30 Cdo 710/2015

Plný text

Spisová znaèka: 30 Cdo 710/2015 Datum rozhodnutí: 20.05.2015 Typ rozhodnutí: ROZSUDEK Heslo: Neplatnost právního úkonu, Dobré mravy, Smlouva kupní Dotèené pøedpisy: § 39 obè. zák. Kategorie rozhodnutí: C 30 Cdo 710/2015 ÈESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud Èeské republiky rozhodl v senátì složeném z pøedsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudcù JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bièáka v právní vìci žalobkynì ALFA PRAHA, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova 1398/7, identifikaèní èíslo osoby 256 15 457, zastoupené JUDr. Milošem Èervinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalované MUDr. M. P., zastoupené Mgr. Luïkem Šikolou, advokátem Advokátní kanceláøe Šikola a partneøi, s. r. o., se sídlem v Brnì, Údolní 33, o urèení neplatnosti kupní smlouvy a zaplacení èástky 5.000.000,- Kè s pøíslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 119/2012, o dovolání žalobkynì proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, è. j. 17 Co 334/2014-358, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, è. j. 17 Co 334/2014-358, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. dubna 2014, è. j. 8 C 119/2012-330, ve znìní usnesení téhož okresního soudu ze dne 6. èervna 2014, è. j. 8 C 119/2012-340, se zrušují a vìc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu øízení. O d ù v o d n ì n í : Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupnì“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, è. j. 8 C 119/2012-330, ve znìní jeho doplòujícího usnesení ze dne 6. èervna 2014, è. j. 8 C 119/2012-340, zamítl žalobu, jíž se žalobkynì domáhala urèení, že „právní vztah dle kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012, uzavøené mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanou jako prodávající, jejímž pøedmìtem je pøevod spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ? k domu è. p., postaveném na stavebním pozemku parc. è 236, a dále k pozemkùm st. parc. è. 236, parc. è. 179/11, parc. è. 458/3, vše v katastrálním území a obec S. (dále též „pøedmìtné nemovitosti“), kdy tyto nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV è. 246 u Katastrálního úøadu pro Støedoèeský kraj, KP Praha-západ, neexistuje“, dále zamítl žalobu, kterou se žalobkynì po žalované domáhala zaplacení èástky 5.000.000,- Kè se zákonným úrokem z prodlení od 19. února 2012 do zaplacení, a rozhodl o náhradì nákladù øízení. Soud prvního stupnì vycházel ze zjištìní, že na základì kupní smlouvy ze dne 19. února 2012 žalovaná prodala žalobkyni ideální jednu polovinu pøedmìtných nemovitostí za kupní cenu 8.000.000,- Kè „tak, že záloha 5.000.000,- Kè složená (žalobkyní) do notáøské úschovy bude žalované vyplacena v pøípadì, že notáøi bude pøedloženo zpìtvzetí návrhu na zrušení opatøení obecné povahy – zmìny è. 1 Územního plánu obce S., podaného (dne 23. listopadu 2011) u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ao 8/2011. Zbytek kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kè bude zaplacen po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Nalézací soud dále vycházel ze zjištìní, že kupující (žalobkyni) bylo ohlednì pøedmìtných nemovitostí „známo jejich budoucí zatížení vìcným bøemenem doživotního výluèného neomezeného bezplatného bydlení a užívání všech pøedmìtných nemovitostí ve prospìch (rodièù žalované) Ing. V. V....a Ing. V. V.“, a že: „Smluvní strany se dohodly, že kupující je oprávnìn od smlouvy odstoupit, pokud prodávající do tøí dnù od podpisu smlouvy nevezme zpìt svùj návrh na zrušení 1. zmìny ÚP S.“ Dále soud prvního stupnì „z rozsudku Nejvyššího správního soudu è. j. 1 Ao 6/2010-130“ zjistil, že: „soud zrušil opatøení obecné povahy – zmìna è. 2 územního plánu sídelního útvaru S., schválená 19. 7. 2010 zastupitelstvem obce S. V odùvodnìní bylo mj. uvedeno, že obec porušila zákon (i) poøízením zmìny è. 1 územního plánu.“ Z odùvodnìní prvoinstanèního rozsudku také vyplývá, že uvedený soud z výpovìdi svìdkynì (a matky žalované) Ing. V. V. mimo jiné zjistil, že svìdkynì v zastoupení své dcery jednala s jednatelem žalobkynì F. M., který v souvislosti s obavou žalované a její matky ohlednì možného budoucího znehodnocení pøedmìtných nemovitostí v pøípadì realizace výstavby v souladu s 1. zmìnou pøedmìtného územního plánu „nabízel záruku 5.000.000,- Kè. Dcera (roz. žalovaná) s touto nabídkou nesouhlasila...Další nabídka byla taková, že dostanou dùm za 15 milionù (roz. že žalobkynì se s žalovanou dohodne o výstavbì nového rodinného domu pro rodièe žalované)...I tuto nabídku odmítla.“ Svìdkynì Ing. V. posléze „Panu M. tlumoèila názor dcery, že je M. nemùže pochopit, kdyby to byl jeho majetek, vidìl by to jinak. On øíkal, že kdyby byl vlastníkem, vùbec by se této výstavby nebál. Z toho vznikla úvaha, že se M. stane spoluvlastníkem. Návrh pøednesla ona a M. se k tomu postavil pøekvapivì vstøícnì...Potom na schùzce s advokáty pøednesl nabídku o koupi pùlky domu. Nabídku ceny 8 milionù považovala svìdkynì za nadstandardní, tuto èástku vložili do celého domu, ale to, co si žalobce koupil, nebyla polovina domu. Koupil si budoucnost, to že jim nedá nový dùm, hlavnì stažení žaloby.“ Soud prvního stupnì také uèinil dílèí skutkové zjištìní z výpovìdi svìdka Ing. J. S., tehdejšího starosty obce S., a to mimo jiné, že: „Žaloba (roz. podaná žalovanou u Nejvyššího správního soudu) na zrušení 1. zmìny ÚP mìla velký dopad na obec i žalobce. Platil územní plán z roku 1997 a 161 pozemkù oznaèených jako stavební by pøestalo být stavebními. Obec by mìla velký problém, jak se vypoøádat s lidmi, kteøí koupili pozemky v dobré víøe jako stavební. Sanovat škody by nedokázala. Jen škoda, která by vznikla žalobci, by byla prakticky neøešitelná, kdy žalobce dal obci 18 milionù, postavil páteøní kanalizaci a vodovod. Žalovaná s obcí jednat nechtìla, pøestože obec o to mìla velký zájem. Svìdek nabyl dojmu, že celý problém návrhu na zrušení 1. zmìny ÚP S. se týká pouze ochrany domu žalované...“ Pokud jde o právní posouzení vìci, dospìl soud prvního stupnì k následujícím právním závìrùm: „V daném pøípadì žalobce tvrdil, že úkon – uzavøení kupní smlouvy k ideálnímu podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí žalobkynì – neuèinil vážnì, ale z dùvodù bezprávné výhrùžky uèinìné vùèi nìmu žalovanou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ÈR sp. zn. 21 Cdo 4573/2008 v pøípadì psychického nátlaku musí být právní úkon donuceného adresáta v pøímé souvislosti s bezprávnou výhrùžkou, jež pochází pøímo od druhého subjektu právního úkonu. Žalovaná však na žalobce žádný tlak neèinila, nièím nevyhrožovala, žalobce nevyhledávala. Byl to naopak žalobce, kdo se všemi zpùsoby snažil žalovanou kontaktovat a nìco jí nabízet, k èemuž nakonec v zastoupení svou matkou svolila. Žalovaná pouze bez vztahu k uzavírané smlouvì a èasovì døíve využila svého zákonného práva (naprosto žádná „bezprávnost“ dána není) a podala žalobu ve vìci, která se jí týkala k Nejvyššímu správnímu soudu. Neplatnost pro nedostatek vùle tak proto soud neshledal. Dále (soud) øešil otázku tvrzeného rozporu s dobrými mravy pro hrubý nepomìr mezi plnìními. Nelze pøitom øešit pouze zjištìní hodnot jednotlivých plnìní, je tøeba pøihlédnout napø. – zejména – k hospodáøskému významu uzavøené smlouvy (viz rozhodnutí 30 Cdo 4665/2009). Hospodáøský význam nikoliv samotné koupì, ale závazku žalované ve smlouvì vzít zpìt žalobu podanou k Nejvyššímu správnímu soudu, pro žalobce, je obrovský. Pokud by došlo ke zrušení 1. zmìny ÚP, staly by se stavební pozemky, jak vypovìdìl starosta obce, opìt nestavebními. Takže i když cena 8 milionù Kè za jednu ideální polovinu domu è. p. s pozemky ve S., zatíženého navíc vìcným bøemenem doživotního bezplatného užívání dvou osob, kdy lze skuteènì hovoøit o ‚holém vlastnictví’, by sama o sobì byla nepøijatelnì vysoká, ve spojení se závazkem žalované vzít zpìt žalobu výše uvedenou, kterou navíc nemùže znovu podat, je zcela pøijatelná. Žádný rozpor s dobrými mravy tak soud neshledal a nemùže být dùvodem neplatnosti kupní smlouvy. S tím souvisí i hodnocení omylu žalobce v otázce existence èi neexistence právních vad pøevádìné vìci. I za situace, kdy dùm leží z malé èásti na obecním pozemku, nejde o skuteènost pro uzavøení smlouvy rozhodující (významná je – viz výše – zejména otázka zpìtvzetí správní žaloby), proto ani pro omyl není smlouva neplatná. Žalobce nemohl od smlouvy ani platnì odstoupit, když nebyla uzavøena za nápadnì nevýhodných podmínek – zde soud odkazuje na pasហpojednávající o hospodáøském významu smlouvy. Závìrem pro úplnost soud dodává pouze hypoteticky, že bylo-li by nìco v tomto pøípadu v rozporu s dobrými mravy, bylo by to jednání žalobce, pokud by od poèátku neuzavíral kupní smlouvu vážnì, mìl od poèátku úmysl ji zneplatnit, jakmile dosáhne svého cíle – zpìtvzetí žaloby na zrušení 1. zmìny ÚP s vìdomím, že jde o nevratný krok. To však nebylo pøedmìtem dokazování v této vìci.“ K odvolání žalobkynì Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, è. j. 17 Co 334/2014-358, potvrdil podle § 219 o. s. ø. (jako vìcnì správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupnì a rozhodl též o náhradì nákladù odvolacího øízení. Odvolací soud pøevzal skutková zjištìní uèinìná soudem prvního stupnì a ztotožnil se i s jeho právním posouzením vìci. Ani odvolací soud neshledal, že by pøedmìtná kupní smlouva byla v rozporu s dobrými mravy, resp. se pøíèila dobrým mravùm ve smyslu § 39 obè. zák. V tomto smìru odvolací soud vyložil, že: „Právní úkon byl uèinìn za situace, kdy žalovaná mìla dùvodné obavy o budoucnost svého nemovitého majetku, kde žijí její rodièe (mìla již zkušenosti s povodnìmi z roku 2006), o situaci v obci ohlednì dodržení podmínek pro zdravé životní prostøedí se celá rodina zajímala dlouhodobì, jak vyplývá z úèasti matky žalované ve Sdružení Via Magna. Právní úkon byl uzavírán za situace, kdy se žalovaná musela rozhodnout, zda trvat na podané žalobì. Z jejího obsahu vyplývá, že žalovaná mìla zejména obavy o svùj nemovitý majetek v dùsledku hrozících povodní. O vyøešení celé situace se intenzivnì snažil nejen žalobce, ale na žalovanou, respektive její matku se snažil pùsobit i starosta, respektive obec s ohledem na to, že obec se zavázala žalobci ke spolupráci pøi jejich investicích. V této situaci nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaná po nìkolika jednáních a nabídkách akceptovala nabídku na uzavøení kupní smlouvy, kterou by ideální jednu polovinu nemovitosti koupil do svého vlastnictví žalobce. Je tøeba zdùraznit, že žádné právní pøedpisy nestanoví, jakým zpùsobem musí úèastníci sjednat cenu, cena odráží konkrétní situaci v konkrétním místì a èase, v daném pøípadì cena odrážela nejen cenu nemovitosti, ale i okolnosti, za nichž k jejímu uzavøení došlo.“  Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkynì (dále též „dovolatelka“) prostøednictvím svého advokáta vèasné dovolání, která pøípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ø. vymezila následovnì: „a) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pøi právním posouzení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012 pro namítaný rozpor s § 37 a s § 39 zákona è. 40/1964 Sb., tehdy platného obèanského zákoníku; b) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pøi právním posouzení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012, kdy kupní cena obsažená v kupní smlouvì evidentnì kalkuluje nejen cenu nemovitostí, ale též cenu zpìtvzetí žaloby o zrušení zmìny územního plánu a další složky, aniž jsou zøejmé ceny tìchto jednotlivých složek, pøièemž kupní smlouva nemùže být právním prostøedkem k vypoøádání tìchto dalších složek; c) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyøešena otázka, zda lze v pøípadì podání legitimní žaloby, jejímž sekundárním dùsledkem je likvidaèní poškození tøetího subjektu, který není úèastníkem tohoto soudního øízení, využít této právní situace k získání neúmìrného majetkového prospìchu na úkor tohoto tøetího subjektu, jehož by jinak pøi objektivním bìhu událostí nebylo možno dosáhnout; d) soud se odchýlil pøi právním posouzení odstoupení od kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012 od ustálené rozhodovací praxe.“ Dovolatelka primárnì argumentuje tím, že pøedmìtná kupní smlouva je podle jejího názoru absolutnì neplatná, nebo oba soudy „nereflektovaly pøi právním posouzení veškeré rozhodné okolnosti existující pøi uzavøení kupní smlouvy, které dovolatelka v dovolání podrobnì rozebírá. Sekundárnì je pak v dovolání obsažena i právní argumentace týkající naplnìní podmínek vedoucích k odstoupení od pøedmìtné smlouvy. Dovolatelka závìrem navrhla, aby Nejvyšší soud Èeské republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zmìnil rozsudek odvolacího soudu a podaným žalobám sám vyhovìl, pøípadnì, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupnì zrušil a vìc vrátil soudu prvního stupnì k dalšímu øízení. Žalovaná se k podanému dovolání písemnì nevyjádøila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ø.) dospìl k závìru, že dovolání žalobkynì je ve smyslu § 237 o. s. ø. – jak bude rozvedeno níže – pøípustné a je i dùvodné. V daném pøípadì je zapotøebí postupovat pøi posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 19. února 2012 podle obèanského zákoníku è. 40/1964 Sb., nebo k uzavøení této smlouvy mìlo podle zjištìní soudù dojít do 31. prosince 2013 (k tomu srov. § 3028 odst. 2 obèanského zákoníku è. 89/2012 Sb.). Odvolací soud pøi øešení právní otázky, zda pøedmìtná kupní smlouva uzavøená mezi úèastníky (jejímž pøedmìtem byl prodej ideální poloviny pøedmìtných nemovitostí, a podle které mìla žalovaná tento spoluvlastnický podíl prodat žalobkyni za kupní cenu ve výši 8.000.000,- Kè, za oèekávaného vìcnì právního zatížení celé nemovitosti vìcným bøemenem bezúplatného doživotního bydlení ve prospìch rodièù žalované a za podmínky, že žalovaná vezme zpìt svùj døíve podaný návrh u Nejvyššího správního soudu za zrušení popsané zmìny územního plánu obce S. související s investièní záležitostí žalobkynì) se ve smyslu § 39 obè. zák. pøíèí dobrým mravùm, nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pøièemž zcela pominul zjistit právnì rozhodné skuteènosti i prostøednictvím výslechu druhé úèastnice pøevodní smlouvy – žalované, takže jím zjištìný skutkový stav (jako neúplný) se nemohl stát relevantním z hlediska posouzení, zda tu jsou èi nejsou podmínky pro aplikaci § 39 obè. zák. Podle § 39 obè. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo úèelem odporuje zákou nebo jej obchází anebo se pøíèí dobrým mravùm. Ustanovení § 39 obè. zák. patøí k právním normám s relativnì neurèitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena pøímo právním pøedpisem a které tak pøenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém pøípadì sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, pøedem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním pøípadì na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity pøihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného pøípadu. Právní úpravou neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že mùže nastat situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné dùsledky (srov. napø. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. bøezna 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2002, nebo ze dne 27. bøezna 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012; všechna zde oznaèená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veøejnosti pøístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu jsou zase k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Právní úkon se pøíèí dobrým mravùm, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecnì uznávaným mínìním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi urèuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního øádu demokratické spoleènosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla pøi vzniku v dobré víøe. Je tomu tak z toho dùvodu, že i smluvní volnost vyjádøená v urèitém právním úkonu podléhá posouzení podle § 39 obè. zák., a proto nelze dospìt k závìru, že obsah právního úkonu nemùže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen dùkladnými skutkovými zjištìními a musí souèasnì pøesvìdèivì dokládat, že tato zjištìní dovolují v konkrétním pøípadì závìr, že výkon práva je s dobrými mravy skuteènì v rozporu (srov. napø. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, nebo ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Aplikace § 39 obè. zák. postihující konkrétní právní úkon (smlouvu) absolutní neplatností z dùvodu, že se pøíèí dobrým mravùm, pochopitelnì pøedznamenává, že soud v øízení uèiní odpovídající skutková zjištìní, jež takovou aplikaèní úvahu – že konkrétní právní jednání (chování) koliduje s dobrými mravy, resp. se pøíèí dobrým mravùm – bude vskutku zakládat. V pomìrech odvolacího øízení nebude zapotøebí takové dùkazní verifikace jen v tom pøípadì, bude-li mít odvolací soud za to, že soudem prvního stupnì uèinìná skutková zjištìní (z povahy vìci) i kdyby byla prokázána, nemohou být podøaditelná pod dikci § 39 obè. zák. jako jednání, které se pøíèí dobrým mravùm (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). V posuzovaném pøípadì odvolací soud (stejnì jako soud prvního stupnì) k opakovanì uplatòované žalobní (odvolací) argumentaci poukazující na kolizi uzavøené kupní smlouvy mezi úèastnicemi tohoto øízení s dobrými mravy zcela rezignoval na zjištìní právnì rozhodných skuteèností i prostøednictvím výslechu žalované, aèkoliv právì zjištìní, proè druhá strana vstupovala do pøedmìtného právního vztahu, resp. jaký byl stimul k tomuto jejímu právnímu jednání, jeví se jako esenciální pro celkové posouzení, zda zjištìné skuteènosti jsou èi nejsou podøaditelné pod § 39 obè. zák. z hlediska jednání, které se pøíèí dobrým mravùm. Obsah spisu totiž naznaèuje, že žalobkynì koupí spoluvlastnického podílu, kteroužto formu jí snad mìla prvotnì navrhnout žalovaná prostøednictvím své matky Ing. V. V., chtìla dosáhnout procesní situace, kdy žalovaná vezme u Nejvyššího správního soudu svùj døíve podaný návrh na zrušení pøedmìtného územního plánu obce S. a nebude již tak (tímto zpùsobem) brojit proti jejím podnikatelským aktivitám v katastru obce S. Aèkoliv žalovaná v uvedeném návrhu mimo jiné namítala, že „...plánovaná výstavba rodinných domù bude mít za následek neúnosné zatížení území obce lidskou èinností, zvýšení výstavby, poètu obyvatel a dopravního provozu...“ a že „v této souvislosti hrozí nárùst hlukové zátìže a zneèišování ovzduší imisemi..“, a poukazovala také (hlavnì) na nebezpeèí záplav a možné ohrožení jejího nemovitého majetku, z obsahu spisu prozaøuje, že žalovaná svým dalším jednáním - s žalobkyní uzavøenou kupní smlouvou - pøivodila nemravný dùsledek. Totiž ve svùj prospìch tìžit z nastanuvší situace, kdy žalobkynì se obávala reálné možnosti negativních (finanèních) dùsledkù plynoucích z pøípadného kasaèního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (což ostatnì zjistil již soud prvního stupnì; není pøitom rozhodující, zda taková obava mìla reálný podklad), a v situaci, kdy žalovaná odmítla návrh žalobkynì stran možnosti finanèního zajištìní žalované pro pøípad škodné události na jejím nemovitém majetku (což by bylo ještì zcela legitimním cílem v naznaèené situaci), pøípadnì nesetrvala na podaném soudním návrhu v otázce øešení zákonnosti pøedmìtného územního plánu, uzavøela s žalobkyní pøedmìtnou kupní smlouvu, jejíž kupní cena de facto mìla pøedstavovat „úplatu“ za její další soudní procesní neèinnost v pøedmìtné vìci vedené u Nejvyššího správního soudu. Tyto okolnosti však mohou zcela zásadnì zmìnit pohled na soulad uèinìného právního úkonu s dobrými mravy (§ 39 obè. zák.). Jestliže by totiž tvrzení, které uèinila svìdkynì a matka žalované Ing. V. V., vyjadøovalo skuteèný postoj a stimul žalované k uzavøení uvedené pøevodní smlouvy, tj. že žalobkynì si „koupila budoucnost...hlavnì stažení žaloby“ (roz. zpìtvzetí návrhu ve shora uvedené soudní správní vìci žalovanou), pak by bylo zøejmé, že chování (jednání) žalované pøi uzavøení pøedmìtné pøevodní smlouvy pøivodilo nemravný dùsledek. Totiž získání finanèního profitu (nepøimìøenì vysoké kupní ceny) pouze a jen v souvislosti s nemravnou licitací tìžící ze shora již popsané obavy žalobkynì, kdy kupní cena by via facti pøedstavovala jakýsi „poplatek“ èi „cenu“ za zpìtvzetí pøedmìtného soudního návrhu žalovanou, nebo samotný pøevod „holého“ spoluvlastnického podílu byl pro žalobkyni (z pohledu nabytí spoluvlastnického práva) zcela bezvýznamný a byl by v podstatì jen sofistikovanou formou k získání pøedmìtného finanèního plnìní žalovanou. Jinými slovy øeèeno, byla-li by stvrzena verze prezentovaná svìdkyní Ing. V. V., která mìla v inkriminovaném èasovém úseku žalovanou zastupovat, pak by nemravným dùsledkem uzavøené kupní smlouvy bylo žalovanou získání znaèného finanèního profitu (získání kupní ceny mnohonásobnì pøevyšující obvyklou kupní cenu), který žalovaná dosáhla (získala) pouze a jen na základì obavy žalobkynì z dalšího vývoje v oblasti územního plánování, jež by mohlo (po)zastavit žalobkyní sledovanou výstavbu rodinných domù v pøedmìtné lokalitì a další investièní èinnosti s tím spojené, a navíc v situaci, kdy žalobkynì se vskutku stala pouze „holou spoluvlastnicí“ nemovitostí, nebo v naznaèené situaci pøistoupila k øešení, kdy pøedmìtné nemovitosti mají být zatíženy vìcným bøemenem doživotního bezúplatného užívání nemovitosti rodièi žalované; tím by se ovšem sama žalobkynì spolupodílela na vzniku dané situace. Není pøitom rozhodné, zda v daném právním pomìru vystupuje žalovaná coby vlastnice nemovitého majetku, která se pøed uzavøením pøedmìtné kupní smlouvy legitimním zpùsobem domáhala ochrany svého majetku, práva na životní prostøedí atd., a za tím úèelem èinila rùzné právní (procesní) kroky proti žalobkyni, která zase pøedstavuje podnikatelský subjekt developerského charakteru se znaèným finanèním (majetkovým) zázemím, nýbrž to, zda mezi úèastnicemi uzavøená kupní smlouva sledovala (a již z té které smluvní strany èi obìma stranami spoleènì) nemravný cíl, respektive zda pøivodila nemravný dùsledek, který koliduje s dobrými mravy, je nesluèitelný z pohledu morálních èi etických zásad naší spoleènosti a tudíž naplòuje skutkovou podstatu absolutnì neplatného právního úkonu ve smyslu § 39 obè. zák., nebo se pøíèí dobrým mravùm. Nejvyšší soud je totiž toho názoru, že dobrým mravùm se pøíèí právní jednání úèastníka smlouvy, která sleduje nemravný cíl nebo pøivodí nemravný dùsledek. Napø. v situaci, že hrubý nepomìr vzájemného plnìní podle smlouvy o pøevodu nemovitosti (spoluvlastnického podílu) vznikne tím, že zvýhodnìná smluvní strana zneužije obavy druhé smluvní strany z její možné majetkové èi jiné ztráty, pokud by takovou smlouvu neuzavøela, a vymíní si èi akceptuje finanèní plnìní, které nepøedstavuje pouze kupní cenu obvyklou (tržní), odhadní èi tzv. cenu zvláštní obliby, nýbrž je v ní podstatným, resp. pøevládajícím zpùsobem obsažen i jakýsi „poplatek“ èi „finanèní plnìní za urèité chování“ nebo – oproti pøedchozí dobì - za budoucí procesní (právní) pasivitu zvýhodnìné smluvní strany, která doposud brojila (a již pøímo èi nepøímo) proti zájmùm druhé strany, u níž (svým dosavadním chováním) tak vyvolala pøedmìtnou obavu z možných negativních dùsledkù na její stranì, jež se nakonec stala (výrazným) spolurozhodujícím faktorem pøi uzavøení takovéto smlouvy. Nemravný cíl èi nemravný dùsledek jinak formálnì navenek souladného právního jednání úèastníkù smlouvy ovšem není hoden ochrany a zpùsobuje absolutní neplatnost takového právního úkonu s právními úèinky ex tunc (§ 39 obè. zák.). Jelikož odvolací soud (stejnì jako soud prvního stupnì) si pro meritorní rozhodnutí nezajistil relevantní skutkový základ, který by posléze pomìøoval zpùsobem naznaèeným ve shora pøipomenuté judikatuøe interpretující a aplikující § 39 obè. zák. z pohledu jednání, jež se pøíèí dobrým mravùm, je nasnadì, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (z hlediska správnosti øešení pøedmìtné právní otázky) nemùže obstát. V dùsledku toho nemùže pøirozenì obstát ani rozsudek odvolacího soudu v èásti potvrzující rozsudek soudu prvního stupnì, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení èástky 5.000.000,- Kè pøedstavující požadavek žalobkynì na vrácení plnìní z pøedmìtné kupní smlouvy, která by v dalším øízení mohla být shledána absolutnì neplatnou ve smyslu § 39 obè. zák. Protože dosavadní výsledky øízení dovolacímu soudu neumožòovaly zmìnit rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ø.), nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ø. pøistoupit k vydání tohoto kasaèního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož dùvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupnì, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vìc vrátil soudu prvního stupnì k dalšímu øízení (§ 243e odst. 2 vìta druhá o. s. ø.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupnì) závazný. O náhradì nákladù øízení vèetnì nákladù dovolacího øízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o vìci (§ 243g vìta druhá o. s. ø.). Proti tomuto rozsudku není pøípustný opravný prostøedek. V Brnì dne 20. kvìtna 2015 JUDr. Pavel V r c h a pøedseda senátu