30 Cdo 869/2007
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě bezdůvodného obohacení ve výši milion korun. Soud vysvětlil, že dovolání není přípustné, protože žalovaná se nevyjadřuje proti nesprávnému právnímu posouzení, ale poukazuje na nedostatečné zpracování skutečností, což není základem pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na správném právním posouzení, včetně výkladu smlouvy o půjčce jako simulovaného úkonu a závazku k zaplacení částky zpět. Soud také rozhodl, že žalobci nevznikly náklady dovolacího řízení, a proto nemá právo na jejich náhradu.
Rubrum
30 Cdo 869/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované L. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 96/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č.j. 28 Co 63/2006-78, takto:
Výrok
Dovolání žalované se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. července 2005, č.j. 10 C 96/2005-33, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 1,000.000,- Kč s 2,5 % úrokem ročně od 21.7.2003 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 95.692,- Kč. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky s tvrzením, že žalovaná v této výši na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení, když od něho na sjednanou kupní cenu nemovitostí ve výši 6,500.000,- Kč obdržela ve skutečnosti 7,500.000,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce se žalovanou dne 11.3.2003 uzavřel smlouvu nazvanou smlouva o půjčce, a kterou se zavázal do tří dnů od podpisu smlouvy poukázat na účet zástupce žalované J. B. částku 1,000.000,- Kč s tím, že tato částka bude žalobci nejpozději do 10.5.2003 vrácena, pokud do 30.4.2003 nedojde k podpisu kupní smlouvy o koupi nemovitostí. Pokud bude kupní smlouva ve sjednaném termínu podepsána, pak zástupce žalované částku uvolní a převede ji podle dispozic žalobce. Účastníci si dohodli dále k této smlouvě dodatek ze dne 30.4.2003, kde stvrdili, že částka 1,000.000,- Kč byla na účet zástupce žalované poukázána, a bylo sjednáno, že žalovaná tuto částku žalobci vrátí nejpozději do 30.6.2003, pokud do tohoto data nedojde k podpisu kupní smlouvy. Pokud k podpisu kupní smlouvy dojde, pak částka zůstává jako splátka kupní ceny žalované. Dne 23.6.2003 podepsali žalovaná jako prodávající a žalobce s manželkou jako kupující kupní smlouvu, kterou žalovaná prodala žalobci a jeho manželce dům se stavebním pozemkem parcelní číslo 1055/22 a zahradou parcelní číslo 1055/6, v katastrálním území Š., přičemž kupní cena byla sjednána ve výši 6,500.000,- Kč. Dne 26.6.2003 byla částka 6,500.000,- Kč z hypotečního úvěru poukázána na účet žalované. Dopisem ze dne 20.7.2003 požádal žalobce žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1,000.000,- Kč. Bylo prokázáno, že žalovaná obdržela od žalobce celkem částku 7,500.000,- Kč, ovšem tvrzení žalované, že kupní cena na nemovitost byla sjednána v této výši nebylo prokázáno. Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva byla uzavřena podle ustanovení § 588 a násl. obč. zák. a žalobci vznikla povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu ve výši 6,500.000,- Kč. Jestliže žalovaná obdržela 7,500.000,- Kč a bylo výslovně sjednáno, že v případě podpisu kupní smlouvy bude částka 1,000.000,- Kč považována za splátku kupní ceny, pak žalovaná získala podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. v této výši bezdůvodné obohacení a je povinna je žalobci vydat. Od 21.7.2003 je žalovaná se splněním dluhu v prodlení, a proto byl žalobci ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. přiznán úrok z prodlení dle ustanovení § 2 vládního nařízení číslo 142/1994 Sb. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2006, č.j. 28 Co 63/2006-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 86.800,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.). Současně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 47.025,- Kč (výrok II.). Po doplněném dokazování odvolací soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy týkající se rodinného domu s pozemkem. Kupní cena byla dohodnuta ve výši 6,500.000,- Kč a dále účastníci ujednali, že nejpozději do 30.4.2003 společně uzavřou kupní smlouvu o převodu uvedených nemovitostí. V týž den byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou smlouva o půjčce částky 1,000.000,- Kč, přičemž jak je tvrzeno i v žalobě, šlo o rezervační poplatek započitatelný na kupní cenu, pokud bude kupní smlouva uzavřena do 30.6.2003. Dne 23.6.2003 byla uzavřena mezi účastníky kupní smlouva týkající se předmětných nemovitostí a sjednaná kupní cena byla 6,500.000,- Kč. Částku 1,000.000,- Kč žalobce zaplatil právnímu zástupci žalované B., který ji poté poukázal žalované. Z hypotečního úvěru žalobce převedl na žalovanou 6,500.000,- Kč dne 26.6.2003, tedy tři dny po uzavření kupní smlouvy. Skutečnost že částka 1,000.000,- Kč byla žalobcem žalované poukázána prostřednictvím B. a že se jednalo o rezervační poplatek, bylo mezi účastníky nesporné. Odvolací soud dovodil ve smyslu ustanovení § 41a obč. zák., že smlouva o půjčce byla simulovaným právním úkonem, je tedy neplatná a za platnou je třeba považovat smlouvu o složení rezervačního poplatku započitatelného na kupní cenu. Kupní smlouva byla uzavřena do 30.6.2003, byla tedy splněna podmínka dohodnutá mezi účastníky, a částka 1,000.000,- Kč zůstala jako splátka kupní ceny ve vlastnictví žalované dle dodatku ke smlouvě o půjčce. Jestliže tedy žalobce převedl dne 26.6.2003 na žalovanou částku 6,500.000,- Kč, pak žalovaná získala bezdůvodné obohacení ve výši 1,000.000,- Kč a ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. je povinna je vydat a současně zaplatit úroky z prodlení počínaje dnem 21.7.2003, kdy nastala na základě písemné výzvy žalobce splatnost částky 1,000.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka zejména namítá, že pro posouzení sporu není rozhodné, zda byla dohodnuta kupní cena ve výši 6,500.000,- Kč či 7,500.000,- Kč, nýbrž podstatné je to, že žalobní návrh žalobce ze dne 28.1.2005 spočívá na tvrzení, že byla zaplacena na kupní cenu částka 1,000.000,- Kč, která nebyla vyúčtována s tím, že o tuto částku se žalovaná obohatila a žalobci ji nevrátila. Na základě smluvních ujednání mezi účastníky však došlo k započtení zaplacené částky 1,000.000,- Kč na kupní cenu. Za této situace tedy žalobce nemůže žádat zaplacení této částky, neboť se o tuto částku žalovaná neobohatila. Pokud se žalované nepodařilo prokázat, že skutečná dohodnutá kupní cena byla 7,500.000,- Kč, pak by se jen mohlo jednat o bezdůvodné obohacení z titulu zaplacené částky 6,500.000,- Kč, která byla poskytnuta na základě hypotečního úvěru, avšak toto žalobce v řízení netvrdil. Odvolací soud tedy rozhodoval za situace, kdy částka 1,000.000,- Kč byla zaplacena ze strany žalobce na účet kupní ceny, žalovaná tuto částku započetla na kupní cenu ve smyslu smlouvy o půjčce a došlo tedy k zániku závazku. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. V úvahu přitom nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podstatou jejích námitek je skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení, § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. prosince 2008 JUDr. Karel Podolka,v. r. předseda senátu