30 Cdo 4959/2014

Rubrum

30 Cdo 4959/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné REUNION, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Olomoucká 1159/40, identifikační číslo osoby 48533921, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Modřicích, Masarykova 118, proti povinným 1) I. D., zastoupenému JUDr. Ing. Markem Andráškem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, 2) P. K., a 3) GOLEM - velkoobchod nápoji a. s., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 70, identifikační číslo osoby 25206010, pro 196 356 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 EXE 78/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2014, č. j. 56 Co 105/2014-81, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 3. 1. 2014, č. j. 27 EXE 78/2011-64, kterým Okresní soud v Karlových Varech podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zcela zastavil exekuci, nařízenou svým usnesením ze dne 13. 1. 2011, č. j. 27 EXE 78/2011-9, zrušil výroky o nákladech exekuce a nákladech oprávněné, obsažené v tomtéž usnesení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; dále uložil oprávněné povinnost zaplatit povinným 1) a 2) náhradu nákladů odvolacího řízení, každému po 7 752 Kč, a rozhodl, že ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že je dán nedostatek materiální vykonatelnosti exekučního titulu – notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 24. 9. 2009, NZ 761/2009, N 848/2009, sepsaného JUDr. Přemyslem Kalousem, notářem v Brně, na jehož podkladě byla exekuce nařízena. Dohoda, o níž má být sepsán notářský zápis, musí obsahovat závazek splnit pohledávku, přičemž povinný svoluje k vykonatelnosti teprve – a pouze – pro případ, že to, k čemu se zavázal, nesplní řádně a včas, tj. že v budoucnu nastane absence solučního úkonu. Podle § 548 obč. zák. a § 306 obch. zák. je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván. V dané věci však povinní nesvolili k vykonatelnosti s vědomím, že vykonatelnost ve vztahu k nim nastane až v okamžiku, nesplní-li v prvé řadě svoji povinnost dlužník, a v druhé řadě, v případě této situace, až poté, pokud by svou povinnost nesplnili povinní v pozici ručitelů poté, co by byli písemně vyzváni k plnění věřitelem. Povinní tedy nebyli určitým a jednoznačným způsobem srozuměni s tím, že pouze v případě, pokud v budoucnu nastane absence solučního úkonu (tedy pokud nebudou plnit po písemné výzvě věřitele), že teprve pak nastává obecně splatnost závazku ve vztahu k ručitelům. Existence doby plnění v hmotněprávním smyslu ve vztahu k ručitelům (povinným) nebyla v notářském zápise obsažena, tento nedostatek nelze zhojit, přičemž se jedná o nezbytný předpoklad materiální vykonatelnosti titulu. Závazek ručitele není závazkem solidárním s dlužníkem. Předmětný notářský zápis neobsahuje dobu plnění v hmotněprávním smyslu obecně zakládající splatnost ručitelského závazku povinných, není tedy ve vztahu k nim exekučním titulem a oprávněná nemá vůči povinným podle hmotného práva na plnění nárok. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Pochybení prvoinstančního soudu spatřuje v tom, že ačkoli návrh na zastavení exekuce podal pouze povinný 1), soud zastavil exekuci i vůči ostatním povinným, kteří byli v pozici ručitelů. Exekuční řízení však není ovládáno zásadou inkviziční, ale kontradiktorní a soudu nepřísluší zabývat se něčím, co nikdo nenamítá. V souvislosti se závěrem odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu a důvody, na základě nichž odvolací soud k tomuto závěru dospěl, uvedla, že v notářském zápise použitá formulace odpovídá „ustálené soudní praxi“. Nelze totiž technicky provést požadavek, aby byla existence doby plnění v hmotněprávním smyslu ve vztahu k ručitelům v notářském zápise obsažena, když není zřejmé, zda, případně kdy, se dlužník dostane do prodlení. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1456/11, z něho pak na část, dle níž „k porušení ústavně zaručených práv dochází i nepřípustným, resp. formalistickým výkladem, který odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely. Obecné soudy totiž nemohou v soudním řízení posuzovat věc způsobem, který nerespektuje vůli stran a smluvní svobodu jako základní pilíř soukromého práva“. V kontextu tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soudy zcela nepřípustně zasáhly do smluvní volnosti stran. Dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/11, dle kterého právo nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem přednesené otázky byly v rozhodování dovolacího soudu již vyřešeny. Odvolací soud přitom rozhodl v souladu se závěry dovolacího soudu a ani není důvod, aby tytéž otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak. Námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů nesprávně rozhodly o zastavení exekuce i ve vztahu k povinným, kteří nepodali návrh na zastavení exekuce, není případná a touto otázkou se Nejvyšší soud již dříve v rámci své rozhodovací činnosti zabýval, když uzavřel, že dospěl-li soud (jako v této věci) k závěru, že exekuční titul není materiálně vykonatelný a exekuce tak byla nesprávně nařízena, musí být exekuce v každém stádiu i bez návrhu podle § 268 odst. 1 písm. a) a § 269 odst. 1 o. s. ř., resp. § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zastavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 2951/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, uveřejněné pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2191/2013). Dovolatelka dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v notářském zápise nebyla obsažena doba plnění v hmotněprávním smyslu ve vztahu k ručitelům, a má za to, že nelze technicky provést, aby byla existence takové doby plnění v notářském zápise obsažena, když není zřejmé, zda, případně kdy, se dlužník dostane do prodlení. Nejvyšší soud však již dříve vyložil, že jednou z podmínek vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je vyznačení doby plnění, tedy přesné a určité stanovení doby, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě, a tím současné vymezení doby, po jejímž marném uplynutí může oprávněná osoba důvodně navrhnout exekuci (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 3103/2005). Ručitelský závazek přitom, na rozdíl od závazku dlužníka, je splatný později, až poté, kdy dlužník nesplní svůj dluh ani na výzvu věřitele. Ručitelský závazek a závazek dlužníka tak nejsou solidárního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007). Jestliže tedy v notářském zápise ve vztahu k povinným jako ručitelům chybí vymezení doby, ve které jsou povinni oprávněné plnit (pouhé prohlášení povinných, že „přistupují jako ručitelé v plném rozsahu ke shora uvedenému závazku“ dlužníka a souhlasí, aby byla pohledávka oprávněné v případě nezaplacení přímo vykonatelná, neobsahuje dobu, v níž by měli jako ručitelé plnit), pak je závěr odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu vůči povinným (ručitelům) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. dubna 2015 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu