30 Cdo 454/2025-245

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. B., b) O. B., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, c) J. B., d) M. H. a e) K. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 62/2023, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2024, č. j. 71 Co 329/2023-132, takto:

Výrok

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2024, č. j. 71 Co 329/2023-132, v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na zaplacení částky 98 505,93 Kč s příslušenstvím žalobci b), a dále ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou ve výrocích II a III o nákladech řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci a) až e) se žalobou domáhali po žalované každý zaplacení částky 152 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o odškodnění z titulu úmrtí jejich rodinného příslušníka J. B. při dopravní nehodě, vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 13/2011 (dále jen „posuzované řízení“), jež bylo zahájeno dne 19. 1. 2011 a skončilo dne 8. 3. 2022.

2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 C 62/2023-77, řízení co do zaplacení částky 64 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení žalobkyni a) a částky 57 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení každému z žalobců b) až e) zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 11 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení a každému ze žalobců b) až e) částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení (výrok II), co do částky 77 255 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení žalobkyni a) a částek 85 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 2. 2023 do zaplacení každému ze žalobců b) až e) žalobu zamítl (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 156 231 Kč (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci a) až e) podali dne 19. 1. 2011 žalobu u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kde bylo řízení vedeno pod sp. zn. 19 C 13/2011 a bylo ukončeno vyhlášením částečně vyhovujícího rozsudku dne 29. 7. 2021, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2022. V průběhu řízení došlo usnesením ze dne 12. 6. 2012 k přerušení řízení z důvodu probíhajícího trestního řízení u Obvodního soudu v Radomi v Polsku (dále jen „polský soud“) proti řidiči (zaměstnanci žalovaného v posuzovaném řízení), který měl způsobit dopravní nehodu, jejímž následkem zemřel J. B. K přerušení řízení soud přistoupil z důvodu právní jistoty účastníků (aby zamezil odlišnému posouzení viny řidiče českými a polskými soudy) a procesní ekonomie (aby se vyvaroval duplicitního provádění stejných důkazů k otázce viny řidiče) s tím, že následně provedl polský trestní spis k důkazu a při svém rozhodování z něj vycházel. Žalobci nevyjádřili s přerušením řízení žádný nesouhlas a proti usnesení o přerušení posuzovaného řízení nepodali odvolání. O pokračování řízení bylo rozhodnuto usnesením dne 7. 11. 2017, které nabylo právní moci dne 20. 12. 2017, ačkoliv polský soud vyhlásil rozsudek dne 26. 10. 2016 a tento nabyl právní moci již dne 23. 12. 2016. V průběhu přerušení řízení se soud opětovně dotazoval zástupce žalobců na stav řízení u polského soudu, polský soud, ani ustanovený polský advokát žalobců však se zástupcem žalobců řádně nekomunikovali. Dne 2. 6. 2017 byl spis z důvodu dlouhodobé (cca roční) pracovní neschopnosti dočasně přidělen jiné soudkyni. Posuzované řízení trvalo celkem 11 let a 1 měsíc a po dobu 5 let a 4 měsíců bylo přerušeno. Řízení bylo vedeno jen na jednom stupni soudní soustavy, bylo vydáno jedno meritorní rozhodnutí a řada procesních rozhodnutí, a to zejména kvůli přítomnosti cizího prvku, neboť žalovaným byl polský dopravce (byl ustanoven tlumočník, každou soudní písemnost bylo nezbytné přeložit do polštiny a odeslat, byla zaslána i dvě dožádání polským soudům). Bylo prováděno dokazování listinami, polským trestním spisem i znaleckým posudkem za účelem zjištění spoluzavinění dopravní nehody J. B. Žalobci uplatnili u žalované dne 15. 8. 2022 nárok na zaplacení částky 152 630 Kč pro každého z nich a žalovaná stanoviskem ze dne 29. 6. 2023 přiznala žalobkyni a) částku 64 125 Kč a žalobcům b) až e) každému částku 57 000 Kč.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uzavřel, že dobu přerušení řízení nelze započítat do celkové doby posuzovaného řízení, neboť k přerušení řízení došlo z důvodu probíhajícího trestního řízení před polským soudem, tedy soudem cizího státu, za přiměřenou délku řízení před nímž český stát neodpovídá. Soud prvního stupně uzavřel, že se nejednalo o žádnou z „výjimek z principu přičitatelnosti“ dle něj vymezených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a i kdyby šlo uzavřít, že řízení před polským soudem trvalo nepřiměřeně dlouho, český stát nemůže poskytovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení způsobené polským státem. Dle soudu prvního stupně je však třeba do celkové délky posuzovaného řízení započítat období od pravomocného skončení trestního řízení před polským soudem do rozhodnutí o pokračování v posuzovaném řízení, tedy dobu od 23. 12. 2016 do 20. 12. 2017, která je přičitatelná českému státu, neboť k prodlevě došlo z důvodu dočasného přidělení věci jinému soudci pro dlouhodobou pracovní neschopnost zákonného soudce. Soud prvního stupně tedy vycházel za základní částky 83 750 Kč za dobu 6 let a 7 měsíců s tím, že za jeden rok řízení přiznal částku 15 000 Kč, za první dva roky však částku v poloviční výši. Takto vypočtenou základní částku pak snížil o 25 % z důvodu složitosti řízení (přítomnost cizího prvku, která si vyžádala překlady všech písemností do polštiny, dožádání do ciziny, dokazování polským spisem, listinami, výslechy svědků včetně znaleckého dokazování, řízení bylo vedeno na jednom stupni soudní soustavy a bylo vydáno jen jedno meritorní rozhodnutí) a o 5 % z důvodu sdílené újmy (vícero žalobců). Základní částku pak soud prvního stupně navýšil o 10 % z důvodu vyššího významu řízení pro všechny žalobce a o 10 % u žalobkyně a) z důvodu jejího vysokého věku. Soud prvního stupně tak přiznal (nad rámec částek dobrovolně vyplacených žalovanou, ve vztahu k nimž bylo řízení částečně zastaveno výrokem I rozsudku soudu prvního stupně pro zpětvzetí žaloby) žalobkyni a) částku 11 250 Kč a každému ze žalobců b) až e) částku 10 000 Kč, to vše s úrokem z prodlení z těchto částek od 16. 2. 2023, kdy se žalovaná s vyplacením těchto částek dostala do prodlení, a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. K odvolání všech žalobců i žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 71 Co 329/2023-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil s tím, že částku 77 255 Kč s příslušenstvím by měla žalovaná zaplatit namísto žalobkyně a) žalobcům b) až e) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok IV rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost uhradit žalobcům b) až e) na nákladech řízení částku 61 431 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobcům b) až e) povinnost uhradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. V průběhu odvolacího řízení dne 7. 1. 2024 zemřela žalobkyně a). Odvolací soud tedy řízení přerušil a vyčkal skončení pozůstalostního řízení. Usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 71 Co 329/2023-122, pak odvolací soud rozhodl o pokračování v řízení s tím, že právními nástupci žalobkyně a) se stali žalobci b) a c) v rozsahu 1/6 a žalobkyně d) a e) v rozsahu 1/3. Ve vztahu k žalobci b) tedy byla předmětem odvolacího řízení částka 98 505,83 Kč s příslušenstvím sestávající ze zamítnuté částky 85 630 Kč s příslušenstvím požadované přímo žalobcem b) a dále z částky 12 875,83 Kč s příslušenstvím představující 1/6 zamítnuté částky 77 255 Kč s příslušenstvím původně požadované žalobkyní a), jež měla na žalobce b) přejít jako na právního nástupce žalobkyně a).

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval dokazování spisem soudu prvního stupně sp. zn. 19 C 13/2011, z něhož zjistil, že dne 24. 10. 2011 zaslal soud prvního stupně dožádání polskému soudu, na které obdržel odpověď dne 16. 1. 2012, ve které bylo uvedeno, že dopisem ze dne 27. 10. 2010 se do adhezního řízení připojili všichni žalobci s tím, že žalobkyně a) a žalobci b) a c) požadovali částku ve výši 240 000 Kč a žalobkyně d) a e) částku ve výši 175 000 Kč. Žalobci a) až e) požadovali také úhradu nákladů pohřbu.

8. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a doplnil, že pokud se žalobci připojili do adhezního řízení před polským soudem s totožnými nároky, které tvořily předmět posuzovaného řízení, bylo přerušení řízení namístě, neboť obě řízení spolu souvisela a výsledek trestního řízení by v případě uznání viny řidiče měl zásadní vliv na posuzované řízení. Dále odvolací soud poukázal na to, že i když je odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků objektivní odpovědností, neznamená to, že by soudy v takto složitých skutkových věcech nevzaly v úvahu i zavinění, jak to učinil soud v posuzovaném řízení ve vztahu k J. B., jehož spoluzavinění na dopravní nehodě promítl do výsledné přiznané částky. Odvolací soud rovněž uzavřel, že řízení s cizím prvkem nejsou složitější jenom kvůli cizímu prvku, ale jsou nepochybně pracnější a jejich vyřízení je časově náročnější. Dále se ztotožnil se soudem prvního stupně i ohledně závěru, že délka řízení před polským soudem není přičitatelná českému státu, který nemůže být odpovědný za postup orgánů či právní řád jiného státu, souhlasil i se závěrem o sdílené újmě více poškozených. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil s tím, že s ohledem na změnu v okruhu účastníků výrok III rozsudku soudu prvního stupně upřesnil tak, aby bylo patrné, že požadavek plnění původně uplatněný žalobkyní a) přešel na její právní nástupce.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce b) dovoláním směřujícím proti jeho výrokům I a III, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

10. Dle žalobce b) závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dvou právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to (1) zda je délka řízení před polským soudem [jež měla být dle žalobce b) soudy obou stupňů shledána jako nepřiměřeně dlouhá] přičitatelná českému státu a započítává se tak do celkové doby posuzovaného řízení a (2) zda bylo posuzované řízení nezbytné přerušit z důvodu trestního řízení vedeného před polským soudem.

11. Ve vztahu k první otázce dovolatel odkázal na Stanovisko s tím, že v jeho části nazvané Přerušení řízení jsou vyjmenovány případy, kdy se doba přerušení započítává do celkové délky řízení, pouze fakultativně a uzavřel, že pokud lze přiznat zadostiučinění i za řízení, které dosud pravomocně neskončilo, lze přiznat zadostiučinění i „za tu dobu trvajícího řízení až do jeho pravomocného ukončení, pokud trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu“. Žalobce b) dále uvedl, že pokud soud přerušil posuzované řízení do doby, než o věci pravomocně rozhodne polský soud, pak je zodpovědný za nepřiměřeně dlouhé řízení a je povinen poskytnout přiměřené zadostiučinění za celkovou dobu posuzovaného řízení, navíc za situace, kdy orgány činné v trestním řízení věc dopravní nehody do Polska postoupily. Skutečnost, že žalobci uplatnili též nárok na náhradu škody v trestním řízení vedeném u polského soudu, pak nemůže mít dle žalobce b) na důvodnost žaloby o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení vliv.

12. V souvislosti s druhou otázkou žalobce b) poukázal na skutečnost, že k přerušení řízení nebyl dán zákonný důvod, neboť již od začátku řízení bylo patrné, že v řízení vedeném před polským soudem nebyla řešena otázka, jež by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzovaném řízení. V řízení před polským soudem byla totiž řešena otázka viny řidiče na dopravní nehodě, zatímco v posuzovaném řízení rozhodnutí soudu na vyřešení této otázky závislé nebylo, neboť šlo o objektivní odpovědnost provozovatele dopravy. Dle žalobce b) je z odůvodnění rozhodnutí polského soudu seznatelné, že zproštění řidiče od obžaloby rozhodnutí v posuzovaném řízením nijak neovlivnilo. Spoluzavinění J. B. na dopravní nehodě nebylo odvozováno od viny či neviny řidiče, ale od toho, jak byl jako druhý účastník dopravní nehody ovlivněn alkoholem. Žalobce b) také namítal, že skutečnost, že žalobci nepodali odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení, jim nemůže být přičítána k tíži.

13. Závěrem žalobce b) navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se k dovolání žalobce b) nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

20. V první řadě dovolání v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.

21. Dále ve vztahu k dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že v rozsahu, v němž bylo tímto výrokem rozhodnuto o nárocích žalobců c) až e), kteří dovolání nepodali [tedy ohledně potvrzení zamítnutí nároku na zaplacení částek 85 630 Kč s příslušenstvím pro každého z nich a částky 64 379,17 Kč s příslušenstvím, kterou původně uplatila žalobkyně a) a tato část jejího požadavku přešla na žalobce c) až e) jako její právní nástupce], není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99), což v případě žalobce b) ve vztahu k nárokům dalších žalobců splněno není. V tomto rozsahu tedy bylo dovolání žalobce b) jako subjektivně nepřípustné odmítnuto.

22. Ve zbylém rozsahu, tedy v části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k zamítnutí žaloby žalobce b) co do částky 98 505,83 Kč s příslušenstvím (viz odst. 6 odůvodnění tohoto rozsudku), se pak Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř.

23. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka nezbytnosti přerušení posuzovaného řízení z důvodu trestního řízení vedeného před polským soudem. Žalobce b) totiž staví svůj závěr o tom, že k přerušení řízení neexistoval zákonný důvod, na tom, že již od začátku řízení bylo patrné, že v řízení vedeném před polským soudem nebyla řešena otázka, jež by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzovaném řízení, že z odůvodnění rozhodnutí polského soudu [žalobce b) patrně mínil rozsudek soudu v posuzovaném řízení; poznámka Nejvyššího soudu] je seznatelné, že zproštění řidiče od obžaloby nemělo na rozhodnutí v posuzovaném řízení žádný vliv a že spoluzavinění J. B. na dopravní nehodě nebylo odvozováno od viny či neviny řidiče, ale od toho, jak byl jako druhý účastník dopravní nehody ovlivněn alkoholem. Tyto skutečnosti však ze skutkových zjištění obou soudů nevyplývají, neboť odvolací soud vyšel z toho, že k přerušení řízení soud přistoupil, aby zamezil odlišnému posouzení viny řidiče českými a polskými soudy a aby se vyvaroval duplicitního provádění důkazů s tím, že následně provedl polský trestní spis k důkazu, při svém rozhodování z něj vycházel, dovodil spoluzavinění poškozeného J. B. na vzniku dopravní nehody a toto do nakonec přiznané částky promítl. Žalobce b) tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

24. Navíc odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) neuzavřel, že důvodem nezapočtení doby přerušení řízení do celkové délky řízení je to, že přerušení řízení bylo důvodné, ale to, že řízení bylo přerušeno z důvodu probíhajícího trestního řízení před soudem cizího státu, za přiměřenou délku řízení před nímž český stát neodpovídá, a současně se nejedná o žádnou z „výjimek z principu přičitatelnosti“ vymezených ve Stanovisku. Otázkou důvodnosti přerušení řízení se tedy odvolací soud zabýval jen nad rámec závěru soudu prvního stupně, který zcela akceptoval, aby reagoval na odvolací námitky žalobců, kteří uváděli, že k přerušení řízení dle nich nebyl důvod. Svůj závěr o nemožnosti započtení části doby řízení do jeho celkové délky (ani své jiné závěry) však na posouzení důvodnosti přerušení řízení odvolací soud nezaložil. Tato námitka se tedy navíc týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce možnosti započtení doby přerušení řízení do pravomocného skončení řízení před soudem jiného státu do celkové délky posuzovaného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

26. Dovolání je důvodné.

27. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu s tím, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. část III Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009).

29. Dle části III bodu 3 Stanoviska je pak do takto určené doby řízení v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. Zpravidla tak bude započitatelná doba, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení protiústavního zákona soudem, v důsledku prohlášení konkurzu na některého z účastníků či pro nutnost vyčkat zjištění okruhu dědiců k posouzení otázky právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi řízení. Do celkové doby řízení je třeba započítat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.), či dobu přerušení řízení z důvodu žádosti soudu o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropské unie, a to aniž by šlo o prodloužení řízení přičitatelné státu. Při posuzování uplatnitelnosti a důvodnosti nároku je ovšem třeba dbát toho, aby nebyl uplatňován duplicitně, tedy jak za přerušené, tak i vedlejší řízení.

30. Ve vztahu k otázce zápočtu délky dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení pro skutek, pro který orgán činný v trestním řízení neúspěšně žádal o převzetí trestního řízení cizím státem, dle § 108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, do celkové doby zajištění finančních prostředků pro účely posouzení její (ne)přiměřenosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2899/2022, uvedl, že do celkové doby zajištění finančních prostředků je třeba zahrnout i tuto dobu a nelze ji vyloučit s poukazem na absenci odpovědnosti státu za délku tohoto úseku řízení. V rámci posouzení otázky přiměřenosti doby zajištění je pak namístě zohlednit jak skutečnost, že polské orgány byly o převzetí trestního řízení požádány a bylo vydáno rozhodnutí o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení, tak i to, jaké informace a kdy české orgány v souvislosti s vyřizováním této žádosti od polských orgánů následně získaly a jak a kdy na tyto informace zareagovaly, popř. zda a kdy tyto informace též samy aktivně vyžadovaly. Tyto závěry Nejvyššího soudu jsou pak přiměřeně aplikovatelné i na případy přerušení civilního řízení z důvodu probíhajícího řízení před soudem cizího státu.

31. Přímo ve vztahu k možnosti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že probíhá jiné (vedlejší) řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v řízení hlavním, pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu přerušení řízení z tohoto důvodu. Při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení se však v takovém případě přihlédne k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně [zda šlo skutečně o situaci předvídanou § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a v případě, že ano, zda vedlejší řízení probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu, neboť soud má možnost, nikoli povinnost, řízení z tohoto důvodu přerušit a je tedy výhradně na něm, zda tak učiní či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně tak může soud v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016).

32. Zohlednění přiměřenosti délky vedlejšího řízení pak (v případě důvodného přerušení řízení) probíhá tak, že pokud vedlejší řízení přiměřeně dlouhé je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu nepokračování v přerušeném řízení byla délka původního řízení nepřiměřená (ta však může být nepřiměřená z jiných důvodů). Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, nebo ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 731/2020).

33. Ačkoliv v rámci kompenzačního řízení nemůže být přezkoumávána věcná správnost usnesení o přerušení řízení jako takového, neznamená to, že by nemělo být v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] zkoumáno, zda přerušení řízení, zejm. s odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., bylo pro vyřešení věci v původním řízení potřebné či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1737/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).

34. Otázka, zda poškozený přispěl k celkové délce původního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno, pak může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl [§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk], a to pouze tehdy, bylo-li od počátku zjevné, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování původního řízení nenavrhl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).

35. Jinými slovy řečeno, při stanovování délky posuzovaného řízení dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk je třeba dobu přerušení řízení do celkové délky řízení započítat, a to i v případě, že se jedná o fakultativní přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Ostatní skutečnosti jako důvodnost přerušení řízení či možnost dřívějšího pokračování v něm, přiměřenost délky vedlejšího řízení (resp. možnost k ní přihlížet) či využití opravných prostředků proti přerušení řízení poškozeným je pak možné hodnotit až v rámci následného posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení či stanovení formy a výše zadostiučinění dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.

36. V posuzovaném případě tak ale odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně, s jehož právními závěry se odvolací soud zcela ztotožnil) nepostupoval a z celkové délky řízení dobu 4 let a 6 měsíců, tj. dobu od přerušení řízení dne 12. 6. 2012 do pravomocného skončení trestního řízení před polským soudem dne 23. 12. 2016, vyloučil z důvodu, že řízení bylo přerušeno kvůli trestnímu řízení před soudem cizího státu, za přiměřenou délku řízení před nímž stát neodpovídá, a současně uzavřel, že se nejedná o žádnou z „výjimek z principu přičitatelnosti“ vymezených ve Stanovisku. Jak se však podává z judikatury Nejvyššího soudu uvedené výše, dobu, po níž bylo řízení přerušeno, je nezbytné do celkové délky řízení započítat, a to i v případech, kdy by takové prodloužení řízení nebylo přičitatelné státu (např. klid řízení nařízený na návrh obou účastníků, přerušení řízení z důvodu předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie). Z těchto důvodů tedy nelze odmítnout započítat dobu přerušení řízení do celkové doby řízení s poukazem na to, že k přerušení řízení došlo z důvodu řízení probíhajícího u soudu cizího státu, za přiměřenost jehož řízení stát neodpovídá, neboť soudem, za přiměřenost délky řízení u nějž stát neodpovídá, je i Soudní dvůr Evropské unie, výslovně zmíněný ve Stanovisku. K obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k nutnosti započíst do celkové doby zajištění finančních prostředků i délku dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení pro skutek, pro který orgán činný v trestním řízení neúspěšně žádal o převzetí trestního řízení cizím státem, neboť ani za délku a způsob vyřízení takové žádosti cizím státem Česká republika neodpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2899/2022). Navíc část III bod 3 Stanoviska neobsahuje žádný taxativní výčet případů, kdy je třeba dobu přerušení řízení započítat s tím, že v ostatních případech to možné není, jak ji nesprávně interpretovaly soudy obou stupňů, ale naopak stanoví, že doba přerušení řízení se zásadně započítává a pouze demonstrativně uvádí případy takového přerušení řízení s tím, že současně zdůrazňuje, že započítat je třeba i takové přerušení řízení, kdy by prodloužení řízení nebylo státu přičitatelné.

37. Teprve poté, co je takto stanovena celková délka řízení (včetně doby, po kterou bylo řízení přerušeno), lze v rámci posouzení jeho přiměřenosti (a následně formy a výše zadostiučinění) zkoumat při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], zda bylo takové přerušení či dřívější nepokračování v řízení důvodné či nikoliv (kam by spadalo i oběma soudy zohledněné pozdní rozhodnutí o pokračování v řízení) a zda bylo nepřiměřeně dlouhé vedlejší řízení (což by mohlo být zkoumáno pouze v případě, že posuzované řízení by bez přerušení nepřiměřeně dlouhé nebylo a stát by odpovídal i za přiměřenou délku tohoto vedlejšího řízení, naplnění ani jedné z těchto podmínek však odvolací soud nedovodil), a v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] pak, že se poškozený proti přerušení řízení nebránil odvoláním či nenavrhoval pokračování v řízení, ačkoliv si musel být od počátku vědom toho, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn, příp. to vyšlo najevo později. Takto však při posuzování přerušení řízení odvolací soud nepostupoval. Jeho právní posouzení věci je tak nesprávné.

38. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobce b) netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

39. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na zaplacení částky 98 505,93 Kč s příslušenstvím žalobci b), a rovněž v závislých výrocích II a III o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbytku pak bylo odvolání žalobce b) jako subjektivně nepřípustné odmítnuto.

40. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce b) nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Řádně určí celkovou délku řízení zahrnující i dobu jejího přerušení a ostatní s tím související okolnosti (např. důvodnost přerušení řízení, případnou opožděnost rozhodnutí o pokračování v řízení, nepodání odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení či dřívějšího návrhu na pokračování v řízení poškozeným za podmínek dovozených judikaturou uvedenou v odst. 34 odůvodnění tohoto rozsudku atd.) zohlední až v rámci posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení či stanovení formy a výše zadostiučinění dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, jak je rozebráno výše.

41. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: