30 Cdo 47/2026

Rubrum

30 Cdo 47/2026-265 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně DIMARY INVESTMENTS s. r. o., IČO 24844047, se sídlem v Brně, Tkalcovská 874/3a, zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 115 820 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 184/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 72 Co 139/2025-217, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 115 820 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že příčinou vzniku této škody je nezákonné rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj, č. j. 13917-8/2015-610000-22.6, o zadržení zboží, a dále nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání jednatele žalobkyně, Yuryho Shorikova, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. KRPS-96686-1/TČ-2017-011471, přičemž uvedený celní úřad vydal zboží patřící žalobkyni do daného trestního řízení (dle protokolu ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13917-8/2015-610000-22.6). Pochybením justičních a celních orgánů přitom mělo dojít ke zmaření obchodu žalobkyně se společností OKB Zenith. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2024, č. j. 37 C 184/2021-187, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně částku ve výši 115 820 EUR s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 28. 7. 2020 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok II) a rovněž uložil žalobkyni zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 72 Co 139/2025-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výrocích II a III a rovněž v části výroku I, v níž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné. Odvolací soud založil své rozhodnutí nejen na důvodech, které byly napadeny odvoláním žalobkyně, a které proto výslovně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, ale i na důvodech, které uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně a se kterými se odvolací soud výslovně ztotožnil (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu). Jedním z těchto důvodů bylo to, že žalobkyně nebyla účastnicí řízení, ve kterých měla být nezákonná rozhodnutí vydána a nesvědčí jí tak věcná aktivní legitimace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr žalobkyně ve vztahu ke škodě způsobené rozhodnutím Celního úřadu pro Středočeský kraj, č. j. 13917-8/2015-610000-22.6, nijak nezpochybňuje, což diskvalifikuje všechny její dovolací námitky, které se k rozhodnutí celního úřadu vztahují, z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani jejich odlišné posouzení se nemůže v poměrech žalobkyně ve vztahu k této části žalobního nároku nijak projevit. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání v rozsahu nároku uplatněnému vůči žalované 2). Stejný závěr ve vztahu k újmě způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání jednatele žalobkyně pak odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu v tom, že samotná skutečnost, že jednatel žalobkyně byl zproštěn obžaloby v řízení, ve kterém byl zadržen majetek žalobkyně, jí samotné nárok na náhradu škody z titulu nezákonného zahájení trestního stíhání nezakládá, neboť ona sama nebyla účastnicí trestního řízení v postavení obviněného, který jediný může své nároky odvozovat od skutečnosti, že jeho trestní stíhání bylo nezákonné, neboť neskončilo odsouzením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně jako účastnice dílčí části trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4861/2014) by se mohla domáhat náhrady škody v souvislosti s trestním stíháním jejího jednatele jen z titulu případné nezákonnosti rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13917-8/2015-610000-22.6, kterým byly zajištěné věci vydané do trestního řízení. Toto rozhodnutí však žalobkyně za příčinu své škody neoznačila. Tím diskvalifikovala z možnosti založit přípustnost dovolání všechny další dovolací námitky týkající se legality zadržení zboží pro účely trestního řízení, včetně námitky opomenutého důkazu a nutnosti vyslovení nezákonnosti rozhodnutí, neboť ani jejich právní posouzení odlišné od právního posouzení odvolacím soudem se v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit. Námitka žalobkyně, že podmínka jejího účastenství v trestním řízení, ve kterém došlo k vydání rozhodnutí o zajištění jejích věcí, nemusí být s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21, splněna, není důvodem, pro který by měl Nejvyšší soud své dosavadní judikaturní závěry přehodnotit, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé Ústavní soud byl při vydávání nálezu veden závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 17. 3. 2022, ve věci FU QUAN, s. r. o., proti České republice, stížnost č. 24827/14 (bod 50 dovolání), který ale neobstál v přezkumu před velkým senátem ESLP (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 1. 6. 2023, ve věci FU QUAN, s. r. o., proti České republice, stížnost č. 24827/14) a z jeho závěrů proto vycházet nelze. Zadruhé se Ústavní soud vyjadřoval ke specifické situaci ušlého zisku vzniklého přílišnou délkou zajištění věcí, tj. k jinému nároku, než jaký byl předmětem tohoto řízení (zde šlo o nárok na náhradu ušlého zisku ze zmařeného obchodu). Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyní uvedený obchod měl být zmařen a zisk žalobkyni z něj tedy měl ujít již v roce 2015, zatímco trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2017. I z toho je patrná nedůvodnost nároku žalobkyně. Žalobkyní namítaná vada řízení spočívající v nikoli řádném odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly každé ze žalovaných v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalované, které nebyly zastoupeny advokátem, nedoložily výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou u každé z nich na částku 450 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve světle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu