30 Cdo 905/2026

Rubrum

30 Cdo 905/2026-505 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 197 288 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 119/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 11. 2025, č. j. 27 Co 157/2025-484, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou (po odstranění jejích vad, připuštění změny a vyloučení její části k samostatnému projednání) domáhal po žalované zaplacení částky 197 288 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 10. 2022 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou dílčího řízení (nalézacího a na něj navazujícího vykonávacího řízení) ohledně zajištění případného nedoplatku na dani probíhajícího v rámci daňového řízení týkajícího se daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, a to za dobu od 3. 7. 2014 do 22. 2. 2022. Žalobce tvrdil, že zadostiučinění požaduje od zřízení zástavního práva k jeho nemovitým věcem na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště Ústí nad Orlicí, ze dne 3. 7. 2014, č. j. 1135009/14/2809-25200-60507, k zajištění daňové pohledávky s příslušenstvím z titulu daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, a že se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránil odvoláním a dne 3. 7. 2015 byl vydán exekuční příkaz k prodeji těchto nemovitých věcí. Současně se žalobce bránil i proti dodatečnému doměření daně. K zániku zástavního práva pak došlo na podkladě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2022, č. j. 574/22/5200-10422-711919, které bylo žalobci doručeno dne 23. 1. 2022 a jímž mu byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2010 v souladu s jeho daňovým přiznáním (žádný nedoplatek daně zajištěný zástavním právem tedy neexistoval). Dne 22. 2. 2022 pak vydal správce daně žalobci osvědčení o zániku tohoto zástavního práva.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 6 C 119/2022-333, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 6 339 Kč (výrok II).

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 27 Co 157/2025-484, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 278 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do jeho výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.

5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka závislosti dílčího posuzovaného řízení o zajištění dodatečně doměřeného nedoplatku na dani na daňovém vyměřovacím řízení ohledně daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, kde byl tento dodatečně doměřený nedoplatek řešen, tedy otázka, zda v obou těchto řízeních byla žalobci působena jen jediná újma, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobce byl po celou dobu řízení o zajištění nedoplatku na dani udržován ve stavu nejistoty primárně ve vztahu k výsledku vyměřovacího řízení, neboť nebylo zřejmé, zda mu daň, případně v jaké výši, bude doměřena, a po jeho skončení (doměření daně v nulové výši) správce daně neprodleně vystavil potvrzení o částečném zániku zástavního práva a podal návrh na jeho vklad do katastru nemovitostí. Odvolací soud tudíž (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o zajištění sporného nedoplatku na dani je zahrnuto v náhradě, která byla žalobci poskytnuta za nepřiměřenou délku daňového řízení ve věci daně z příjmu fyzických osob za rok 2010, neboť obě řízení probíhala souběžně, výsledek řízení o zajištění nedoplatku na dani byl na výsledku daňového vyměřovacího řízení závislý a posuzované řízení (jeho vykonávací část) tak nemohlo skončit dříve než daňové vyměřovací řízení. Újmu, kterou žalobce utrpěl v důsledku nepřiměřené délky obou řízení je tudíž nutné posuzovat jako újmu jedinou a sporné řízení nelze z důvodu vyloučení duplicitního odškodňování posuzovat samostatně (viz odstavce 55 a 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 34 až 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

6. Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pokud spolu dvě (či více) řízení souvisí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), za řízení jediné. To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislost dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Jinak řečeno pro úzkou souvislost dvou souběžně probíhajících řízení je rozhodující skutečnost, že výsledek jednoho z nich je určují pro řízení druhé, nikoliv to, že v každém z těchto řízení má žalobce obavu z odlišného výsledku (tj. například z vymožení částky, jež by sloužila k úhradě nedoplatku na dani, a z konečného stanovení takového nedoplatku), neboť se jedná o dvě samostatná řízení, jež tudíž (již z podstaty věci) mají odlišný (byť úzce vzájemně provázaný) předmět.

7. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu