32 Cdo 2732/2009

Rubrum

32 Cdo 2732/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. B. Z., advokátem, proti žalované V. B., a.s., o 122 575 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 358/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 7 Cmo 179/2008-279, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003, č. j. 20 Cm 358/94-153, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 94 450 Kč s 16% úrokem z prodlení od 10. května 1994 do zaplacení zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 32 Odo 851/2006-242, k dovolání žalobkyně zrušil jeho rozsudek ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 7 Cmo 449/2003-187, v té části výroku, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 85 520 Kč se 16% úrokem z prodlení od 10. května 1994 do zaplacení a v souvisejících výrocích o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil z důvodu nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, jakož i z důvodu nesprávného právního posouzení věci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k závěru o uzavření tzv. nepojmenované smlouvy podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) mezi účastníky, aniž se zabýval otázkou, zda, jak a s jakým obsahem tato smlouva vznikla (t. j. především zda je její součástí ujednání o úhradě smluvně zajištěných a neobsazených noclehů, včetně výše úhrady, jejichž zaplacení se žalobkyně v řízení po žalované domáhala). Odvolací soud vzal ze skutkového stavu zjištěného před soudy obou stupňů za prokázané, že mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované bylo dohodnuto, že žalobkyně zajistí pro žalovanou v termínu od 15. září 1993 do 21. září 1993 ubytování tuzemských a zahraničních novinářů ve 30 dvojlůžkových pokojích za cenu 2 250 Kč za noc v případě ubytování zahraničního hosta a 1 000 Kč za noc v případě ubytování hosta tuzemského. Pro případ neobsazení zajištěné ubytovací kapacity nebylo mezi účastníky nic bližšího sjednáno, nicméně svědek JUDr. F. D., jehož výslechem odvolací soud opakoval dokazování a o pravdivosti jehož svědecké výpovědi neměl důvodu pochybovat, potvrdil, že v takovém případě činila cena 1 000 Kč za noc (t. j. jako za hosta tuzemského). Podle zjištění odvolacího soudu z celkového počtu 180 objednaných noclehů bylo hosty žalované využito 45 noclehů zahraničními novináři, 2 noclehy tuzemskými novináři a vlastní hosté žalobkyně obsadili 39 míst. Z uvedeného plyne, že hosty žalované zůstalo neobsazeno 94 míst. Žalovaná tedy byla povinna zaplatit žalobkyni za zajištění ubytování zahraničních hostů 101 250 Kč, 2 000 Kč za tuzemské hosty, 94 000 Kč za neobsazená místa a za tzv. předjezdy zahraničních novinářů 9 000 Kč a tuzemských novinářů 1 000 Kč, celkem 207 250 Kč. Uhradila-li proto žalovaná ke dni rozhodování odvolacího soudu žalobkyni částky ve výši 114 750 Kč, 83 300 Kč a 9 200 Kč, vyrovnala tak svůj závazek vůči ní v plné výši. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že žalobu na zaplacení částky 94 450 Kč s příslušenstvím zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedla, že ho podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že (poté, co mu Nejvyšší soud vrátil věc k dalšímu řízení) v rozporu s ustanovením § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání dne 11. listopadu 2008 přítomné účastníky nepoučil, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí označit dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí. Další pochybení spatřuje v tom, že ji odvolací soud v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. nepoučil o absenci pro věc rozhodujících tvrzení o tom, jaká cena byla mezi účastníky sjednána za žalovanou objednané, ale neobsazené pokoje, jakož i o tom, že k těmto chybějícím rozhodujícím tvrzením dosud nenavrhla důkazy. Dovolatelka akcentuje, že v důsledku uvedených procesních pochybení odvolacího soudu byla přesvědčena o závislosti výsledku sporu především na tom, zda se jí podaří prokázat povinnost žalované zaplatit i objednanou ubytovací kapacitu, kterou nevyužila. Tuto skutečnost považovala podle jejího přesvědčení za podstatu sporu i žalovaná, která opakovaně popírala svou povinnost platit i za nevyužitou ubytovací kapacitu. Pakliže žalobkyně teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu vyrozuměla, že její úspěch ve věci závisel na jiné skutečnosti, totiž na neprokázání povinnosti žalované platit za nevyužitou ubytovací kapacitu rezervovanou pro zahraniční novináře částku 2 250 Kč za noc, byla zaskočena jiným právním posouzením věci, k němuž soud dospěl, aniž jí umožnil tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Dovolatelka navrhla, aby „dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Ačkoli dovolatelka v dovolání označila též dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nijak jej obsahově nevymezila a dovolací námitky omezila pouze na vylíčení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítala, že ji odvolací soud před skončením jednání dne 11. listopadu 2008 nepoučil podle § 119a o. s. ř. a dále že ani v průběhu odvolacího řízení nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena. Námitka dovolatelky, že ji odvolací soud neposkytl při jednání poučení podle § 119a o. s. ř., zakotvujícího speciální poučovací povinnost, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně, není opodstatněná. Je tomu tak proto již z toho důvodu, že toto ustanovení (jak vyplývá z jeho samotného znění) se pojmově spojuje s řízením před soudem prvního stupně, a tudíž ho nelze v odvolacím řízení aplikovat (viz též Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kolektiv. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, strana 1110 až 1111 - komentář k § 211 o. s. ř.). Procesní postup odvolacího soudu tedy porušen nebyl a řízení v dané věci tudíž tvrzenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, netrpí. Dovolatelka se rovněž mýlí, namítá-li, že se jí v řízení před odvolacím soudem nedostalo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. O opaku, tedy že odvolací soud této své zákonné povinnosti dostál, svědčí protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 5. srpna 2008 (č. l. 251 a 252 spisu), na jehož druhé straně je uvedeno: „Žalobkyně i s ohledem na přítomnost jejího právního zástupce poučena podle § 118a o. s. ř. o povinnosti jednak doplnit skutková tvrzení a k tomuto doplnění skutkových tvrzení navrhnout důkazy k jejich prokázání s tím, že zejména s odkazem na názor NS je nutno konstatovat, že samotná skutková tvrzení ohledně předmětu závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným jsou nedostačující a dosud předloženými provedenými důkazy, nelze konstatovat, že by bylo prokázáno, co bylo předmětem závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným“. O tom, že žalobkyně - prostřednictvím svého přítomného zástupce - tomuto konkrétnímu poučení odvolacího soudu, vztahujícímu se k tvrzení a důkazům o tom, co bylo předmětem (obsahem) závazkového vztahu mezi účastníky, porozuměla, svědčí i následný odstavec téhož protokolu o jednání: „Po tomto poučení zástupce žalobkyně uvádí: „Vzhledem k tomu, že spor se vede od roku 1994 není možné, abych dnes do protokolu doplnil skutková tvrzení, jsem ochoten tak učinit dodatečně písemně s tím, že spolu s doplněním skutkových tvrzení navrhnu k jejich prokázání i konkrétní důkazy“. Ani výtku dovolatelky, že byla zaskočena jiným právním posouzením věci odvolacím soudem, nelze považovat za důvodnou a v důsledku toho rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Odvolací soud totiž k závěru o tom, že žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni objednanou (nikoli využitou) ubytovací kapacitu v sazbě odpovídající ubytování tuzemského hosta, dospěl ve shodě se závěrem soudu prvního stupně v jeho rozsudku ze dne 28. května 2003. Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), uzavřel, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit. Proto dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. října 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu