30 Cdo 82/2026

Rubrum

30 Cdo 82/2026-179 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o zaplacení 112 204,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 41/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 23 Co 237/2025-148, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 23 Co 237/2025-148, se v části výroku I, jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 6. 2025, č. j. 28 C 41/2024-119, změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 102 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku II zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném, původně žalovaném č. 1, a dále po žalovaném č. 2 městu Říčany zaplacení celkem částky 224 408,95 Kč z titulu regresní náhrady podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), s tvrzením, že dne 24. 2. 2023 žalobkyně uhradila poškozenému J. M. zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 224 408,95 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou (správního) řízení o povolení změny užívání stavby v katastrálním území XY (zahrnující i úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení). Vzhledem k tomu, že žalovaný č. 2 uhradil žalobkyni polovinu žalované částky již před podáním žaloby, žalobkyně vzala zpět žalobu proti žalovanému č. 2 a soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 C 41/2024-45. Řízení tak bylo dále vedeno jen proti žalovanému č. 1 (dále jen „žalovaný“).

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) o zbývající části žalovaného nároku rozhodl (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 28 C 41/2024-66, tak, že nárok žalobkyně zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 1. 2025, č. j. 23 Co 441/2024-82, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 28 C 41/2024-119, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 112 204,48 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně, coby žalovaná, byla účastníkem řízení, v němž se žalobce J. M. domáhal finančního odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., jež mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení zahájeného dne 26. 10. 2005 u Městského úřadu v Říčanech, odbor stavební, o vydání stavebního povolení, které se týkalo změny dočasné stavby skladu stavebního materiálu na pozemku p. č. XY, v katastrálním území XY, vše zapsáno na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „stavba“), na stavbu trvalou. Městský úřad v Říčanech vydal dne 3. 7. 2015 rozhodnutí o změně užívání stavby, kterou povolil změnu užívání stavby na dobu neurčitou, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 10. 2017. Nesprávný úřední postup spatřoval J. M. v délce řízení, které trvalo po dobu téměř 12 let, přestože nebylo zvlášť složité a současně význam tohoto řízení nebyl pro žalobce bagatelní. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2020, č. j 20 C 92/2018-110, byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j. 23 Co 210/2021-148 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 20 C 92/2018-160, jímž uložil žalované zaplatit žalobci částku 118 895,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky ode dne 7. 12. 2017 do zaplacení (výrok I) a částku 91 443 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Výše požadovaného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení byla změněna rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2023, č. j. 23 Co 374/2022-188, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že hlavní příčinou, proč správní řízení trvalo 12 let, byl postup správního orgánu, Městského úřadu v Říčanech. Postup správního orgánu byl chybný, ať z důvodu procesních pochybení (nejednal se všemi účastníky, opomněl doručit rozhodnutí všem účastníkům a tak jim odňal možnost odvolání, neodstranil chybné označení předmětu řízení - skladové haly, neodstranil nejasnosti v identifikačních údajích účastníka řízení) nebo (opakovaně nesprávné) aplikace právních předpisů, a jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena nadřízeným orgánem - Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem regionálního rozvoje. V postupu Městského úřadu v Říčanech tedy byla soudem shledána nekoncentrovanost a nekompetentnost správního orgánu. Posuzované správní řízení přitom nebylo složité, a současně žalobce se svým chováním na délce posuzovaného řízení nepodílel. Nepřiměřená délka správního řízení tak představuje nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk, v důsledku kterého vznikla žalobci nemajetková újma.

5. Soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům. Vycházel přitom z toho, že při uplatnění regresního nároku má stát samostatnou procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně toho, že a v jakém rozsahu se na vzniku újmy, kterou byl stát povinen odškodnit, podílel žalovaný územní celek. Odpovědnost územního celku podle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 OdpŠk je odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem povinného subjektu. Bylo proto na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že se žalovaný podílel svým zaviněným jednáním na vzniku újmy, kterou byla žalobkyně povinna uhradit. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že žalovaný pochybil v případě pěti konkretizovaných rozhodnutí, při jejichž vydání docházelo k průtahům. Poukázal na to, že žalobkyní uplatněný regresní nárok byl přiznán poškozenému za celkovou délku řízení a nikoli za porušení povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě. Proto se žalobkyně v rámci regresní náhrady může domáhat jen toho nároku, který byl uspokojen v rámci primární náhrady újmy. Již jen z toho důvodu není možné žalobkyni nárok přiznat. Soud prvního stupně dále uvedl, že i kdyby se uplatněný nárok týkal porušení povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě, nebylo by možné žalobě vyhovět. Soud shledal, že celková doba rozhodování žalovaného činila 5 měsíců, což považoval v porovnání s celkovou délkou řízení víc než 12 let za dobu zcela minimální. Poukázal i na to, že řízení u samotné žalobkyně trvalo 11 měsíců, tedy dvakrát déle než u žalovaného. Při určení délky průtahů pak postupovala žalobkyně podle soudu prvního stupně chybně, pokud vycházela z doby od data předání spisu do data právní moci daných rozhodnutí, nikoli do data jejich vydání. Nadto žalobkyně počítala ve všech případech se lhůtou 30 dnů, ačkoli v případě složité věci může správní orgán rozhodnout ve lhůtě prodloužené o dalších 30 dnů. Žalobkyně nepřihlédla k tomu, že přinejmenším v poslední fázi bylo řízení skutkově složitější. Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný podílel na vzniku újmy způsobené celkovou délkou řízení, a tak nebyly naplněny podmínky vzniku regresního nároku. Žalobu proto zamítl.

6. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé I změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 102 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

7. Odvolací soud doplnil dokazování rozhodnutími Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 28. 2. 2007, 23. 1. 2008, 7. 6. 2010, 2. 9. 2011 a 24. 9. 2014, a také rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9. 8. 2012 a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že v posuzované věci byly splněny předpoklady regresní odpovědnosti žalovaného podle § 16 odst. 1 OdpŠk, tedy, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinnosti ze strany žalovaného. Pokud jde o jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu, v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda, když na základě pravomocného rozhodnutí soudu byla povinna uhradit poškozenému J. M. náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení, které probíhalo právě i před žalovaným.

8. V odškodňovacím řízení nebylo shledáno, že by hlavní příčinou délky správního řízení byly průtahy na straně správních orgánů, tedy i žalovaného, je ale zjevné, že pokud žalovaný nevydal rozhodnutí v souladu s § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení, postupoval v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením a přispěl tím k celkové délce řízení. Žalovaný rozhodoval ve věci 5x, přičemž v řízení bylo prokázáno, že v případě rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2007 byla lhůta 30 dnů překročena o 6 dnů, v případě rozhodnutí ze dne 23. 1. 2008 byla lhůta 30 dnů překročena o 13 dnů a v případě rozhodnutí ze dne 7. 6. 2010 byla lhůta 30 dnů překročena o 8 dnů. Odvolací soud přitom shledal správným dílčí právní závěr soudu prvního stupně, že lhůtu 30 dnů je třeba počítat od zahájení řízení (tj. od doručení spisu žalovanému) do dne vydání rozhodnutí, nikoli do jeho právní moci, jak nesprávně počítala žalobkyně. Uvedený závěr má totiž oporu v ustanovení § 49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Pokud soud prvního stupně poukazoval na skutečnost, že žalovaný mohl využít delší lhůtu 60 dnů, pak odvolací soud nesdílí jeho názor, že se jednalo o zvlášť složitý případ. To ostatně vyplývá z rozsahu (v rozmezí 3 až 5 stran textu) a obsahu rozhodnutí žalovaného, když bylo prokázáno, že důvody pro rušení rozhodnutí prvoinstančního orgánu spočívaly v procesních pochybeních typu, že úřad nedoručoval rozhodnutí všem účastníkům, neprovedl místní šetření, nenařídil ústní jednání, výrok rozhodnutí obsahoval nepodložené údaje týkající se stavby a osoby, odůvodnění rozhodnutí se nejevilo jako dostatečné. Nejednalo se tedy o nijak složitou věc, která by vyžadovala delší lhůtu k vydání rozhodnutí. Žalovaný se podílel na délce řízení nesprávným rozhodováním. Již v prvním zrušujícím rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 mohl žalovaný upozornit stavební úřad na nutnost posouzení stavby z hlediska souladu s územním plánem, což ale neučinil. Druhé zrušující rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2008 bylo právně vadné, neboť chybně označil podání J. M. za podnět, ačkoli podle obsahu se jednalo o návrh, a připustil, aby správní orgán nižší instance ve věci rozhodoval, ačkoli nebyly dány podmínky řízení. To vyústilo v další nesprávný postup ve věci. K odhalení pochybení došlo až v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2011 Ministerstvem pro místní rozvoj, kdy bylo zjištěno, že žalovaný pochybil, když nezrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 3. 2011 pro překážku věci zahájené. Uvedená skutečnost vedla ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2011. V rozhodnutí dne 7. 6. 2010 žalovaný vytýkal stavebnímu úřadu chybné označení předmětu řízení, což ale mohl učinit již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007. V rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014 žalovaný nekonkretizoval námitky J. M., s nimiž se stavební úřad neměl vypořádat. Pokud pak vytýkal stavebnímu úřadu, že se nevypořádal s žádostmi ze dne 12. 3. 2008 a 26. 1. 2011, mohl tak učinit již ve svých předchozích rozhodnutích. Opakované rušení rozhodnutí správního orgánu nižší instance, bez toho, aby byly odstraněny vady řízení a dostatečně vyjasněny právní otázky, a bez toho, aby žalovaný vedl prvoinstanční orgán k vydání bezvadného rozhodnutí, lze označit za tzv. instanční ping-pong. Škoda tak žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným postupem žalovaného.

9. Z provedeného dokazování je tedy zjevné, že na celkové délce řízení trvajícího od 26. 10. 2005 do 15. 10. 2017 se podílel v období od února 2007 do září 2014 i žalovaný, a to bezdůvodným překračováním 30denní lhůty pro vydání rozhodnutí, tím, že ve vydaných rozhodnutích nevedl stavební úřad k tomu, jak ve věci postupovat, a chybným právním posouzením věci, kdy již v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2008 nerozhodl o zastavení řízení o odstranění stavby a nezabýval se žádostmi J. M., resp. nevedl orgán nižší instance k tomu, aby se jimi zabýval, přičemž k nápravě v daném směru mohlo dojít až poté, co jeho rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011 bylo jako nezákonné zrušeno rozhodnutím ministerstva ze dne 9. 8. 2012.

10. Správní řízení, v němž vznikla žalobci škoda, neprobíhalo jen před žalovaným, ale i před stavebním úřadem města Říčany. Proto rozsah náhrady, kterou je žalobce oprávněn po žalovaném požadovat, je omezen mírou účasti Města Říčany na způsobení škody. Podle § 18 odst. 3 věty první OdpŠk platí, že pokud byla škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. Při úvaze o tom, v jakém rozsahu žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni v odškodňovacím řízení, odvolací soud přihlédl jednak k výše popsanému zaviněnému nesprávnému postupu žalovaného a jednak ke zjištění, které bylo učiněno v odškodňovacím řízení, že zásadní podíl na délce správního řízení měl Městský úřad v Říčanech, který v řízení postupoval nekoncentrovaně a nekompetentně. Míru podílu žalovaného na vzniku škody hodnotí odvolací soud podle výsledku dokazování jako menší, než je podíl města Říčany (ostatně to si svoji odpovědnost za škodu uvědomuje a zaplatilo žalobci jednu polovinu původně požadované regresní náhrady), proto zásadě proporčního rozdělení újmy odpovídá, a odvolacímu soudu se jeví i jako spravedlivé, aby se žalovaný podílel na náhradě škody z jedné čtvrtiny, tedy částkou 56 102 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále také jen „dovolatel“) včasně podaným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že některé blíže uvedené otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, a v případě, že byly vyřešeny (a dovolatel je v judikatuře nenalezl), by měly být posouzeny jinak.

12. Žalovaný zejména namítl, že odvolací soud nesprávně zahrnul do regresní úhrady náklady předchozího odškodňovacího řízení a úroky z prodlení, které stát poškozenému zaplatil. Odvolací soud se měl při řešení této otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s tím, že se žalovanému nepodařilo dohledat, zda tato právní otázka byla Nejvyšším soudem již řešena. Další otázku, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, je otázka okamžiku, do něhož se posuzuje prodlení správního orgánu při vydání rozhodnutí (zda je pro posouzení prodlení správního orgánu rozhodný až den nabytí právní moci správního rozhodnutí, anebo již den jeho vypravení, resp. předání stejnopisu k doručení). Z obsahu dovolání je patrno, že ji uplatňuje především jako otázku dosud neřešenou, případně nesprávně posouzenou. Dále dovolatel předkládá otázku, zda bylo možno vyjít z celkové délky správního řízení, anebo bylo třeba identifikovat jen jednotlivé průtahy, tj. jednotlivá porušení povinnosti učinit úkon v zákonné nebo přiměřené lhůtě. Dovolatel v souvislosti s touto otázkou tvrdí odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu a odkazuje zejména na rozsudek ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, a na závěry plynoucí z rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012. Současně předkládá otázku, zda lze žalovanému přičítat i dobu správního řízení po 24. 9. 2014, kdy již řízení probíhalo jen před správním orgánem prvního stupně, tj. Městským úřadem v Říčanech. Dovolatel taktéž namítl, že neměl povinnost rozhodovat v jednotlivých odvolacích správních řízeních ve lhůtě 30 dnů, nýbrž ve lhůtě 60 dnů. Odvolacímu soudu konečně vytkl, že regresní odpovědnost opřel o jiný právní důvod, než na kterém bylo založeno původní odškodnění poškozeného. Tuto poslední otázku spojil s judikaturou Nejvyššího soudu o samostatnosti regresního nároku a o nezávaznosti výroku z odškodňovacího řízení pro regresní spor, zejména s rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2793/2018 a sp. zn. 30 Cdo 1414/2017.

13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání. Má za to, že odvolací soud správně dovodil podíl žalovaného na vzniku škody a správně určil i výši regresní úhrady.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. částečně nesplňuje.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

19. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky 56 102,48 Kč zamítnuta, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

20. Dále není dovolání žalovaného přípustné ani v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. To však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.

21. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

22. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).

23. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.

24. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

25. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz).

26. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16.

27. Dovolání žalovaného je vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř) v otázkách, zda lze žalovanému přičítat i dobu správního řízení po 24. 9. 2014, kdy již řízení probíhalo jen před správním orgánem prvního stupně, tj. Městským úřadem v Říčanech, a zda měl žalovaný povinnost rozhodovat v jednotlivých odvolacích správních řízeních ve lhůtě 30 dnů či ve lhůtě 60 dnů, neboť žalovaný ve vztahu k těmto otázkám nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neoznačil konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se měl odvolací soud odchýlit, ani dostatečně určitě nevyložil, proč by mělo jít o otázky dosud nevyřešené nebo rozhodované rozdílně. V této části tak dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. V tomto rozsahu dovolání tedy nelze projednat.

28. Pokud dovolatel zpochybňuje právní názor odvolacího soudu ohledně okamžiku, do něhož se posuzuje prodlení správního orgánu při vydání rozhodnutí, pak ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Napadené rozhodnutí totiž na řešení této otázky v dovolatelem zpochybňovaném smyslu nespočívá. Odvolací soud v bodě 25 odůvodnění výslovně přisvědčil závěru, že rozhodnou je doba do vydání rozhodnutí, nikoli do jeho právní moci, tedy přijal řešení pro dovolatele příznivé (a korigoval tím výpočet žalobkyně). Za této situace nejde o otázku, na jejímž odlišném vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.

29. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyšel z účasti žalovaného na celkové nepřiměřené délce správního řízení, a nikoli jen z jednotlivých konkrétních průtahů. Ani v tomto rozsahu však dovolání přípustné není.

30. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že při posuzování újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je rozhodná celková délka řízení jako celek, nikoli izolovaně jen jednotlivé dílčí průtahy (srov. zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, a ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014).

31. V případě regresního nároku, kdy v průběhu nepřiměřeně dlouhého správního řízení rozhodovalo více správních úřadů (úřadů územních samosprávných celků v přenesené působnosti), pak judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že regresní úhrada se odvíjí od žalobkyní (Českou republikou) vyplaceného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu jako následku nepřiměřeně dlouhého správního řízení. Přestože je pro posouzení nároku klíčové určení konkrétních průtahů (a odpovědnosti za ně), nejsou to průtahy samotné (či srovnatelné případy nesprávného úředního postupu), které zde přispěly ke vzniku újmy poškozených z průtažného řízení a následné škody na straně žalobkyně, ale až celková nepřiměřená délka řízení, za níž byla poškozeným žalobkyní poskytnuta náhrada nemajetkové újmy a v témže rozsahu tak státu vznikla škoda, kterou, při splnění zákonných podmínek, může formou postihu požadovat po územních samosprávných celcích, které se na jejím vzniku podílely. Identifikace zaviněných průtahů konkrétního žalovaného je nicméně v řízení o regresním nároku pro soudy obou stupňů nezbytná pro určení míry účasti konkrétního žalovaného na vzniku celkové újmy, resp. škody. Jestliže to totiž byly právě tyto průtahy (či jiná pochybení), které v jejich vzájemné kombinaci vedly k nepřiměřené délce řízení, vzniká žalobkyni regres v tom rozsahu, ve kterém ke vzniku nepřiměřené délky řízení konkrétní žalovaný (jeho úřad) přispěl. Podílelo-li se totiž na nepřiměřené délce řízení více takto odpovědných subjektů, je třeba nejprve určit míru jejich vzájemného zavinění na vzniku nepřiměřené délky řízení. Takto zjištěný poměr pak bude určující i pro navazující vymezení, v jakém rozsahu se budou tyto subjekty podílet na úhradě škody, která státu opodstatněně vznikla. Z hlediska vzájemného poměru odpovědnosti za činnost nadřízeného a podřízeného správního úřadu však judikatura dovolacího soudu současně dovodila, že rovněž nesprávný závazný právní názor nadřízeného orgánu, který negativně ovlivnil délku odškodněného řízení, vylučuje na základě § 16 odst. 4 (s přihlédnutím k obdobnému účelu sledovanému § 16 odst. 3) OdpŠk regresní nárok státu na náhradu škody vůči tomu, kdo se jím řídil, avšak právě a jen v tom rozsahu, v jakém onen závazný právní názor představoval příčinu nezbytného prodloužení celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 30 Cdo 105/2026).

32. V nynější věci odvolací soud vyšel z toho, že hlavní příčinnou délky řízení byly průtahy na straně správních orgánů, tedy i žalovaného, přičemž se zabýval jednak jeho jednotlivými průtahy, jednak přihlédl k obsahu krajským úřadem vydaných kasačních rozhodnutí, přičemž poukázal na nekoncentrovanost jeho rozhodování, kdy v pozdějších kasačních rozhodnutích vytýkal nedostatky, které mohl vytknout již dříve, dále vedl podřízený správní úřad k postupu, podle následného přezkumu nesprávnému, naopak opakovaně rušil rozhodnutí správního orgánu nižší instance bez toho, aby byly odstraněny vady řízení a dostatečně vyjasněny právní otázky, a bez toho, aby žalovaný vedl prvoinstanční orgán k vydání bezvadného rozhodnutí, což vedlo k tzv. instančnímu ping-pongu, který byl i v odškodňovacím řízení shledán. Současně ale odvolací soud zohlednil i vadný postup a nesprávná rozhodnutí prvoinstančního správního úřadu a na tomto základě určil podíl žalovaného a města Říčany na vzniku škody. Tímto postupem se přitom odvolací soud od shora označené judikatury neodchýlil.

33. Dovolatel dále předkládá otázku, zda odvolací soud nezaložil regresní odpovědnost žalovaného na jiném právním důvodu, než na jakém bylo poškozenému v původním odškodňovacím řízení poskytnuto zadostiučinění. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž vychází z toho, že regresní nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. je samostatným nárokem, v němž stát musí tvrdit a prokázat, v čem spočívalo zaviněné porušení právní povinnosti regresem povinného subjektu a jaká je příčinná souvislost mezi tímto porušením a plněním poskytnutým poškozenému; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, a ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018. Současně platí, že v regresním řízení nelze měnit skutkový a právní základ plnění, které stát poškozenému poskytl; k odlišení nároku z nepřiměřené délky řízení od nároku z nedodržení zákonné lhůty srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014. Odvolací soud se od těchto závěrů, jakož i od závěrů již shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 105/2026, neodchýlil, neboť vadná rozhodnutí žalovaného neposuzoval jako samostatný titul odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, nýbrž jako konkrétní projevy postupu, které se promítly do nepřiměřené délky řízení, za niž bylo zadostiučinění poskytnuto. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.

34. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky, zda lze do regresní úhrady podle § 16 a § 18 OdpŠk zahrnout i úroky z prodlení a náklady řízení, které stát zaplatil poškozenému v předchozím odškodňovacím řízení, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzované příčinné souvislosti.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

35. Dovolání je důvodné.

36. Podle § 16 odst. 1 OdpŠk nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.

37. Podle § 16 odst. 4 OdpŠk může stát požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

38. Podle § 18 odst. 1 OdpŠk právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti, a podle § 18 odst. 2 OdpŠk je zavinění povinen prokázat ten, kdo regresní nárok uplatňuje.

39. Smyslem uvedených ustanovení je zajistit, aby důsledky způsobené škody či nemajetkové újmy dopadly na ty subjekty, jež ji skutečně způsobily svou činností, ačkoliv poškozenému škodu nahradil či zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích poskytl stát, který za ni podle právní úpravy odpovídá (srov. P. Vojtek, § 16, s. 199-202. In Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017).

40. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vychází z toho, že regresní nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. je samostatným nárokem, jehož úspěch nezakládá již sama skutečnost, že stát byl v původním odškodňovacím řízení zavázán k plnění. Stát musí samostatně tvrdit a prokázat, že a v jakém rozsahu se žalovaný zaviněně podílel na vzniku újmy, kterou stát odškodnil ( srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018, a ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017). Přitom výrok pravomocného rozsudku vydaného v odškodňovacím sporu mezi poškozeným a státem není pro účastníky regresního řízení závazný co do všech předpokladů odpovědnosti; žalovaný v regresním řízení může uplatňovat všechny námitky, které bylo možno uplatnit vůči poškozenému v původním řízení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017).

41. Současně je judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 681/2021, nebo ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 381/2024) ustálená v závěru, že při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti instruktivně rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ 42. Podle § 14 odst. 1 a 3 a § 15 OdpŠk předpokladem uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u soudu, jakož i vzniku nároku na úroky z prodlení z dlužné částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005), je uplatnění nároku u úřadu uvedeného v § 6 OdpŠk (zde Ministerstvo pro místní rozvoj) a současně neuspokojení takového nároku ve lhůtě šesti měsíců od jeho uplatnění. Zároveň poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u příslušného úřadu (§ 31 odst. 4 OdpŠk). Z uvedeného vyplývá, že poškozenému mohl důvodně vzniknout nárok na úrok z prodlení, a po podání důvodné žaloby i nárok na náhradu nákladů řízení, pouze v případě, že žalobkyně jeho nárok neuspokojila v zákonné šestiměsíční lhůtě, nebylo-li možno toto její prodlení přičíst konkrétnímu jednání žalovaného, žádné takové skutečnosti ovšem žalobkyně ani netvrdí. Pak ovšem z hlediska příčinné souvislosti a ve smyslu shora citované judikatury toto prodlení žalobkyně (jejího úřadu příslušného podle § 6 OdpŠk) není nutným následkem prvotního jednání žalovaného (jeho pochybení při vedení správního řízení), naopak je prodlení žalobkyně novou okolností, která již působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody spočívající v úrocích z prodlení a náhradě nákladů řízení bez ohledu na původní škodnou událost (tj. nepřiměřenou délku posuzovaného správního řízení).

43. U kapitalizovaných úroků z prodlení a nákladů řízení, které stát zaplatil poškozenému v předchozím odškodňovacím sporu, tak chybí příčinná souvislost mezi původním protiprávním jednáním povinného subjektu a vznikem těchto plateb; tyto položky jsou již pouze následkem toho, že stát nesplnil svou vlastní povinnost k odškodnění poškozeného bez dalšího a včas, tj. v rámci předběžného projednání (§ 14 a 15 OdpŠk).

44. Tento závěr odpovídá i povaze úroku z prodlení jako akcesorického příslušenství peněžité pohledávky. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, úrok z prodlení je důsledkem prodlení dlužníka s plněním jeho vlastního peněžitého dluhu. To samé přitom platí i o náhradě nákladů řízení, která je důsledkem procesního neúspěchu účastníka soudního řízení.

45. Odvolací soud v bodě 29 odůvodnění zahrnul do základu pro určení podílu žalovaného celou částku 224 408,95 Kč, kterou žalobkyně poškozenému uhradila v původním odškodňovacím řízení, tedy i úroky z prodlení a náklady tohoto řízení. Jeho právní posouzení věci je tak nesprávné. Nárok na úroky z prodlení ovšem vzniká až tím, že stát nesplní včas vlastní peněžitý dluh vůči poškozenému; povinnost nahradit náklady odškodňovacího řízení pak vzniká až jako následek procesního neúspěchu ve sporu mezi poškozeným a státem. Jejich zahrnutí do regresní úhrady proto vyžaduje samostatné posouzení příčinné souvislosti a nelze je presumovat již z toho, že stát v původním řízení tyto částky zaplatil. Pokud tedy odvolací soud bez dalšího vyšel z celkem uhrazené částky zahrnující i úrok z prodlení a náhradu nákladů řízení, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

46. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.

47. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 102 Kč, zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno toto rozhodnutí, dopadají i na závislý výrok o náhradě nákladů řízení, zrušil i výrok II a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

48. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí rozsah plnění, které může být předmětem regresní úhrady, a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu.

49. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí ve věci, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu