30 Cdo 747/2026

Rubrum

30 Cdo 747/2026-89 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem JUDr. Danem Dvořáčkem, se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 204 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 13/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2025, č. j. 28 Co 293/2025-65, takto:

Výrok

Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2025, č. j. 28 Co 293/2025-65, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2025, č. j. 28 C 13/2025-44, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 89 800 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 204 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 1. 2025 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 212/2014 (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2025, č. j. 28 C 13/2025-44, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 7. 7. 2014 podáním žaloby, kterou se proti žalobkyni v postavení žalované domáhala společnost Alteron s. r. o. (dále jen „společnost Alteron“) určení, že kupní smlouva uzavřená dne 30. 9. 2013 byla zrušena odstoupením, a určení vlastnictví k nebytové jednotce č. 223/12 v domě č. p. 223, část obce Vinohrady, včetně spoluvlastnických podílů na pozemku a domu, vše zapsané na LV č. 9312 (dále jen „předmětná nebytová jednotka“). Žaloba byla žalobkyni doručena dne 19. 8. 2014. Na soudním jednání dne 7. 5. 2015 oba účastníci shodně navrhli přerušení řízení, čemuž soud tentýž den vyhověl a vydal usnesení o přerušení řízení, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2015. Dne 16. 10. 2015 žalobkyně navrhla pokračování v řízení, soud však dne 19. 5. 2016 tento návrh zamítl. Dne 26. 6. 2017 vydal soud k návrhu společnosti Alteron předběžné opatření, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se nakládání a jakýchkoliv dispozic směřujících k převodu předmětné nebytové jednotky nebo k jejímu zatížení právy třetích osob. Žalobkyně se proti předběžnému opatření neúspěšně bránila u odvolacího i Ústavního soudu. S ohledem na skončení trestního řízení, které mělo být hlavním důvodem přerušení řízení, soud dne 26. 10. 2021 vyzval účastníky k procesním návrhům a na návrh žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 5. 11. 2021 o pokračování v řízení. Dne 29. 11. 2021 podala žalobkyně návrh na zrušení předběžného opatření, soud však na soudním jednání dne 27. 1. 2022 vyhlásil rozsudek, kterým byl tento návrh zamítnut, stejně jako byla zamítnuta i žaloba. Obě strany se proti tomuto rozsudku odvolaly. Odvolací soud dne 12. 10. 2022 vyhlásil rozsudek, kterým potvrdil výrok o předběžném opatření a ve zbylých výrocích prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu neprovedení navržených důkazů. Dne 7. 2. 2023 vzala společnost Alteron žalobu částečně zpět, s čímž žalobkyně souhlasila, soud tak dne 13. 3. 2023 řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. U jednání dne 11. 8. 2023 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba ve zbylém rozsahu zamítnuta, proti němuž podala společnost Alteron odvolání. Odvolací soud však dne 28. 2. 2024 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání společnosti Alteron bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2025, které nabylo právní moci dne 20. 5. 2025. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění u žalované žádostí ze dne 13. 8. 2024, a to ve výši 316 000 Kč a žalovaná jí stanoviskem ze dne 10. 1. 2025 přiznala částku 112 000 Kč.

4. Důkazy výslechem žalobkyně, vývojem průměrné mzdy mezi lety 2015-2025 a znaleckými posudky z oboru ekonomie k hodnotě předmětné nebytové jednotky a ekonomické situaci žalobkyně, které žalobkyně navrhla k prokázání významu předmětu řízení, soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl.

5. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a konstatoval, že délka posuzovaného trestního řízení činila 10 let a 9 měsíců (od 19. 8. 2014 do 28. 5. 2025), což považoval za nepřiměřeně dlouhou dobu. V řízení se podle něj nevyskytly průtahy, avšak soud nepostupoval zcela koncentrovaně, řízení vykazovalo zvýšenou náročnost po stránce skutkové, právní i procesní a bylo přerušeno z důvodu trestního stíhání třetí osoby. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech stupních soudní soustavy, nalézací soud rozhodoval meritorně dvakrát, stejně jako soud odvolací, a jednou rozhodoval Nejvyšší soud. Využití procesních práv však podle soudu prvního stupně nelze klást k tíži účastníkům řízení, i když celkovou délku sporu prodloužilo. Žalobkyně se svým chováním na délce řízení nepodílela. K objektivnímu významu předmětu řízení pro žalobkyni soud prvního stupně uvedl, že je typově běžný, žalobkyni však bylo po delší dobu znemožněno nakládat se svým majetkem. V době zahájení řízení pak žalobkyni bylo 62 let, blížila se tedy hranici 75 let, subjektivní význam předmětu řízení tak soud prvního stupně hodnotil jako lehce zvýšený. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně považoval za přiměřené odškodnění nepřiměřené délky posuzovaného řízení peněžité zadostiučinění, jehož základní částku určil ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, tj. celkově 146 250 Kč, s tím, že požadavek žalobkyně na valorizaci základní částky za rok řízení s ohledem na inflaci nepovažoval za důvodný, poněvadž její výše je dosud přiměřená a odpovídající životní úrovni v České republice, resp. na její přiměřenost nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Od takto stanovené základní částky následně odečetl 15 % z důvodu skutkové i procesní složitosti věci a dalších 15 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly; s ohledem na věk žalobkyně (byť nedosáhla vyššího věku dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) a s ohledem na omezení dispozičního oprávnění žalobkyně s jejím majetkem pak částku navýšil o 5 %. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění tak činila 109 687,50 Kč, tedy méně, než činila žalobkyni již dobrovolně vyplacená částka 112 000 Kč. Soud prvního stupně tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 11. 2025, č. j. 28 Co 293/2025-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 114 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 11. 1. 2025 do zaplacení, a co do zamítnuté částky 89 800 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 35 880 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

7. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a zjistil, že dne 7. 5. 2015 u soudního jednání účastníci shodně navrhli přerušení řízení, čemuž soud prvního stupně vyhověl usnesením, jež nabylo právní moci 28. 5. 2015, a řízení přerušil dle § 110 občanského soudního řádu. Dne 16. 10. 2015 navrhla žalobkyně (v posuzovaném řízení žalovaná) pokračování v řízení, ale soud prvního stupně dne 19. 5. 2016 tento návrh usnesením zamítl, jelikož nebylo skončeno trestní řízení, které mohlo mít význam pro rozhodnutí v posuzovaném řízení. V letech 2016 až 2020 Policie České republiky opakovaně odpovídala na dotazy soudu ohledně stavu trestního řízení. Dne 26. 6. 2017 nařídil soud prvního stupně usnesením předběžné opatření, kterým byla žalobkyni (v posuzovaném řízení žalované) uložena povinnost zdržet se nakládání a jakýchkoliv dispozic s předmětnou nebytovou jednotkou. Toto usnesení pak bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2017 potvrzeno. Dne 7. 4. 2021 byl soudu prvního stupně doručen zprošťující rozsudek v trestním řízení, spis byl následně zasílán jiným soudům. Soud prvního stupně dne 22. 10. 2021 vyzval účastníky k procesním návrhům s ohledem na pravomocné skončení trestní věci, usnesením ze dne 5. 11. 2021 pak rozhodl o pokračování řízení. Následně žalobkyně podala návrh na zrušení předběžného opatření, který byl zamítnut dne 27. 1. 2022 zamítavým rozsudkem. Odvolací soud dne 12. 10. 2022 tento rozsudek potvrdil v rozsahu zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření, ve zbylých výrocích pak byl tento rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení.

8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka řízení 10 let 9 měsíců nebyla přiměřená, tudíž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v peněžité formě. Základní částku však s ohledem na celkovou délku řízení odvolací soud stanovil ve výši 16 000 Kč za rok (a v poloviční výši za první dva roky řízení), čímž dospěl k celkové základní částce 156 000 Kč. Z důvodu rozhodování na třech stupních soudní soustavy pak tuto částku snížil o 5 % a modifikaci pro procesní, skutkovou a hmotněprávní složitost neprovedl, neboť ji považoval za standardní. Základní částku nemodifikoval ani pro jednání poškozeného, neboť žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Dále odvolací soud uvedl, že soud v posuzovaném řízení postupoval nekoncentrovaně, neboť řízení přerušil podle § 110 občanského soudního řádu, jehož účelem je poskytnout účastníkům prostor k mimosoudnímu vyřešení sporu s tím, že není-li do jednoho roku podán návrh na pokračování řízení, soud jej zastaví. Tato lhůta uplynula dne 28. 5. 2016, ale soud činil opakované dotazy na stav trestního řízení až do roku 2020, z čehož odvolací soud usoudil, že postupoval jako při přerušení podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, čímž způsobil průtah v délce nejméně 4 let. Navíc o návrhu na pokračování v řízení bylo rozhodnuto až po 7 měsících a první rozsudek byl zrušen pro vady při dokazování a nepřezkoumatelnost. Odvolací soud tak pro kritérium postupu soudu základní částku zvýšil o 50 %. Zároveň poznamenal, že k trestnímu řízení, kvůli kterému bylo posuzované řízení přerušeno, nebylo možné přihlížet jako k vedlejšímu řízení, neboť posuzované řízení bylo přerušeno podle § 110 nikoliv dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Posuzované řízení by pak bylo nepřiměřeně dlouhé „i bez řádného přerušení“ z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení. Význam předmětu řízení pro žalobkyni posoudil odvolací soud jako standardní, neboť se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem a důvod pro modifikaci nepředstavuje ani věk žalobkyně, neboť jí bylo v době zahájení řízení 62 let a v době skončení 73 let a 2 měsíce, nejednalo se tedy podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o osobu pokročilejšího věku. Výsledné zadostiučinění odvolací soud vypočetl na 226 200 Kč a s ohledem na již uhrazených 112 000 Kč přiznal žalobkyni částku 114 200 Kč, a to i s požadovaným příslušenstvím, neboť žalovaná nárok projednala dne 10. 1. 2025, dnem 11. 1. 2025 se tedy ocitla v prodlení. Ohledně požadavku žalobkyně na valorizaci základní částky se pak odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a dodal, že relevantní jsou částky, které ukládá Evropský soud pro lidská práva, a odkázal na nejnovější judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k této otázce. Odvolací soud tedy změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 114 200 Kč s příslušenstvím, a co do zamítnuté částky 89 800 Kč s příslušenstvím jej potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v části výroku I v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, tedy ohledně zamítnutí žaloby co do částky 89 800 Kč s příslušenstvím. V dovolání žalobkyně uplatnila následující dovolací důvody.

10. Žalobkyně nejprve formulovala otázku, zda je při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk přípustné setrvat na výši základní částky vymezené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), bez jakéhokoliv zohlednění inflace, která nastala po jeho přijetí, a to i v situaci, kdy by takový postup vedl k podstatnému snížení reálné hodnoty poskytovaného zadostiučinění. K tomu žalobkyně uvedla, že Stanovisko bylo přijato za ekonomických a společenských podmínek zásadně odlišných od současnosti, přičemž rozpětí základních částek v něm stanovené nemělo být neměnné, zároveň od té doby došlo k výrazné inflaci, nárůstu indexu spotřebitelských cen, průměrné mzdy i nominálního objemu státního rozpočtu. V současných podmínkách tak podle ní taková náhrada neodpovídá intenzitě zásahu do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani legitimnímu očekávání poškozeného, a uvedla obecné příklady nároků, kde k valorizaci peněžních částek došlo (náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, některé pracovněprávní či restituční nároky). Žalobkyně tudíž požadovala, aby tato otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.

11. Jako druhou pak žalobkyně nastolila otázku, zda při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk lze považovat za „běžný“ z hlediska svého významu spor, v němž byl poškozený po dobu téměř deseti let vystaven nejistotě ohledně svého vlastnického práva k majetku v hodnotě přibližně 10 000 000 Kč, a zda je výčet typově významných řízení uvedený v judikatuře Nejvyššího soudu a ve Stanovisku výčtem taxativním, anebo zda i v případě majetkových sporů mohou existovat okolnosti zakládající zvýšený, případně mimořádný význam řízení pro poškozeného. Postup odvolacího soudu, který redukoval význam předmětu řízení na pouhé konstatování, že nejde o řízení s typově zvýšeným významem, a proto jej označil za standardní, považovala žalobkyně za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž výčet zpravidla významnějších řízení není výčtem uzavřeným a nemůže být aplikován mechanicky. Zdůraznila, že posouzení významu předmětu řízení vyžaduje vždy individuální posouzení, přičemž odvolací soud se konkrétními dopady na žalobkyni nezabýval a význam věci dovodil jen z jejího formálního zařazení mezi majetkové spory. Uvedla, že předmět řízení představující určení vlastnického práva k nemovitosti v hodnotě 10 000 000 Kč, která představovala její celoživotní úspory, spolu se skutečností, že byla omezena předběžným opatřením ve svém dispozičním oprávnění k této nemovité věci, neodpovídal svým významem běžnému majetkovému sporu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, ve kterém se dovolací soud zabýval restitučním řízením a mimo jiné uvedl, že takové řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu a je třeba mu přiznat zásadní povahu. Nejvyšší soud se tudíž nezastavil u typového zařazení řízení, nýbrž se zabýval druhem sporu, jeho smyslem a významem pro účastníky, což však odvolací soud v nyní projednávané věci neučinil, a postupoval tak v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

12. Závěrem žalobkyně navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla dovolání zamítnout, neboť napadený rozsudek považovala za správný. Poukázala na to, že otázka navýšení finančního zadostiučinění z důvodu inflace již byla vyřešena soudy obou stupňů, a to v souladu s ustálenou soudní praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Souhlasila rovněž s posouzením významu předmětu řízení pro žalobkyni jako standardního, neboť žalobkyně neprokázala důvody pro jeho navýšení a posuzované řízení nepatří mezi ta řízení, u nichž se zvýšený význam předpokládá. Již vyplacené zadostiučinění (112 000 Kč a 114 200 Kč) tedy žalovaná považovala za zcela odpovídající vzniklé újmě.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena otázkou, zda by základní částky za rok trvání řízení dovozené ve Stanovisku měly být valorizovány s ohledem na ekonomický vývoj od roku 2011, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z takto stanoveného rozmezí základních částek a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, publikovaném pod č. 4/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost proti němuž byla zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. V tomto rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci přiznávaného zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury (potvrzené i nálezem pléna Ústavního soudu) odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci.

19. Dovolání je však přípustné ohledně otázky posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k (a) celkové délce řízení, (b) složitosti řízení, (c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. K otázce významu předmětu řízení pro poškozeného se Nejvyšší soud vyjádřil již v rámci části IV Stanoviska, podle které zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. Nejvyšší soud k tomu poznamenal, že ani uvedené nemusí ovšem se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Jinými slovy, skutečnost, že zvýšený význam pro poškozeného mají některá řízení již ze své samotné podstaty, neznamená, že všechna ostatní řízení mají pro účastníky význam nižší než standardní. Vždy je třeba zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce, tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, či ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2348/2021). Co se majetkových sporů týče, obecně mají pro účastníky řízení standardní význam. Vede-li se však spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv; význam exekučního řízení pro povinného se pak zase odvíjí od rozsahu majetku postiženého exekucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, či ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2348/2021).

24. V napadeném rozsudku odvolací soud uvedl, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobkyni standardní, neboť posuzované řízení nebylo lze typově zařadit mezi ta, která mají vyšší význam, proto základní částku u tohoto kritéria nijak nemodifikoval. Tímto závěrem se však odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se významu předmětu řízení pro poškozeného. Jak totiž vyplývá z výše uvedených rozhodnutí, u některých druhů řízení se sice zvýšený význam pro jejich účastníky předpokládá, neznamená to však, že jiná řízení tento zvýšený význam nemohou mít. Obecně platí, že význam řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje žalobce a ze strany soudu je třeba následně zkoumat konkrétní okolnosti případu. Žalobkyně v předmětné věci již před soudem prvního stupně, stejně jako před soudem odvolacím a nyní i dovolacím, tvrdila, že předmětem sporu v posuzovaném řízení byl nebytový prostor v hodnotě cca 10 milionů Kč, který měl představovat její celoživotně nastřádaný majetek. Spor pro ni tak byl dle jejího tvrzení mimořádně stresující, byla totiž po dobu téměř deseti let vystavena nejistotě, zda o svůj majetek přijde, navíc byla po podstatnou část řízení omezena ve svém dispozičním oprávnění s tímto majetkem. Pokud tedy odvolací soud význam předmětu řízení vyhodnotil jako standardní jen z důvodu, že jej nebylo možno typově zařadit mezi řízení se zvýšeným významem, avšak bez toho, aby se zabýval námitkami žalobkyně, které v tomto ohledu vznášela, nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně netvrdila a další vady (kromě nevypořádání její námitky o subjektivně zvýšeném významu předmětu řízení, jež byla posouzena výše) se nepodávají ani z obsahu soudního spisu.

26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil, a to ve výroku I ohledně potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 89 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 1. 2025 do zaplacení a v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).

27. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobkyně ve zrušeném rozsahu nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zejména se řádně vypořádá s kritériem významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, tedy s tím, zda lze toto řízení s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci, považovat za řízení se zvýšeným významem. Při řešení této otázky se bude podrobněji zabývat argumentací žalobkyně a s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odůvodní, jaký význam pro ni posuzované řízení mělo. Ve vztahu k omezení jejího dispozičního oprávnění k předmětné nebytové jednotce se pak bude soustředit mimo jiné na charakter této jednotky a na to, jakým způsobem ji žalobkyně v době účinnosti předběžného opatření využívala či s ní hodlala nakládat, a tedy v jakém konkrétním směru ji omezení dispozičního oprávnění reálně omezovalo.

28. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu