30 Cdo 887/2002

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 887/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované S. M., zast. advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 8 C 416/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2002, č.j. 22 Co 21/2002-141, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 69.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

: Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 22. října 2001, č.j. 8 C 416/98-119, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů, o jehož vypořádání se žalobce se žalovanou po rozvodu nedohodli. Soud účastníkům rozdělil jmenovitě uvedené movité věci (výrok I). Žalované uložil zaplatit žalobci na vypořádání podílu 386.625,- Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky III-V). Po provedeném dokazování zařadil k vypořádání m.j. částku 800.000,- Kč, kterou žalovaná poté, co se stala na základě soudního rozhodnutí výlučnou nájemkyní a členkou bytového družstva (s žalobcem byli dotud společnými nájemci družstevního bytu a společnými členy bytového družstva), získala jako výtěžek za převod členských práv a povinností na třetí osobu a jež představuje jeho obvyklou (tržní) cenu, nikoli částku 28.869,- Kč, představující tzv. zůstatkovou hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu. Vypořádání provedl podle právní úpravy platné ku dni 14.6.1995, kdy manželství účastníků zaniklo, podle § 150 obč. zákona ve znění platném do účinnosti novely občanského zákoníku zák. č. 91/1998 Sb. Vycházel přitom z rovnosti podílu účastníků. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně pouze zčásti změnil ve výrocích o nákladech řízení a jinak jej jako věcně správný potvrdil. Vyšel z toho, že jeho předmětem bylo výlučně posouzení otázky, jaký obnos má být zahrnut do vypořádání v souvislosti s tím, že se žalovaná stala výlučným nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, který vyšel z obvyklé (tržní) ceny zůstatkové hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu, představované částkou 800.000,- Kč, jíž žalovaná za převod členských práv k bytu již obdržela, když bezprostředně poté, co se stala výlučným nájemcem družstevního bytu, realizovala převod práv a povinností k němu na třetí osobu za uvedenou částku. V rámci zásad širšího vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví musí být uvedený finanční zisk do vypořádání zahrnut. Přitom obchodní zákoník při převodech práv a povinností spojených s členstvím podle § 227 odst. 2 písm. c) nepředvídá, že se takový převod realizuje za vypořádací podíl mezi dosavadním a novým členem podle § 233 cit. zákona. Sjednání jiné úplaty za takový převod není upraveno v obchodním zákoníku a nejedná se ani o cenu, která by byla regulována cenovým předpisem. Taková cena se tedy sjednává dohodou mezi převádějícím a kupujícím. Pokud v daném případě byla takto sjednána ve výši 800.000,-Kč a ta zaplacena, pak je nutno ji pokládat za cenu obvyklou, tedy cenu, za kterou bylo možno převod členských práv a povinností v rozhodné době a v uvedeném místě realizovat. Žalovaná v podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává z důvodů § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 726/2001 a 20 Cdo 411/99, podle nichž pro určení náhrady je nutno vycházet z hodnoty vypořádacího podílu podle § 233 odst. 2, 3 obchodního zákoníku nebo upraveného podle stanov družstva. Soud se proto měl zabývat otázkou cit. ustanovení obch. zákoníku a v souladu s tím stanovit hodnotu vypořádacího podílu a nikoli se zaměřit pouze na hodnotu družstevního bytu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření se ztotožňuje s posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne, je zamítl. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupenou řádně advokátem, má potřebné náležitosti a uplatňuje se jím důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud je pokládá za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když řešení právní otázky, vymezená v dovolání, jíž je dovolací soud vázán, tedy zda při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba vycházet z hodnoty tzv. vypořádacího podílu a nikoli z tržní hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, není dosud řešeno konstantní judikaturou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 411/99, ve sporu dědiců o vypořádání členského podílu v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 6 2001 pod č. 74, dospěl k závěru, že pro určení přiměřené náhrady v souvislosti s vypořádáním dědiců členského podílu v bytovém družstvu (za použití § 142 ObčZ per analogiam) lze vycházet z hodnoty vypořádacího podílu zůstavitele stanoveného postupem podle § 233 odst. 2 a 3 ObchZ (popřípadě upraveného podle stanov družstva). V rozsudku ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 334, Nejvyšší soud vycházel ze závěru již dříve vysloveného v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 11/2000, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu podle § 233 odst. 3 ObchZ (zákon č. 513/1991 Sb. ve znění před novelou č. 137/1999 Sb.), nýbrž z ceny obvyklé, tj. ceny, kterou by bylo možno za převod těchto majetkových práv v rozhodné době a místě dosáhnout, která respektuje reálné ekonomické vztahy. Dále vyslovil názor, že právní závěr vyslovený v R 43/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že vzniklo-li právo společného užívání družstevního bytu manžely [po novele zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedené zákonem č. 509/1992 Sb. (dále jen ObčZ) jde o právo společného nájmu družstevního bytu manžely] a společné členství v družstvu, je nutno při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přihlédnout k členskému podílu ve výši odpovídající jeho zůstatkové hodnotě ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byl již překonán. Další odlišný právní názor zaujal senát 30 Cdo Nejvyššího soudu v rozsudku ze 16. 5. 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 493, podle kterého v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu a že možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit. Dovodil, že souhrn členských práv a povinností má majetkovou hodnotu a jestliže připadla výlučně jednomu z rozvedených manželů, je nutno tuto majetkovou hodnotu ocenit a vypořádat. Jde o spor o členský podíl v bytovém družstvu (nikoli o nájem družstevního bytu). Posouzením uvedené právní otázky se zabýval tzv. velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. listopadu 2002, č.j. 31 Cdo 2428/2000-119, a dospěl k závěru, že s právními závěry vyslovenými ve věci sp. zn. 20 Cdo 411/99 a sp. zn. 30 Cdo 726/2001 nelze souhlasit a s právními závěry ve věci sp. zn. 22 Cdo 717/99 lze souhlasit jen zčásti. Pojem „členský podíl“ v družstvu je v obchodním zákoníku užit pouze v souvislosti s jeho vypořádáním při zániku členství [§ 226 odst. 1 písm. d) ObchZ]. S ohledem na § 260 ObchZ o přiměřeném použití ustanovení hlavy I, dílu I ObchZ na družstvo se jím rozumí „podíl“ definovaný v § 61 odst. 1 poslední větě ObchZ - tedy míra účasti člena na čistém obchodním jmění družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka představuje majetkový podíl člena družstva na družstvu, kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se pak oceňuje jako míra účasti člena družstva na čistém obchodním majetku ke konkrétnímu okamžiku. Žalobce také předmět sporu, o který jde, vymezil jako „hodnotu členského podílu“ a soudy obou stupňů vypořádávaly „členský podíl odpůrce u Stavebního bytového družstva“ – viz č. l. spisu 72, 76 a 94. Pojem „zůstatková hodnota členského podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj. počínaje účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná. Zůstatkovou hodnou členského podílu v bytovém družstvu se rozumí základní členský vklad a peněžité, popř. jiné plnění člena družstva připadající na byt (nebo místnost nesloužící bydlení), který byl členu družstvem přidělen do užívání, snížené podle doby užívání stavby, v níž se byt (nebo místnost nesloužící bydlení) nachází, s přihlédnutím k plánované době její životnosti. Proto v současné době při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nyní společného jmění manželů, nelze s pomocí tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu stanovit obecnou cenu členského podílu v družstvu. Z dále uvedených důvodů nelze vycházet ani z hodnoty vypořádacího podílu. Podle § 233 odst. 1 ObchZ při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl. Vypořádací podíl tedy představuje určení majetkové účasti člena družstva v tomto družstvu (pro případ zániku jeho členství) a podle § 233 odst. 2 ObchZ se určí poměrem splaceného členského vkladu dosavadního člena násobeného počtem ukončených roků jeho členství k souhrnu splacených členských vkladů všech členů násobených ukončenými roky jejich členství. Vzhledem k tomu, že pro určení jeho výše je rozhodný stav čistého obchodního jmění družstva podle účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo (§ 233 odst. 3 ObchZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.), je vypořádací podíl odrazem hospodářské bilance družstva. Vypořádací podíl a zůstatková hodnota členského podílu jsou tedy zcela rozdílné hodnoty, které se od sebe mohou podstatně lišit a v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze vycházet ani z vypořádacího podílu. Je tomu tak jednak proto, že v případě zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem a členem družstva, nenastávají předpoklady pro výplatu vypořádacího podílu - dochází jen k redukci členství (jedna z forem tzv. přeměny členství), jednak a především proto, že nejde o vypořádání vztahu mezi členem družstva a družstvem. Vypořádací podíl je vázán na zánik členství v družstvu, ale to v daném případě nezaniklo. Ostatně povinnost družstva vyplatit vypořádací podíl nenastupuje ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví ani ke dni zrušení společného členství účastníků v družstvu. Vypořádací podíl tedy nepředstavuje hodnotu, která by v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví tvořila jeho součást. Cena členského podílu v bytovém družstvu není regulována žádným cenovým předpisem (srov. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím ji sjednávají dohodou. Je-li třeba tento členský podíl, představující majetkovou hodnotu, ocenit (jako v daném případě) v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, přičemž oceňování věcí a jiných majetkových hodnot pro potřeby vypořádání bezpodílového není účelem stanoveným některým zvláštním předpisem. Jinými slovy neexistuje předpis, který by pro potřeby vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů odkazoval na zákon č. 151/1997 Sb. Pokud tedy tento zákon v § 23 upravuje oceňování podílů v obchodních společnostech a účastí v družstev (nikoli tedy členských práv a povinností), týká se oceňování vypořádacího podílu, a to pro jiné účely, než je vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V případě převodu členských práv a povinností by se tento předpis aplikoval pouze pokud by se tak účastníci dohodli (srov. § 1 odst. 1 citovaného zákona), když jinak se na sjednávání cen nevztahuje (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Je-li tedy třeba stanovit spornou cenu předmětného majetkového práva pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soudem, je nutno vycházet (zpravidla v součinnosti se znalcem z oboru ekonomiky - odhady cen) z ceny obvyklé, tj. z ceny, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Kdyby takto soud nepostupoval, došlo by k porušení pravidla rovnosti podílů stanoveného v § 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., neboť by došlo ke zvýhodnění toho z bývalých manželů, který se stal výlučným členem bytového družstva a jediným nájemcem družstevního bytu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, když bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem dne 14.6.1995, takže podle ustáleného výkladu čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Proto je z hlediska vymezené právní otázky správný i dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu; dovolání žalované tudíž muselo být podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o.s.ř. Žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, uložil dovolací soud zaplatit žalovanému na účelně vynaložených nákladech tohoto řízení částku 69.300,- Kč, představující mimosmluvní odměnu advokáta žalobce za jeho zastoupení při jednom úkonu právní služby – vyjádření k dovolání – podle § 3 odst. 1 bod 6, § 4 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Při stanovení výše odměny vycházel dovolací soud z toho, že za předmět řízení se považuje částka 430.075,- Kč, což je polovina hodnoty vypořádávaného majetku. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. prosince 2003 JUDr. Karel Podolka, v.r. předseda senátu