihlédl k tomu, že trestní stíhání žalobkyně trvalo téměř 9 let, rozvrátilo její sociální vazby, negativně ovlivnilo její rodinný život, zlikvidovalo jí profesní kariéru úřednice stavebního úřadu a vyvolalo u ní takový negativní zdravotní následek, který lze kvalifikovat jako závažnou újmu na zdraví. V průběhu trestního stíhání nedošlo ani k částečnému uvadnutí zájmu spoluobčanů v bydlišti žalobkyně o daný případ či k poklesu stresu žalobkyně. Žalobkyně se rovněž na zahájení trestního stíhání nijak nepodílela, přičemž ze zprošťujícího rozsudku vyplývá, že žalobkyně v rámci jí vedeného stavebního řízení postupovala zcela v souladu se svou kompetencí odpovědného úředníka stavebního úřadu.

9. Soud prvního stupně rovněž použil jako referenční rámec výši odškodňování nemajetkové újmy na zdraví dle Metodiky k § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, viz i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, dále též jen „Metodika“ – pozn. Nejvyššího soudu), přičemž za 100% vyřazení poškozeného ze všech funkčních schopností by v roce 2024 z titulu ztížení společenského uplatnění náleželo 17 336 400 Kč a v roce 2025 pak 19 691 600 Kč. Částka zadostiučinění ve výši 3 150 000 Kč odpovídá 29 717 Kč za měsíc, resp. 990 Kč za den utrpení, a je tak podle soudu prvního stupně přiměřená nejen s ohledem k vyplácenému odškodnění za bolestné či ztížení společenského uplatnění, ale i s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy v České republice.

10. Žalobkyně sice nebyla natolik veřejně známou osobou jako JUDr. Vlasta Parkanová či Ing. Alena Vitásková, nevykonávala tak vysokou manažerskou pozici ve státních orgánech, nebyla politicky činná a její případ nebyl tak široce medializován, avšak tyto okolnosti nesnížily závažnost dopadů nezákonného trestního stíhání do integrity žalobkyně. To proto, že nezákonné trestní stíhání zničilo postavení žalobkyně v jejím bydlišti, rozvrátilo její sociální vazby a zlikvidovalo její profesní kariéru úřednice stavebního úřadu. b) rozsudek odvolacího soudu 11. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „odvolací soud“) potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně jen v té části, v níž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 1 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 300 000 Kč od 31. 5. 2024 do 14. 6. 2024 a z částky 1 300 000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, a ve zbývající části výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba co do zaplacení dalších 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 850 000 Kč od 31. 5. 2024 do 14. 6. 2024 a z částky 850 000 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení (výrok I). Výrokem II pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až V.

12. Odvolací soud uvedl, že zcela sdílí skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, vyjma závěru o výši přiznaného zadostiučinění. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně vycházel z porovnání výše odškodnění přiznaných v jiných, skutkově a právně obdobných, případech. Nezákonně vedené trestní stíhání mělo v poměrech žalobkyně výraznější negativní dopad než ve skutkově i právně nejsrovnatelnějších případech JUDr. Vlasty Parkanové a Ing. Aleny Vitáskové.

13. Dále odvolací soud uvedl, že případ žalobkyně není plně srovnatelný s jiným obdobným případem a judikatura uváděná žalovanou v odvolání není z tohoto pohledu skutkově ani právně přiléhavá; s případem žalobkyně se neshoduje zejména co do délky stíhání a skutku, pro který bylo vedeno, jakož i co do poměrů stíhané osoby, především pak vývoje zdravotního stavu.

14. Podle odvolacího soudu lze k argumentaci žalované především vyzdvihnout, že: a. funkce JUDr. Parkanové a Ing. Vitáskové byly časově omezeny a zanikly by tak i bez vedení trestního stíhání proti nim, zatímco v případě žalobkyně její funkce vedoucí stavebního úřadu zanikla po 27 letech v důsledku pravomocného odsouzení; b. JUDr. Parkanová a Ing. Vitásková jako osoby veřejně známé a činné ve vrcholných státních funkcích musely být spíše srozuměny s možnou veřejnou medializací a kritikou jejich jednání oproti žalobkyni, která vykonávala zcela běžnou, nevýraznou úřednickou funkci, navíc na malém městě, kde i bydlela; c. JUDr. Parkanová a Ing. Vitásková v důsledku nezákonného trestního stíhání utrpěly jen duševní újmu (posttraumatickou stresovou poruchu), zatímco žalobkyně v průběhu stíhání navíc utrpěla i zánět slinivky břišní, onemocněla rakovinou a musela podstoupit odstranění pravé ledviny, což znamená, že v důsledku trestního stíhání o to intenzivněji pociťovala a prožívala popsané fyzické zdravotní potíže a jejich léčbu, a to i vzhledem ke svému věku; d. žalobkyně svým jednáním nezavinila trestní stíhání (bylo vedeno jen na základě běžného výkonu úřednické činnosti), zatímco v případě JUDr. Parkanové a Ing. Vitáskové se jednalo o výjimečnější a mimořádnější činnost, pro kterou byly nezákonně trestně stíhány; e. JUDr. Parkanová a Ing. Vitásková nebyly – na rozdíl od žalobkyně – nikdy pravomocně odsouzeny a potrestány, přičemž v případě JUDr. Parkanové trestní stíhání trvalo 9 let, byla ohrožena trestem odnětí svobody 2 až 8 let (tedy i jen trestem podmíněným), Ing. Vitásková byla trestně stíhána po dobu asi 7 let a byla ohrožena trestem odnětí svobody v délce 5 až 12 let (tedy trestem zásadně nepodmíněným). V případě žalobkyně se tak jednalo o tíživější kombinaci 9 let trvajícího stíhání a ohrožení trestem odnětí svobody 5 až 12 let, a navíc i téměř rok trvajícím pravomocným odsouzením a potrestáním pro zvlášť závažný zločin.

15. Přesto soud prvního stupně – podle názoru odvolacího soudu – nedostatečně přihlédl k tomu, že prozatím bylo JUDr. Parkanové a Ing. Vitáskové dohromady přiznáno na zadostiučinění celkem 3 000 000 Kč, tedy stále méně, než přiznal soud prvního stupně žalobkyni. S ohledem na tuto skutečnost bylo podle odvolacího soudu přiměřené přiznat žalobkyni zadostiučinění ve výši 2 300 000 Kč. To by jednak odráželo skutečnost, že v případě žalobkyně mělo nezákonné trestní stíhání výraznější negativní dopad než v případech JUDr. Parkanové a Ing. Vitáskové, jednak by však tato částka reflektovala obdobná zadostiučinění těmto dvěma osobám zatím přiznaná. Nelze podle odvolacího soudu uvažovat o tom, že by žalobkyně nezákonným trestním stíháním utrpěla větší újmu než JUDr. Parkanová a Ing. Vitásková dohromady.

16. Odvolací soud ovšem rovněž uvedl, že výši odškodnění žalobkyně nelze odůvodnit na základě Metodiky k § 2958 o. z., a to tím spíše v situaci, kdy popsané bolestné a ztížení společenského uplatnění žalobkyně v souvislosti s jejími zdravotními potížemi nelze považovat za újmu, která by jí vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním (což nebylo prokázáno), a měla by jí proto být státem bez dalšího nahrazena. Obojí lze posuzovat jen jako jedno z více umocňujících hledisek v rámci úvah o stanovení přiměřené a spravedlivé náhrady nemajetkové újmy v režimu § 31a odst. 2 OdpŠk.

II. Dovolání a vyjádření k nim a) dovolání žalobkyně

17. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku I a dále proti té části výroku II, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. V něm zejména namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (například jeho rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), jestliže při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění konstatoval nesrovnatelnost projednávané věci s jinými doposud řešenými případy, avšak zároveň v rozporu s judikaturou nestanovil zadostiučinění jinak, tedy nikoliv srovnávací metodou, nýbrž podle toho, co by odpovídalo ekonomické realitě v České republice, resp. tomu, co by bylo obecně vnímáno jako spravedlivé. Odvolacímu soudu je žalobkyní v tomto směru dále vytýkáno, že oproti soudu prvního stupně snížil přiměřené zadostiučinění tak, aby nebylo vyšší než v součtu dosud přiznané přiměřené zadostiučinění v případech JUDr. Vlasty Parkanové a Ing. Aleny Vitáskové. Žalobkyně má za to, že takto nelze přiměřené zadostiučinění korigovat, jedná-li se v její věci o bezprecedentní případ, přičemž otázku uvedené korekce přiměřeného zadostiučinění za takových okolností považuje za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou.

18. V dovolání žalobkyně je též položena otázka, zda soud smí svou úvahu o výši přiměřeného zadostiučinění, která má odpovídat ekonomické realitě a tomu, co by bylo obecně vnímáno jako spravedlivé, založit na připodobnění dopadů nezákonného trestního stíhání a nezákonného pravomocného odsouzení pro zvlášť závažný zločin do všech sfér žalobkyně k dopadům určitého procentuálního vyřazení funkčních schopností ve smyslu Metodiky k § 2958 o. z. Žalobkyně má pak za to, že rozsudek odvolacího soudu se ocitá v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (znovu s rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), jestliže výše uvedený postup podle Metodiky odvolací soud soudu prvního stupně vytknul a v důsledku toho snížil výši přiměřeného zadostiučinění přiznaného žalobkyni. Žalobkyně míní, že podle ustálené judikatury má výše přiměřeného zadostiučinění v bezprecedentních případech odpovídat ekonomické realitě a obecným představám o spravedlivé výši zadostiučinění. Není však nikde řečeno, jakým konkrétním způsobem má v takovém případě soud postupovat. Jestliže soud prvního stupně své úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění založil na připodobnění újem žalobkyně k určitému procentuálnímu funkčnímu vyřazení ve smyslu uvedené metodiky, přičemž tyto své úvahy odůvodnil a zasadil je do ekonomické reality, nelze mu to vytýkat. Odvolací soud navíc podle žalobkyně v tomto směru pouze (bez bližšího vysvětlení) konstatoval, že takto bez dalšího postupovat nelze, a limitoval-li tím úvahy soudu prvního stupně, ocitl se v rozporu s ustálenou judikaturou.

19. Žalobkyně rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti se zdravotními potížemi žalobkyně nelze považovat za újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, neboť existence příčinné souvislosti mezi těmito skutečnostmi nebyla prokázána. Žalovaná podle žalobkyně v průběhu celého soudního řízení ani jednou nenamítla, že by újmy v podobě dopadů na zdraví žalobkyně neměly být v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Naopak tvrzení žalobkyně v tomto ohledu byla mezi účastnicemi řízení nesporná a existenci příčinné souvislosti coby otázku skutkovou zpochybnil až odvolací soud. Odvolací soud se podle mínění žalobkyně v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

20. Odvolací soud se podle názoru žalobkyně rovněž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudku ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, nebo rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011), jestliže nezohlednil další relevantní okolnosti předmětného případu, zejména to, že trestní stíhání žalobkyně bylo zcela nedůvodné, v obžalobě byly vůči její osobě uvedeny vědomě lži, dlouhodobě a vědomě nebyly zohledňovány důkazy svědčící ve prospěch žalobkyně coby obžalované, opakovaně jí bylo vytýkáno porušení povinností, které jako úředník stavebního úřadu neměla, případně jí bylo vytýkáno, že si nevyžádala podklady, které si však vyžádat nemusela a ani nebyla oprávněna je vyžadovat. Dále nebyla zohledněna odvolacím soudem absurdnost pravomocného odsouzení žalobkyně za zvlášť závažný zločin v situaci, kdy nebyl prokázán ani její úmysl, vyvozování extrémně excesivních závěrů ze standardních postupů stavebního úřadu a jím vydávaných rozhodnutí, rozsáhlé porušování trestního řádu při hlavním líčení, nestandardní mediální zostuzování žalobkyně s aktivním přičiněním orgánů činných v trestním řízení apod.

21. Medializaci případu sice odvolací soud ve svém rozsudku zohlednil, avšak nedostatečně, neboť není zřejmé, jak se toto hodnocení promítlo do rozhodnutí o výši zadostiučinění. Přitom měl odvolací soud podle mínění žalobkyně vzít v úvahu, že medializace případu narušila u veřejnosti presumpci její neviny, což mělo za následek zvlášť závažný dopad do její cti a důstojnosti.

22. V dalším textu dovolání žalobkyně akcentuje konkrétní skutkové okolnosti provázející zhoršení jejího zdravotního stavu, které přičítá stresům způsobeným právě jejím nezákonným trestním stíháním. Dále pak odvolacímu soudu (znovu) vyčítá, že se (na rozdíl od soudu prvního stupně) nedostatečně zabýval kritériem ekonomické reality v České republice, resp. že se k němu vůbec nevyjádřil. Tento postup je pak podle žalobkyně nesprávný a jsoucí v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, například s rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023). V této souvislosti žalobkyně upozorňuje na zvýšení průměrné hrubé nominální mzdy od roku 2014 do roku 2025 a také na vývoj inflace, přičemž dovozuje, že také z tohoto důvodu nelze přihlížet k částkám, které byly přiznány v jiných případech. Žalobkyně má za to, že by měl být také ctěn účel náhrady nemajetkové újmy, kterým je možnost opatření si náhrady za vytrpěné újmy, a proto by bylo namístě rovněž aplikovat principy judikatury vztahující se k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Žalobkyně klade otázku, zda je v kontextu jejího podlomeného zdraví možno při určení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet z jeho účelu, tedy v daném případě z toho, co by musela vynaložit na služby spojené s péčí o svou osobu (kterou nyní zajišťuje její manžel) v zařízení, kde by bylo o ni dobře postaráno, přičemž zmiňuje cenu pobytu v jednolůžkovém pokoji v Domově u Agáty, která bez lékařské péče aktuálně činí 81 000 Kč měsíčně (na dobu následujících 15 let tedy celkem 15 000 000 Kč).

23. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje, a v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 31. 5. 2024 do zaplacení. Alternativně žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a dále v části výroku II, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. b) dovolání žalované 24. Žalovaná podala dovolání proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 1 300 000 Kč s výše specifikovanými úroky z prodlení.

25. Žalovaná má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v rámci posuzování kritérií rozhodných pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, která byla podle názoru žalované v daném případě stanovena ve zjevně nepřiměřené výši. Je toho názoru, že již poskytnuté zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč je zcela adekvátní zjištěným okolnostem ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.

26. Žalovaná nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně), že v České republice neexistuje případ nezákonného trestního stíhání plně srovnatelný s případem žalobkyně, a to co do jeho povahy, délky či dopadů do osobní sféry stíhané osoby. Nesouhlasí rovněž s tím, že by trestní stíhání mělo daleko závažnější zdravotní důsledky v případě žalobkyně než v případech, na které poukazovala žalovaná.

27. Žalovaná tedy klade dovolacímu soudu otázku, zda mohou soudy v obdobných případech rozhodovat bez podrobnějšího, bližšího posouzení a zohlednění obdobných případů a v nich poskytnutého zadostiučinění tak, aby bylo vyhověno požadavku, že přiznané zadostiučinění se a priori nemá významněji odchylovat od již přiznaných zadostiučinění pouhým odkazem, že takové případy nejsou srovnatelné. Takový postup podle žalované zakládá závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

28. Dále žalovaná pokládá otázku, zda může soud rozhodnout o požadovaném nároku na zadostiučinění bez toho, aby žalobkyně podrobněji podložila svůj nárok odkazem na obdobná rozhodnutí soudů shodující se v podstatných znacích s jí požadovaným nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou následkem trestního stíhání.

29. Žalovaná v této souvislosti poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, s nimiž je podle jejího názoru rozsudek odvolacího soudu (a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně) v rozporu, a to zejména proto, že se dostatečně nevypořádal s rozhodnutími soudů ve srovnatelných případech, na které žalovaná poukazovala. Výsledkem je, že se přiznaná výše zadostiučinění výrazným způsobem odchyluje od dosud přiznaných kompenzací. V tomto ohledu žalovaná poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3942/2016.

30. Analogické přirovnání zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání k Metodice vztahující se k náhradě nemajetkové újmy na zdraví je podle žalované nepříhodné, neboť předmětem nyní projednávaného případu není stanovení výše nemajetkové újmy na zdraví žalobkyně, nýbrž zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, kdy následky takového stíhání jsou pouze jedním z posuzovaných kritérií.

31. Žalovaná v dalším textu dovolání uvedla, že žalobkyni již poskytnuté zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč bylo srovnatelné či vyšší než v jiných obdobných případech. V této souvislosti poukázala na znaky shodné s případy trestního stíhání JUDr. Vlasty Parkanové a Ing. Aleny Vitáskové (charakter trestní činnosti, pro kterou byly tyto osoby stíhány, výše hrozícího trestu, trvání trestního stíhání, zdravotní komplikace, medializace případu, dopady do osobní sféry stíhaných), přičemž na rozdíl od těchto případů žalobkyně nebyla veřejně známou osobou, nevykonávala vysokou manažerskou funkci, nebyla politicky činná, její případ byl sice medializován, ale nikoliv tak obšírně jako v právě uvedených případech, žalobkyně byla rovněž odsouzena k trestu odnětí svobody v nižší trestní sazbě než Ing. Alena Vitásková. Dále žalovaná zdůraznila, že nebyla prokázaná existence příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a zdravotními potížemi žalobkyně. Žalovaná rovněž poukázala na další příklady odškodnění nemajetkových újem způsobených nezákonnými trestními stíháními, s nimiž měly soudy případ žalobkyně porovnat.

32. Soud odvolací a soud prvního stupně rovněž podle žalované postupovaly v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (například s rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018), jestliže neuložily žalobkyni, aby podložila svůj požadavek, resp. svá tvrzení srovnávacími rozhodnutími jednotlivých soudů. Posouzení provedené odvolacím soudem je proto dle přesvědčení žalované neúplné, a tudíž i nesprávné.

33. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 300 000 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se v této části zamítá, případně aby v tomto rozsahu dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. c) vyjádření žalobkyně k dovolání žalované 34. Ve svém vyjádření k dovolání žalované žalobkyně akcentuje především to, že její případ není srovnatelný s jinými, již posuzovanými, případy nemajetkových újem způsobených nedůvodným trestním stíháním, na něž poukázala žalovaná. Žalované rovněž vyčítá, že opakovaně nepravdivě tvrdí, že žalobkyně byla v posuzovaném trestním stíhání odsouzena nepravomocně. Žalobkyně zopakovala, že byla nezákonně trestně stíhána, nezákonně pravomocně odsouzena a potrestána, přičemž v průběhu trestního řízení došlo k celé řadě pochybení. Jednání státu vnímá žalobkyně jako znevažování veškerého utrpení, kterému byla vystavena od okamžiku ústního vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí odvolacího soudu nejen ona sama, ale i její nejbližší rodina. Sama žalobkyně pak v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu neměla možnost, nervy, sílu ani životní čas získávat soudní rozhodnutí a jiné relevantní dokumenty z řízení, kterých na rozdíl od žalované nebyla účastníkem, za účelem vytváření komparačních tabulek, které podle názoru žalované nemohou stejně obstát z hlediska naplnění ústavní i zákonné maximy na plné odškodnění újem. Ani žalovanou uváděné případy nejsou podle žalobkyně z různých důvodů srovnatelné. Proto bylo namístě užití jiného postupu za účelem určení výše přiměřeného zadostiučinění. Také žalobkyně nesouhlasí s hodnocením žalované stran dopadů medializace posuzovaného případu. Žalovaná dle mínění žalobkyně nepřípustně v dovolání opakuje svou dosavadní argumentaci, přičemž všechny rozhodné skutečnosti učinila nespornými a nesouhlasí toliko s výší přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud by tak podle žalobkyně měl dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout. d) vyjádření žalované k dovolání žalobkyně 35. Žalovaná má dovolání žalobkyně za nedůvodné, přičemž odkázala na svou dovolací argumentaci stran nepřiměřenosti již přiznaného zadostiučinění, zejména pak na to, že soudy měly přihlížet k obdobným případům, které byly již projednány. Na tom nemůže ničeho změnit ani vývoj inflace v průběhu doby či nabídka služeb soukromého subjektu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

III. Přípustnost dovolání

36. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

37. Dovolání byla podána včas, za splnění podmínek uvedených § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

38. Dovolání též byla podána osobami oprávněnými, byť žalobkyně v rozsahu, v němž formálně napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu i v té jeho části, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do 1 300 000 Kč s příslušenstvím, není osobou subjektivně legitimovanou k podání dovolání, neboť v tomto rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu jí nebyla způsobena žádná újma, naopak byla úspěšná (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobkyně proti této části výroku I rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nebrojí, a dovolání tak proti němu materiálně nesměřuje. Z tohoto důvodu dovolací soud v této části nepřistoupil k částečnému odmítnutí dovolání žalobkyně ve výroku tohoto rozsudku.

39. Následně dovolací soud posoudil přípustnost dovolání žalobkyně i žalované.

40. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

41. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

42. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně i žalované jsou podle § 237 o. s. ř. přípustná pro posouzení požadavků na stanovení výše náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (nedůvodného zahájení a vedení trestního stíhání), neboť jejich posouzení v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

43. Obě dovolání jsou i důvodná.

44. Podle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

45. Z dovolání obou účastnic je zřejmé, že brojí proti výši žalobkyni dosud přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním její osoby, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, přičemž výši dosud přiznaného zadostiučinění považuje žalobkyně za neadekvátně nízkou, naproti tomu žalovaná ji pokládá za nepřiměřeně vysokou.

46. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že stanovení formy a/nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

47. Ve vztahu k zadostiučinění za újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním je judikatura Nejvyššího soudu mimo jiné ustálena v tom, že při stanovování přiměřeného zadostiučinění (formy i výše), by tato satisfakce měla odpovídat individuálním okolnostem případu, ale zároveň i výši přiznaného zadostiučinění v jiných případech, jež se s projednávanou věcí shodují v podstatných znacích. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Jestliže nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy) – k tomu srovnej například již účastnicemi citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012) a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016)

48. Je třeba připomenout i judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Soud v roli arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným, je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona a soud tak není vázán žalobním petitem (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), což je právě projednávaná problematika, své úvahy pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby byla vyloučena libovůle a závěry soudu byly přezkoumatelné (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).

49. V rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, Nejvyšší soud zopakoval, že je též v zájmu žalované, aby soudu předestřela srovnání s případy svědčícími její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši, a doplnil, že „není vyloučeno, naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.“ Současně Nejvyšší soud apeloval na Ministerstvo spravedlnosti, které v rámci předběžného projednání nebo na základě rozhodnutí soudu vyplácí náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, aby zveřejnilo způsobem dostupným soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům částky, které v minulosti z tohoto titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena.

50. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, upřesnil, že pokud žalobce neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí seznámí. V této souvislosti dodal, že Ministerstvo spravedlnosti již uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na https://www.justice.cz/web/msp/odskodnovani2? clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou -trestnim-stihanim. K údajům v dané databázi by soudy měly při posouzení žalovaného nároku přihlédnout (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017).

51. Dovolací soud v právě souzeném případě dospěl k závěru, že odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) výše uvedeným, judikaturou dovozeným požadavkům vztahujícím se k posouzení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nedostál, přestože si byl výše zmíněného požadavku na srovnání případu žalobkyně s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká základní kritéria jsou pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná. Přitom níže rozvedené nedostatky rozsudků obou soudů společně s níže vytčenými vadami řízení způsobují, že závěr o přiměřenosti dosud přiznaného zadostiučinění (resp. zadostiučinění dosud vyplaceného žalovanou) není možné posoudit ani ve prospěch žalobkyně, ani ve prospěch žalované. Jinými slovy vyjádřeno, není možno uzavřít, zda žalovanou poskytnuté zadostiučinění je adekvátní újmě způsobené žalobkyni, či zda naopak je důvodný požadavek žalobkyně na jeho navýšení (případně v jakém rozsahu).

52. V tomto směru je třeba nejprve přisvědčit argumentaci obsažené v dovolání žalované, že se oba soudy ve smyslu shora uvedených judikaturních závěrů nedostatečně, a tím i nepřesvědčivě vypořádaly s případy, které k porovnání přednesla právě žalovaná a jimiž argumentovala ve prospěch závěru o adekvátnosti jí již vyplaceného zadostiučinění. Srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, v sobě zahrnuje zejména komplexní posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nedůvodným trestním stíháním zohlednit, kdy hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby je hlediskem nejvýznamnějším, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší. Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023).

53. Žalovaná přitom již ve svém písemném vyjádření ze dne 15. 11. 2024 (č. l. 395), tedy v průběhu řízení před soudem prvního stupně, poukazovala na již rozsouzené případy, které byly podle jejího názoru s případem žalobkyně v podstatných znacích srovnatelné, a podobně argumentovala i v odvolání. Soud prvního stupně se pak v rámci odůvodnění svého rozsudku k těmto případům individuálně nevyjádřil, neporovnal jednotlivá relevantní kritéria v těchto případech uvažovaná s případem žalobkyně, pouze obecně uvedl, že dopady trestního stíhání měly daleko závažnější dopady do osobnostní sféry žalobkyně a též do jejího zdraví, aniž ovšem uvedl, v čem konkrétně měly tyto rozdíly spočívat.

54. Podobnou kritiku je možno zaujmout také ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího, jenž poukázal na to, že účastnice u jednání před soudem prvního stupně učinily nesporným, že případ žalobkyně není plně srovnatelný s jiným obdobným případem řešeným justicí a že případy, na něž poukazovala žalovaná v odvolání se ani v těch nejpodstatnějších znacích neshodují s případem žalobkyně. Dovolací soud v tomto kontextu upozorňuje, že stanovení formy a výše zadostiučinění (a v tomto směru i náležité srovnání s jinými – skutkově obdobnými – případy) je právní, nikoliv skutkovou otázkou, a tudíž nelze v tomto ohledu vycházet bez dalšího ze shodných tvrzení účastníků řízení. Navíc je z výše uvedeného více než patrné, že přinejmenším žalovaná uváděla případy, které za srovnatelné s případem žalobkyně měla, a odvolací soud (pokud tak neučinil již soud prvního stupně) tudíž měl povinnost své úvahy v tomto směru pečlivě osvětlit. Nadto i ze shora citované judikatury se podává, že stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním za použití (primární) porovnávací metody není podmíněno nalezením zcela shodného případu, neboť je zřejmé, že žádné dva případy nedůvodného trestního stíhání nebudou všemi svými okolnostmi úplně totožné. Je pak právě na soudu, aby na podkladě v zásadě srovnatelného případu vysvětlil, jaké jednotlivé společné znaky, a naopak odchylky od jím souzeného případu vzal v úvahu a jakým způsobem je promítl do výše (formy) přiznaného zadostiučinění.

55. Odvolací soud těmto nárokům dostál v zásadě jen při porovnání případu žalobkyně s případy odškodnění JUDr. Vlasty Parkanové a Ing. Aleny Vitáskové. I v tomto bodě je ovšem nutno si klást otázku, z čeho vyvěralo přesvědčení odvolacího soudu, že výkon funkcí zastávaný výše zmíněnými veřejně činnými osobami by zanikl (a pokud ano, tak kdy) a jakou roli to sehrálo při úvaze o intenzitě utrpěné nemajetkové újmy. S ohledem na další úvahy odvolacího soudu stran dopadů trestního stíhání na zdraví žalobkyně je rovněž nepřesvědčivý jeho závěr, že žalobkyně v důsledku trestního stíhání po zdravotní stránce trpěla více než osoby ve srovnávaných případech. Stejně tak vyznívá i závěr odvolacího soudu stran zavinění si trestního stíhání (viz bod 14 písm. c/ tohoto rozsudku); není totiž zřejmé, kterak úvaha o výjimečnější či mimořádnější činnosti vykonávané osobami ve srovnávaných případech dopadá do jiného závěru o zavinění si trestního stíhání.

56. Především je ale v tomto směru nutno přisvědčit argumentaci žalobkyně, že se z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává vysvětlení, proč v souvislosti s prozatím přiznaným odškodněním těchto dvou osob považoval za přiměřené poskytnout žalobkyni zadostiučinění právě ve výši 2 300 000 Kč, resp. neuvedl, proč nelze uvažovat o tom, že by žalobkyni nezákonným trestním stíháním vznikla větší újma než JUDr. Parkanové a Ing. Vitáskové dohromady. Je také možno souhlasit se žalobkyní, že odvolací soud se ocitl v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže připustil, že případ žalobkyně nesnese srovnání s žádným jiným (již rozhodnutým) případem (tedy evidentně ani s případy odškodnění JUDr. Parkanové a Ing. Vitáskové), nicméně poté nepostupoval podle dalších judikaturou dovozených metod stanovení přiměřené výše zadostiučinění, aby nakonec – bez bližšího zdůvodnění – dospěl k závěru, že přes jím deklarovanou nesrovnatelnost výše uvedených dvou případů s případem žalobkyně je třeba výši přiměřeného zadostiučinění stanovit v hladině, která se pohybuje v rozmezí odškodnění dvou výše uvedených případů v jejich součtu. V tomto ohledu sčítání nemajetkových újem dvou různých osob, resp. náhrad na nemajetkové újmy poskytnutých, a následné srovnávání tohoto součtu s nemajetkovou újmou žalobkyně je postupem nedosti srozumitelným a neodpovídajícím shora označené judikatuře dovolacího soudu.

57. I námitka žalobkyně, že odvolací soud neuvedl, kterak se jeho závěry stran medializace případu promítly do výše nakonec přiznaného odškodnění, je v zásadě důvodná. V tomto směru je však na druhou stranu třeba poukázat na to, že pokud je medializace případu jen prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012). Tuto problematiku odvolací soud rovněž náležitě nezohlednil.

58. Obecně je také třeba přitakat žalované, že ve smyslu výše citované judikatury je primárně na osobě poškozené (žalobkyni), aby přednesla soudu případy, které jsou s jejím případem srovnatelné, a to za účelem podložení své argumentace svědčící ve prospěch přiznání jí žalované výše zadostiučinění. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu však rovněž vyplývá, že v případě absence takové aktivity žalobkyně nelze její žalobu bez dalšího zamítnout (zvláště pak tvrdí-li žalobkyně, že její případ není se žádným jiným srovnatelný). Přitom je rovněž na soudu, aby případ žalobkyně srovnal s případy jemu známými z jeho úřední činnosti, případně aby se seznámil s údaji o podobných případech uvedených ve výše specifikované databázi Ministerstva spravedlnosti, což soudy v právě souzeném případě rovněž neučinily.

59. Dále je potřeba zdůraznit, že ani úvahy soudu prvního stupně, na které odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku navazoval a na které z větší části odkázal, nejsou ve vztahu k určení přiměřené výše zadostiučinění zcela logické a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu uvedené shora. Soud prvního stupně sice setrval na závěru, že případ žalobkyně nelze porovnat s jiným obdobným případem poskytnutého zadostiučinění za nedůvodné trestní stíhání (aniž se ovšem – jak uvedeno výše – důkladně vypořádal s případy předloženými žalovanou), následně uvedl (viz bod 41 jeho odůvodnění), že nebylo možné provést přímé srovnání s jiným případem náhrady nemajetkové újmy, zejména s případem odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění, aby nakonec dospěl k závěru, že adekvátním zadostiučiněním je částka 3 150 000 Kč odpovídající podle jeho názoru hrubé nominální měsíční mzdě (43 341 Kč v roce 2023, resp. 49 229 Kč v roce 2024) či právě náhradám poskytovaným podle Metodiky Nejvyššího soudu k § 2958 o. z. při 100 % vyřazení poškozeného ze všech funkčních schopností (17 336 400 Kč v roce 2024, resp. 19 691 600 Kč v roce 2025) s tím, že jím přiznané zadostiučinění činí 29 717 Kč za měsíc, resp. 990 Kč za den utrpení žalobkyně. K tomu doplnil, že žalobkyně nebyla ze 100 % vyřazena ze svých aktivit, a proto přiměřené zadostiučinění nemohlo být stanoveno v žalobkyní požadované částce 15 000 000 Kč.

60. V úvahách soudu prvního stupně lze sice vysledovat snahu po dosažení určité korelace jím poskytnutého zadostiučinění s odškodňováním jiného druhu nemajetkových újem (způsobených poškozením zdraví), avšak z jeho odůvodnění se nijak nepodává, proč právě částka 3 150 000 Kč odpovídá zadostiučiněním poskytovaným v případech odškodňování újem na zdraví (jaký je tu, alespoň přibližně, vztah rozsahu poškození zdraví k intenzitě újmy utrpěné žalobkyní). Ani souvztažnost s hrubou měsíční nominální mzdou (jejíž výše byla bez dalšího vysvětlení brána v úvahu za roky 2023 a 2024) s tím, že odškodnění žalobkyně představuje právě 29 717 Kč za měsíc, resp. 990 Kč za den trvání trestního stíhání, nebyla soudem prvního stupně blíže odůvodněna.

61. V tomto kontextu je pak – rovněž k námitkám žalobkyně – nutno oběma soudům vytknout i to, že si zřejmě neujasnily, důležitost zjištění, zda a jaké dopady mělo trestní stíhání na zdraví žalobkyně. Tato nejasnost vyplývá pravděpodobně i z toho, že soud prvního stupně ani soud odvolací neřešily, zda žalobkyně samostatně uplatnila nárok na odškodnění za poškození zdraví. Bylo přitom namístě se této otázce věnovat, neboť již v žalobě žalobkyně odkazem na písemné uplatnění nároku u žalované přípisem ze dne 30. 11. 2023 uvedla, že v důsledku trestního stíhání došlo u ní k poškození zdraví, přičemž rovněž konkretizovala jak bolestné, tak ztížení společenského uplatnění, a to za současného doložení znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. Poškození zdraví na tomto podkladě vyčíslila na 1 086 115 Kč. Později, v písemné replice k vyjádření žalované ze dne 29. 7. 2024, žalobkyně uvedla, že shora uvedeným znaleckým posudkem doložila část uplatňované náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a nezákonným pravomocným odsouzením. Při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 1. 2025 pak zástupce žalované výslovně uvedl, že nároky z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění činí dohromady 1 086 115 Kč, přičemž znalecký posudek z oboru zdravotnictví byl při tomto jednání čten k dokazování. Soud prvního stupně následně v bodu 45 svého rozsudku, vycházeje z uvedeného znaleckého posudku, uvedl, že závažná zdravotní újma žalobkyně není jediným negativním následkem, který žalobkyně v důsledku nezákonného trestního stíhání utrpěla. V návaznosti na to však bez dalšího odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobkyně a poškozením jejího zdraví a že tvrzení žalobkyně v tomto směru je třeba posuzovat „jen“ jako jedno z více umocňujících hledisek pro stanovení přiměřené a spravedlivé náhrady újmy.

62. Nejvyšší soud přitom již ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, uvedl, že „pokud by v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo k poškození zdraví žalobkyně (vzniku tělesného či duševního onemocnění), šlo by o nárok se samostatným skutkovým základem a neodškodňoval by se v režimu náhrady nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011).“ Tyto závěry jsou aplikovatelné obecně, nikoliv jen v režimu odškodňování újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017). O nárok se samostatným skutkovým základem by se nejednalo například v případě, kdy by žalobkyně netvrdila psychické či somatické onemocnění, ale toliko určitou neobvyklou intenzitu jejích duševních útrap. I v takovém případě by ovšem odpovědnost státu za újmu žalobkyně byla dána jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že mezi nedůvodným trestním stíháním a neobvykle intenzivními duševními útrapami poškozeného je dán vztah příčiny a následku, přičemž nezákonné rozhodnutí nemusí být jedinou, musí však být podstatnou příčinou daného následku. Zjištění těchto skutečností, zejména pak prokázání zmíněné příčinné souvislosti, musí soudy při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. věnovat náležitou pozornost.

63. Ze shora uvedených tvrzení žalobkyně je však namístě uvažovat o tom, že žalobou byl uplatněn samostatný nárok na odčinění újmy na zdraví žalobkyně a jako s takovým s ním oba soudy měly zacházet. V případě pochybností měl soud prvního stupně vyzvat žalobkyni podle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby upřesnila, zda takový nárok uplatňuje. Jestliže by tomu tak bylo, pak by důvodnost takového nároku musela být posouzena zvlášť, včetně prokázání příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobkyně a jí tvrzenou újmou na zdraví, a samostatně by o takovém nároku muselo být i rozhodnuto. Soud prvního stupně ani odvolací soud však takto nepostupovaly (tedy předně si neujasnily, zda žalobkyně takový nárok uplatnila), přičemž odvolací soud navíc bez dalšího uvedl, že mezi trestním stíháním a poškozením zdraví žalobkyně nebyla prokázána příčinná souvislost, aniž by však žalobkyně byla podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o své povinnosti toto své tvrzení prokázat a o následcích nesplnění této povinnosti. Na druhou stranu není vyloučeno, že špatný zdravotní stav (zvláště dlouhodobý či s nejistou perspektivou), byť není následkem trestního stíhání, může u poškozeného zvyšovat intenzitu újmy jím v důsledku trestního stíhání pociťované.

64. Je-li dovolání přípustné Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumá, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud tak na podkladě právě uvedeného dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo.

65. Z výše uvedených důvodů jsou závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně ohledně stanovení výše přiměřeného zadostiučinění neúplné, a tedy nesprávné.

66. S ohledem na tento závěr se dovolací soud nezabýval dalšími otázkami položenými v dovoláních účastnic řízení (zejména dalšími okolnostmi, které měly provázet trestní stíhání žalobkyně, problematikou časových souvislostí při porovnávání skutkově obdobných případů a s tím související otázkou funkcionálního pojetí náhrady nemajetkové újmy). Těmito otázkami se ani jeden ze soudů dosud nezabýval i proto, že neprovedl dostatečně jasné srovnání s případy přicházejícími v úvahu, a tudíž by bylo předčasné, aby se k nim (v rovině teoretických úvah) v kasačním rozhodnutí vyjadřoval Nejvyšší soud.

67. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243 odst. 2 o. s. ř. zrušil i jeho rozsudek a podle téhož ustanovení mu věc vrátil k dalšímu řízení.

68. Oba soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

69. V následném řízení se ve smyslu výše uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bude muset soud prvního stupně nejprve zabývat tím, zda žalobkyní byl (vedle dalších nároků) samostatně uplatněn i nárok na odčinění újmy na zdraví, přičemž v kladném případě by musela být posouzena důvodnost tohoto nároku z hlediska všech relevantních, zákonem a judikaturou, stanovených podmínek. Rovněž tak soud prvního stupně neopomene početně prošetřit, zda byly správně stanoveny výše jednotlivých nároků po částečném zpětvzetí žaloby (v tomto ohledu dovolací soud upozorňuje například na to, že ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení pro částku 1 688 789,81 Kč, ačkoliv z podání žalobkyně ze dne 29. 7. 2024 na č. l. 170 vyplývá, že žalobu vzala zpět ve větším rozsahu).

70. Nato – při úvahách o výši zadostiučinění újmy za nedůvodné trestní stíhání podle § 31a OdpŠk – se bude soud prvního stupně zabývat judikaturou dovozenými kritérii, jež jsou významná pro určení formy a rozsahu přiměřeného zadostiučinění, přičemž při postupu podle shora rekapitulované judikatury bude nejprve zkoumat shodné a rozdílné znaky s jinými obdobnými případy nedůvodného trestního stíhání (ať už se bude jednat o případy, na které poukázala žalovaná, případy, které přednese žalobkyně či které si soud sám vyhledá). Přitom nebude minuciózně trvat na tom, že srovnávací materiál se musí shodovat ve všech skutkových okolnostech. Při úvaze o dopadech nedůvodného trestního stíhání do sféry žalobkyně bude rovněž rozlišovat, zda a případně jak byla žalobkyně odškodněna za eventuálně zjištěnou újmu na zdraví, kterou utrpěla v důsledku trestního stíhání. Rovněž tak je třeba k námitce žalobkyně spočívající v tom, že na rozdíl od případu Ing. Vitáskové byla pravomocně odsouzena, poukázat na skutečnost, že pravomocný odsuzující rozsudek později zrušený pro nezákonnost, představuje samostatný odpovědnostní titul, zakládající případně i samostatný nárok na náhradu jím způsobené újmy, avšak o takovém nároku soudy v tomto řízení nerozhodovaly.

71. V každém případě soud neopomene v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě uvést, jaké společné a rozdílné znaky s porovnávanými případy shledal, z jakého důvodu nepovažoval ten který případ za srovnatelný s případem žalobkyně, eventuálně jakým způsobem promítl svá zjištění o rozdílnosti případu žalobkyně do výše jí přiznaného zadostiučinění. Až tehdy, kdy by se skutečně nepodařilo najít případ v zásadě srovnatelný s případem žalobkyně (a to i v rámci odškodňování jiných typů nemajetkových újem), by soud prvního stupně přistoupil ke stanovení zadostiučinění za pomoci jiné metody vzpomenuté ve výše uvedené judikatuře. Přitom by alespoň stručně uvedl, z jakého důvodu považuje právě takto stanovené zadostiučinění za adekvátní, resp. uvedl své úvahy o tom, kterak jím dovozená výše zadostiučinění koreluje s veličinami, které zvolí jako podklad pro své rozhodnutí.

72. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení a) žaloba a rozsudek soudu prvního stupně b) rozsudek odvolacího soudu II. Dovolání a vyjádření k nim a) dovolání žalobkyně b) dovolání žalované c) vyjádření žalobkyně k dovolání žalované d) vyjádření žalované k dovolání žalobkyně III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: