30 Cdo 4741/2007
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání matky proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na předběžné opatření k odebrání nezletilého z ústavu sociální péče. Soud uvedl, že dovolání není přípustné proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí soudu prvního stupně, protože takové rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodem bylo, že rozhodnutí o předběžném opatření není rozhodnutím ve věci samé, nýbrž rozhodnutím o procesním kroku. Soud také vyloučil možnost náhrady nákladů dovolacího řízení, protože dovolatelka jejíž náklady nevznikly.
Rubrum
30 Cdo 4741/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci nezletilého R. Ch., zastoupeného M. ú. v K. jako opatrovníkem, syna B. Ch., a P. F., o odebrání z ústavu sociální péče, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 8 P 88/95, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. května 2007, č.j. 60 Co 235/2007-1166, takto:
Výrok
I. Dovolání matky se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením v záhlaví označeným k odvolání matky potvrdil usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. dubna 2007, č.j. 8 P 88/95-1136, ve výroku II., kterým byl zamítnut matčin návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byl nezletilý odebrán z Ústavu sociální péče v Plzni. V podání, jež je svým obsahem dovoláním (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vyjadřuje matka nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci bez jednání (§ 243 odst. 1 věta první o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.), a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem). Usnesení napadené dovoláním matky je usnesením potvrzujícím, a již proto na ně nelze vztáhnout ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejsou však naplněny ani předpoklady stanovené v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. V obou těchto procesních ustanoveních (jako ostatně v celém § 237 o.s.ř.) je totiž upravena přípustnost dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku či usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil, však není rozhodnutím soudu ve věci samé, a nemůže mít proto - ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - „ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“ Aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nepřichází tedy v úvahu a napadené rozhodnutí zároveň nelze podřadit ani dalším ustanovením občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání matky nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a tento závěr s sebou nese konečné posouzení mimořádného opravného prostředku, uplatněného matkou, jako nepřípustného. Ke shodným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud ČR již v usnesení ze dne 22.1.2002, č.j. 26 Cdo 1533/2001-74, uveřejněného v čas. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, rok 2002, č. 9-10, poř. č. 62, str. 299/300). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž z vyložených důvodů dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout, aniž by se mohl zabývat jeho důvodností (§ 243b odst. 5, 6 část věty za středníkem, § 218 písm. c/ o.s.ř.). Z téhož důvodu nebylo ani třeba odstranit nedostatek povinného zastoupení dovolatelky (§ 241b odst. 2 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 146 odst. 3, § 243c odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. V Brně dne 13. prosince 2007 JUDr. Karel Podolka, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.