30 Cdo 59/2026

Rubrum

30 Cdo 59/2026-331 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 78/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 18 Co 238/2025-308, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 18 Co 238/2025-308, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2025, č. j. 28 C 78/2023-286, se v části, jíž byl zamítnut nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 500 000 Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se po připuštění změny žaloby původně domáhal zaplacení částky 143 743 379,80 Kč na základě skutkových tvrzení, že dne 23. 6. 2009 byla provedena Policií České republiky domovní prohlídka na adrese XY, část obce XY, a to v rodinném domě, kde se přechodně zdržoval otec žalobce, v té době obviněný J. S., a prohlídka kanceláře provozovny obchodní společnosti Delfis s. r. o., jejíž jednatelem a společníkem byla matka žalobce. Při domovní prohlídce bylo z trezoru obchodní společnosti Delfis s. r. o. zabaveno 10 kusů kmenových akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 1 508 080 Kč (56 000 EUR) evropské společnosti Bodenkapital, SE, a to v souvislosti s následně zahájeným a vedeným trestním řízením před Krajským soudem v Praze proti otci žalobce pod sp. zn. 4 T 46/2012. Tyto akcie byly vydány ze soudní úschovy žalobci až dne 18. 10. 2022 na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, které nabylo právní moci dne 23. 9. 2022. Po dobu zajištění akcií žalobce pociťoval nemajetkovou újmu odpovídající obavám ze ztráty peněžních prostředků investovaných do obchodní společnosti Bodenkapital, SE. Žalobce za účelem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neoprávněném zabavení uvedených akcí požadoval náklady, které vynaložil v přímé souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem, a dále náhradu nemajetkové újmy. Žalobce u žalované dne 8. 3. 2023 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu v souvislosti se zajištěním 10 ks akcií kmenových akcií. Žalovaná setrvala na svých tvrzeních o absenci odpovědnostního titulu.

2. Ve věci bylo rozhodnuto (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 28 C 78/2023-116, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také jen „soud prvního stupně“) žalobu v celém rozsahu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 Co 163/2024-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do zamítnutí částky ve výši 142 498 282,15 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť měl za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil odpovědnostní titul, tj. zda ve věci bylo dáno nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup s tím, že je na soudu, aby zjistil, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení v dané věci postupovaly a zda je tedy dán nesprávný úřední postup ve věci. Dále uvedl, že ohledně tvrzené majetkové či nemajetkové újmy je nutné posoudit skutečnosti týkající se fungování akciové společnosti s jediným akcionářem, případné vykazování zisku společnosti Bodenkapital, SE, zohlednit obecná tvrzení žalobce týkající se medializace kauzy a ohledně majetkové újmy nedoložení mandátních smluv k právnímu zastoupení žalobce. Předmětem řízení zůstal nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 1 000 000 Kč s příslušenstvím, majetkovou újmu za náklady právního zastoupení ve výši 245 097,60 Kč a závislý výrok o nákladech řízení mezi účastníky.

3. K výzvě a po poučení soudem prvního stupně při jednání dne 18. 9. 2024 žalobce upřesnil, že nesprávný úřední postup spatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení při zabavení akcií, který byl v rozporu s příkazem k domovní prohlídce, neboť akcie společnosti Bodenkapital, SE, neměly jakoukoliv souvislost s firmami uvedenými na příkazu k domovní prohlídce. Nárok na náhradu vzniklé škody (zřejmě myšleno nemajetkové újmy; pozn. dovolacího soudu) v tomto případě vyčíslil částkou 500 000 Kč. Zopakoval, že společnost Bodenkapital, SE, měla rozpracovaný projekt hotelu v Rakousku a jako jediný akcionář obchodní společnosti zažíval pocity nespravedlnosti, bezmoci vůči postupu orgánů činných v trestním řízení a zmaru nad všemi kroky, které dosud za účelem výstavby hotelu učinil. Po celé období nepřiměřeně dlouhého trestního řízení orgány činné v trestním řízení průběžně neověřovaly a neprošetřovaly, zda vůbec akcie mohou souviset s trestním řízením, za což požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. V této souvislosti připomíná, že celou dobu jako jediný akcionář nemohl konat valnou hromadu, neboť akcie byly zadrženy orgány činnými v trestním řízení. Nadto k vydání akcí nedošlo ani poté, co bylo trestní řízení vůči otci žalobce pravomocně skončeno, ale až k žádosti a urgencím žalobce, téměř rok po pravomocném skončení trestního řízení, za což požaduje nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 28 C 78/2023-286, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 245 097,65 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že při domovní prohlídce konané na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 Nt 736/2009, v prostorách rodinného domu Obříství 60, část obce Dušníky, jehož vlastníkem byla v době provedené prohlídky matka žalobce J. S., a to v souvislosti s trestním stíháním otce žalobce J. S., vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, bylo z trezoru obchodní společnosti DELFIS s. r. o. zabaveno celkem 10 kusů kmenových akcií na majitele společnosti Bodenkapital, SE, jejichž vlastníkem byl žalobce. Otec žalobce J. S. byl na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020, č. j. 4 T 46/2012-9975, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 3 To 15/2021-10387, zproštěn obžaloby v části, kterou mu bylo za vinu kladeno spáchání trestného činu podle § 160 odst. 1, 4 písm. b), § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona spáchaného formou účastenství, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Žalobce v průběhu tohoto řízení podáním ze dne 29. 3. 2010 žádal o vrácení akcií, přičemž policejní orgán jeho žádosti nevyhověl z důvodu, že zajištěné akcie byly věcí důležitou pro trestní řízení. Následně v souvislosti s ukončením trestního stíhání jeho otce požádal žalobce dne 25. 4. 2022 o vrácení 10 kusů kmenových akcií na majitele společnosti Bodenkapital, SE, přičemž na výzvu soudu doložil, že mu svědčí vlastnické právo k těmto akciím, a současně matka žalobce sdělila, že vlastníkem těchto akcií je žalobce. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 4 T 46/2012-10658, byly žalobci předmětné akcie vráceny z důvodu, že zajištění těchto akcií již nadále v rámci uvedeného řízení nebylo třeba, neboť krajský soud došel k závěru, že nebylo v řízení prokázáno, že by vlastníkem akcií byl otec žalobce a že by pocházely z trestné činnosti a současně bylo doloženo, že vlastníkem těchto akcií je žalobce a že osoba (matka žalobce), u které byly akcie zajištěny, jejich vydání nežádá. Žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 2 189 477,60 Kč v souvislosti se zabráním předmětných akcií obrátil na žalovanou dne 8. 3. 2023, která po projednání dané žádosti dospěla k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 13. 6. 2023.

6. Soud prvního stupně se dále zabýval oprávněností nároků žalobce a dospěl k následujícím právním závěrům. Pokud žalobce namítal vady, tedy nesprávnost postupu policejního orgánu spočívající v tom, že při domovní prohlídce zabavil 10 kusů akcií, jež byly v jeho vlastnictví, nemohlo případné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení představovat nesprávný úřední postup, nýbrž mohlo zakládat jen „nesprávnost (nezákonnost) vydaného rozhodnutí o zajištění akcií“ - příkazu k domovní prohlídce. Tento příkaz k domovní prohlídce, jak již soud uvedl shora, byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 18. 6. 2009 a jednalo se o formu opatření. Součástí tohoto příkazu byla i povinnost vydat věci, které budou při domovní prohlídce nalezeny a jež budou důležité pro trestní řízení, k čemuž v popsaném případě došlo. Za situace, kdy o vrácení předmětných akcií nebylo rozhodnuto, resp. žádosti vyhověno z důvodu, že neměly být zajištěny, nýbrž z důvodů, že pominuly důvody pro jejich zajištění ve smyslu § 80 trestního řádu, není dán předpoklad pro vznik odpovědnosti státu podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), pro neexistenci nezákonného rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud prvního stupně připoměl, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyšší soud ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005), přičemž v této souvislosti zopakoval, že byť se nejednalo o rozhodnutí, nýbrž opatření, proti kterému nebyla přípustná stížnost, mohl poškozený, resp. žalobce dosáhnout jeho „zrušení“ jiným způsobem. Pakliže nedošlo k jeho „zrušení“, nýbrž došlo k vrácení akcií z důvodu, že již pro trestní řízení nebylo nutné jejich zajištění, je třeba vycházet z toho, že uvedené opatření, kterým došlo k zajištění kmenových akcií ve vlastnictví žalobce, bylo učiněno v souladu s právními předpisy, tudíž nebylo nezákonné.

7. Soud prvního stupně ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk posoudil celou věc rovněž z hlediska nesprávného úředního postupu, kterým se mj. rozumí porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, přičemž na základě provedeného dokazování ohledně samotného postupu žalobce i orgánů činných v trestním řízení dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu. Podle soudu prvního stupně při domovní prohlídce nebylo ze strany přítomných osob namítáno, že by akcie nebyly majetkem otce žalobce. I ve stížnosti otce žalobce na postup policejního orgánu je sice uvedeno, že majitelem akcií není otec žalobce, nicméně skutečného majitele neuvádí a závěrem navíc otec žalobce žádá, aby mu akcie byly vráceny, ač tvrdí, že majitelem není. S ohledem na podanou obžalobu a její odůvodnění je pak zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se domnívaly, že předmětné akcie byly součástí trestné činnosti, přičemž neměly indicie ke zjištění skutečného majitele. Ačkoliv domovní prohlídka a zajištění akcií proběhlo dne 18. 6. 2009, teprve dne 29. 3. 2010 právní zástupce žalobce požádal policejní orgán o vydání předmětných akcií, bez doložení tohoto vlastnictví. Na tuto žádost pak policejní orgán reagoval dne 16. 4. 2010, což soud považuje za zcela přiměřené. K další žádosti žalobce poté došlo až dne 9. 11. 2011 a i na tuto žádost bylo reagováno dne 5. 12. 2011, soud tedy v tomto postupu žádný nesprávný úřední postup nespatřuje. Další žádost o vrácení akcií podal žalobce až dne 25. 4. 2022, přičemž s ohledem na pochybnosti o vlastnictví akcií vyzval soud žalobce i jeho matku Janu Svobodovou ke sdělení, kdo je vlastníkem akcií, na což žalobce a J. S. reagovali podáním ze dne 28. 7. 2022 a ze dne 22. 8. 2022. Následně, v podstatě ihned poté, dne 5. 9. 2022 soud rozhodl o vrácení akcií žalobci. Soud prvního stupně se zaměřil na zjištění skutečnosti, zda žalobcem tvrzená doba nevrácení akcií po dobu jednoho roku po skončení uvedeného trestního stíhání je dobou přiměřenou či nikoliv. V popsaném případě bylo proto nutné zjistit, komu předmětné akcie mají být jako vlastníku vydány. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu se věc vrací tomu, kdo jí vydal, nebo komu byla odňata, pakliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož vlastnickém právu není pochyb. Krajský soud v Praze proto musel posoudit a zjistit, zda akcie, o jejichž vydání žalobce požádal, mu mohou být vydány, tedy zda je jejich vlastníkem, když byly zabaveny při domovní prohlídce v nemovitosti (trezoru) jeho matky. Za tímto účelem vyzval soud žalobce k doložení nabývacího titulu a současně vyzval ke sdělení stran vlastnictví akcií i jeho matku J. S. Následně, v podstatě ihned poté, soud rozhodl o vrácení akcií žalobci, když žalobce dostatečně osvědčil svůj nabývací titul, což potvrdila i J. S., která si na vrácení akcií nečinila nárok. Soud prvního stupně konstatoval, že v posuzovaném období nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky úseku řízení týkající se žádosti žalobce o vydání akcií. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba nemůže být opodstatněná z důvodu neexistence odpovědnostního předpokladu – odpovědnostního titulu (jelikož dovodil, že zajištění akcií je „rozhodnutím“, které nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž pouze pro odpadnutí důvodu zajištění, a současně odmítl hodnotit délku zajištění jako nesprávný úřední postup s odkazem na to, že by tím nepřípustně přezkoumával závěry orgánů činných v trestním řízení o nezbytnosti zajištění pro účely řízení) a pro toto zjištění pak i přes další provedené dokazování k případnému rozsahu škody či příčinné souvislosti další skutečnosti nehodnotil.

8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

9. Odvolací soud shledal odvolání žalobce nedůvodným. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu nepochybil, pokud zopakoval své závěry o zákonnosti rozhodnutí o zajištění akcií, postupu orgánů činných v trestním řízení při domovní prohlídce i zajištění 10 ks akcií společnosti Bodenkapital, SE. Odvolací soud zdůraznil, že rozsudek, kterým byl otec žalobce zproštěn obžaloby, sám o sobě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o domovní prohlídce, která proběhla v souladu s ustanoveními trestního řádu, porušení právních předpisů zjištěno nebylo. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobci nepřiznal požadovanou částku 500 000 Kč. Pokud žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy z důvodu, že orgány činné v trestním řízení neprošetřovaly průběžně, zda akcie mohou souviset s trestnou činností, v důsledku čehož byl omezen ve výkonech práv akcionáře, za což požadoval nahradit nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, je třeba zopakovat, že žalobce byl orgány činnými v trestním řízení informován, že se stále jedná o věc důležitou pro trestní řízení, což soud rozhodující o odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. není již oprávněn sám posuzovat (podobně jako zákonnost vydaného rozhodnutí), a nadto žalobce mohl dle stanov společnosti Bodenkapital, SE, svá práva vykonávat, neboť jako jediný akcionář vykonával působnost valné hromady.

10. Ve vztahu k prodlevě při vracení akcií po skončení trestního stíhání odvolací soud konstatoval, že lhůta cca 10 měsíců nebyla nepřiměřená s ohledem na nutnost ověřit vlastnické právo žalobce a absenci zákonné lhůty pro vydání věci v trestním řádu. Závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby i v této části z důvodu neexistence odpovědnostního titulu je také správný. K námitce žalobce, že orgány činné v trestním řízení měly akcie dát do soudní úschovy, odvolací soud uvádí, že žalobce pomíjí dikci ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, kdy k soudní úschově je přistupováno v případě, že věci již není pro trestní řízení třeba a jsou-li pochyby, kdo je jejím vlastníkem. Ze sdělení orgánů činných v trestním řízení adresovaných žalobci je však zřejmé, že akcie byly věcí pro trestní řízení nezbytnou a po odpadnutí této podmínky bylo posléze najisto postaveno, kdo je jejich vlastníkem, takže zákonné podmínky pro uložení věci do soudní úschovy vůbec nenastaly.

11. Dle odvolacího soudu je správný závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, i pokud jde o majetkovou újmu vynaloženou žalobcem za služby právního zástupce. K danému nároku odvolací soud dodává, že pokud žalobce požadoval náhradu nákladů za právní služby za rok 2009 a 2010, které již nebyl schopen přes výzvu soudu prokázat, nelze postupovat tak, že je promítne do zvýšení nemajetkové újmy, neboť se jedná o dvě rozdílné skutkové podstaty, když u majetkové újmy je nutné prokázat, jaká konkrétní částka poškozenému ušla z jeho majetku v souvislosti s tvrzenou škodou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody a předpoklady přípustnosti dovolání.

13. Odvolací soud se podle dovolatele ve svém rozhodnutí při řešení následujících právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, jejíž závěry jsou formulovány například v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, v nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, v nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07 nebo nálezu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21. Zásady či principy vyslovené judikaturou Ústavního soudu aplikoval též Nejvyšší soud například ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2899/2022.

14. První otázkou, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, je otázka, zda je civilní soud v řízení o náhradu škody oprávněn hodnotit přiměřenost (proporcionalitu) délky zajištění majetku a zkoumat „sílu argumentů“ pro jeho trvání (tedy zda v průběhu času nezeslábla síla argumentů pro trvání zajištění), nebo zda je vázán formálním vyjádřením orgánů činných v trestním řízení o potřebnosti zajištění.

15. Druhou otázkou, kterou dovolatel vymezil v dovolání, je související otázka, zda extrémní délka zajištění (zde 13 let), u níž dochází k negaci dočasné povahy opatření, může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., i když původní rozhodnutí o zajištění nebylo formálně zrušeno pro nezákonnost.

16. Dovolatel namítá, že 13 let zajištění akcií tvořících jediný základní kapitál společnosti v hodnotě přes 15 mil. Kč představuje neproporcionální zásah do vlastnického práva, u něhož plynutím času dochází k „negaci dočasné povahy“ zajišťovacích institutů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18) tvrdí, že soudy měly provést test proporcionality zahrnující posouzení délky zajištění, vlivu průběhu řízení na sílu argumentů pro zajištění a intenzity zásahu, což však odmítly učinit. Dále dovolatel brojí proti závěru soudu, že prodleva s vrácením akcií po zproštění obžaloby byla omluvitelná, ačkoliv vlastník byl znám a orgány činné v trestním řízení nekonaly bez zbytečného odkladu.

17. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. částečně nesplňuje.

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

23. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).

24. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.

25. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

26. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz).

27. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16.

28. Dovolání žalobce je vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř) v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně I ve věci samé, co do částky 245 097,60 Kč (majetková újma za náklady právního zastoupení), neboť žalobce ve vztahu k této části nároku nevymezil důvod dovolání, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání tedy nelze projednat.

29. V rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 500 000 Kč, požadované jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným zajištěním akcií, není dovolání přípustné, neboť na vyřešení právních otázek, které dovolatel předkládá dovolacímu soudu a jež se týkají výlučně délky (časové dimenze) zajištění, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, neboť důvodem zamítnutí žaloby v této části bylo odlišné právní posouzení zákonnosti zajištění akcií při domovní prohlídce.

30. Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda a v jakém rozsahu je odškodňovací soud v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. povinen posuzovat, zda orgány veřejné moci porušily povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže trestní řád neobsahuje výslovnou konkrétní lhůtu pro vydání věci zajištěné v souvislosti s trestním řízením, a dále zda je možné bez dalšího odmítnout posuzování přiměřenosti trvání zásahu do vlastnického práva po dobu mnoha let pouze odkazem na to, že zajištěná věc byla označována za „věc důležitou pro trestní řízení“. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

31. Dovolání je důvodné.

32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolací soud neshledal.

33. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě; nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

34. V judikatuře Nejvyššího soudu je ustáleno základní vymezení nesprávného úředního postupu a jeho odlišení od nezákonného rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, vyložil, že „ačkoliv nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí.“ Současně uvedl, že „zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím… Podmínkou této formy odpovědnosti ovšem je, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno.“ Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu k § 8 odst. 1 OdpŠk. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že „podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou.“ 35. Pro zajišťovací instituty trestního řízení je pak významná judikatura Nejvyššího soudu, podle níž neodsuzující konec trestní věci sám o sobě nezakládá nezákonnost rozhodnutí o zajištění a nelze z něj bez dalšího dovozovat ani nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 formuloval právní větu: „Odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky … nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání.“ 36. Ústavní soud současně dlouhodobě zdůrazňuje, že zajištění majetku je zásahem do práva pokojně užívat majetek a že proporcionalita zásahu má i časovou dimenzi. V nálezu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 Ústavní soud výslovně uvedl, že „…musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli, kdy tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi – zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho…“ K mnohaletým zajištěním doplnil, že je nutno vážit především tři kritéria (tříokruhový test), a to za prvé samotnou délku trvání zajištění a její příčiny…, za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána…, za třetí, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje. Tyto závěry Ústavní soud dále rozvíjí v judikatuře k déletrvajícím zajištěním. V nálezu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, Ústavní soud shrnul, že u déletrvajícího zajištění je nezbytné konkrétní, podrobné a racionálně kontrolovatelné odůvodnění, neboť „je-li rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydáno v souvislosti s déletrvajícím zajištěním majetku jednotlivce pro účely trestního řízení, je z ústavněprávního hlediska nezbytné, aby obsahovalo řádné odůvodnění, v němž se příslušný orgán vypořádá zejména s otázkou, zda a z jakých konkrétních důvodů lze i nadále považovat zajištění majetku jednotlivce a s tím spojený zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku za legitimní a přiměřený.“ 37. V nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, Ústavní soud k mnohaletému zajištění doplnil, že s přibývajícím časem nelze vystačit se „základním“ přezkumem zákonnosti a nesvévole, jelikož s narůstajícím časem se dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji, a taktéž vymezil, že přísnější test musí zahrnovat, že „…je třeba zkoumat především délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, a dále, zda se jeho důvodnost jeví být dostatečně potvrzována dosavadním vývojem trestního řízení.“ 38. Judikatura Ústavního soudu rovněž akcentuje, že nečinnost při rozhodování o návrzích na zrušení či omezení zajištění představuje ústavně relevantní deficit. V nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16, Ústavní soud konstatoval, že „nečinnost státního zastupitelství v řízení o přezkumu zajištění majetkových hodnot zakládá porušení základního práva osoby, jejíž majetkové hodnoty jsou předmětem zajištění, na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů…“ 39. Pro posuzovanou věc má význam i judikatura Nejvyššího soudu k tomu, že přiměřenost trvání zajištění a postup orgánů nelze hodnotit izolovaně jen pro vybrané „úseky“, nýbrž v časové celistvosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2899/2022, výslovně uvedl, že „hodnotit je třeba celou délku doby, po kterou předmětné zajištění trvalo…“ 40. Uvedená judikatura vede v projednávané věci k těmto východiskům: a) námitky dovolatele, které ve skutečnosti směřují proti zákonnosti samotného zajištění v roce 2009, nelze bez dalšího přezkoumávat jako nesprávný úřední postup, b) to však nevylučuje posouzení, zda po dobu trvání zajištění (zejména poté, co věc přestala být potřebná pro trestní řízení) orgány veřejné moci neporušily povinnost jednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), c) v posuzování „časové dimenze“ se nelze spokojit s pouhým odkazem na sdělení orgánů činných v trestním řízení o potřebnosti věci ani s argumentem, že procesní předpis nestanoví konkrétní lhůtu; právě v takové situaci nastupuje test přiměřené lhůty.

41. Odvolací soud učinil nosný závěr, že trestní řád nestanoví orgánům činným v trestním řízení žádnou lhůtu k vydání věcí zajištěných v souvislosti s trestním stíháním, a z toho dovodil, že vydání akcií po přibližně 10 měsících od pravomocného skončení trestního stíhání vůči otci žalobce není nesprávným úředním postupem. Takové právní posouzení je neúplné. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně stanoví, že i v situaci, kdy zvláštní předpis lhůtu nestanoví, posuzuje se porušení povinnosti jednat v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Proto nelze pouze s odkazem na absenci výslovné lhůty v trestním řádu uzavřít, že nesprávný úřední postup vyloučen je. Nejvyšší soud současně připomíná, že úvahy o časové dimenzi zásahu nelze konstruovat „vytržením“ vybraných dílčích období, ale musí mít oporu v časové celistvosti skutkového děje; výslovně platí, že „hodnotit je třeba celou délku doby“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2899/2022).

42. Odvolací soud rovněž uzavřel, že zákonné podmínky pro uložení věci do úschovy podle § 80 odst. 1 trestního řádu nenastaly, protože ze sdělení orgánů činných v trestním řízení bylo zřejmé, že věc byla pro trestní řízení nezbytná, a po odpadnutí této podmínky bylo posléze postaveno najisto, kdo je vlastníkem. Současně však skutkový rámec, z něhož soudy vycházely, obsahuje skutečnosti, z nichž dovozovaly potřebu ověřovat vlastnictví (výzva k doložení nabývacích listin, dotazy k vlastnictví apod.). Pro další řízení je proto nezbytné přezkoumatelně vyložit, zda v okamžiku, kdy věc přestala být potřebná pro trestní řízení, existovaly objektivně důvodné pochybnosti o tom, komu má být věc vydána, jaké konkrétní kroky byly k odstranění pochybností nezbytné, zda byly činěny bez zbytečného odkladu, a kdy byl (objektivně) dosažen stav, v němž bylo možné o vydání věci rozhodnout. Bez těchto úvah nelze učinit přesvědčivý závěr o tom, zda a kdy byl či nebyl naplněn nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

43. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho a že proporcionalita zásahu má časovou dimenzi. Pro mnohaletá zajištění vyžaduje přísnější test přiměřenosti, který hodnotí a) délku a příčiny, b) sílu důvodů zajištění v čase a c) intenzitu zásahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17 nebo ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18). V odškodňovacím řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze ústavní test přiměřenosti zaměnit za dodatečný přezkum zákonnosti nezrušených trestněprocesních rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk (soudy nemohou „nahrazovat“ procesní prostředky trestního řízení). To však nebrání posouzení, zda orgány veřejné moci (poté, co věc přestala být pro trestní řízení potřebná, resp. kdy nastal prostor pro rozhodování o vydání) jednaly bez nečinnosti a v přiměřené lhůtě. Soudy nižších stupňů se s těmito hledisky vypořádaly pouze v omezeném rozsahu, když převážně odkázaly na sdělení orgánů činných v trestním řízení o „potřebnosti“ věci a současně (v části týkající se vrácení věci) opřely svůj závěr o absenci výslovné lhůty v trestním řádu, aniž by vytvořily konkrétní právní test přiměřenosti rozhodných časových úseků z pohledu § 13 odst. 1 OdpŠk.

44. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 500 000 Kč spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek v části uvedené ve výroku tohoto rozsudku bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil částečně i toto rozhodnutí a věc vrátil ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

45. V dalším řízení bude soud prvního stupně vycházet z toho, že otázky zákonnosti samotného zajištění (v rozsahu, v němž by šlo o přezkum nezrušených trestněprocesních aktů) nelze v rámci § 7 a § 8 OdpŠk v odškodňovacím řízení nahrazovat; to však nevylučuje posouzení nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, zejména ve formě nečinnosti či opožděného úkonu (porušení povinnosti jednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě). Soud prvního stupně proto především: a) přesně vymezí, jaké konkrétní nesprávné úřední postupy žalobce tvrdí (zda jde o opožděné rozhodnutí o vrácení věci, nečinnost při vyřizování žádostí, nepřiměřeně pomalé ověřování vlastnictví, popř. kumulaci těchto tvrzení), a určí, které z nich mají samostatný skutkový základ a které toliko dokreslují intenzitu tvrzené újmy, b) vymezí relevantní časové úseky, v nichž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít, a to tak, aby bylo zřejmé, od jakého okamžiku měl stát objektivně povinnost učinit úkon či vydat rozhodnutí a kdy k tomu fakticky došlo, c) pro každý takový časový úsek posoudí, zda orgány veřejné moci porušily povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk; přitom nemůže postačit pouhý odkaz na absenci výslovné lhůty v trestním řádu, d) při hodnocení přiměřenosti zohlední konkrétní objektivní okolnosti věci (zejména: zda a v jakém rozsahu existovaly důvodné pochybnosti o osobě oprávněné k převzetí věci; jaké kroky bylo nezbytné učinit k odstranění těchto pochybností; zda byly činěny plynule a bez nečinnosti; zda byly pořizovány a vyhodnocovány podklady bez zbytečných prodlev), e) zohlední rovněž jednání žalobce v tom smyslu, zda a jakým způsobem přispěl k časovému průběhu (zejména v jaké míře a v jakém období poskytoval součinnost, zda uplatňoval své žádosti a doplňoval tvrzení či listiny bez zbytečných prodlev), avšak vždy tak, aby zohlednění jednání žalobce nebylo založeno na nepřiměřených formalistických požadavcích, f) teprve dospěje-li k závěru, že byl dán nesprávný úřední postup (odpovědnostní titul), posoudí vznik a rozsah tvrzené nemajetkové újmy a vyhodnotí příčinnou souvislost mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a uplatněným nárokem. V novém rozhodnutí soud prvního stupně přezkoumatelně vysvětlí, z jakých skutkových zjištění vychází, jaká kritéria použil pro posouzení přiměřenosti jednotlivých časových úseků, a jakými úvahami dospěl k závěru o existenci či absenci nesprávného úředního postupu.

46. Soudy jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí ve věci, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu