32 Odo 914/2005

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 914/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Mgr. P. K., správce konkursní podstaty úpadkyně T. H. a.s., proti žalovanému P. Č., podnikateli, o zaplacení částky 114 706,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 379/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000, č.j. 25 Co 176/2000-42, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. října 1999, č.j. 5 C 379/98-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 žalovanému uložil zaplatit žalobkyni T. H. a.s. částku 114 706,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (první věta výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhá věta výroku). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vady řízení se podle jeho tvrzení dopustil odvolací soud jednáním v jeho nepřítomnosti i jeho právního zástupce, přestože k tomu nebyly dány zákonné podmínky, čímž mu bylo znemožněno prokázat neoprávněnost žalobního nároku. Právní pochybení spatřuje v nesprávném posouzení subjektu, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, jakož i výše dlužné částky. Dovolatel snesl argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, které navrhl zrušit s vrácením věci soudu nižšího stupně k dalšímu řízení. Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze - oddíl B, vložka 383, tentýž soud usnesením ze dne 26. července 2002, č.j. 99 K 19/2000-577, zprostil Ing. I. K. (který vystupoval jako žalobce v odvolacím řízení) správcem konkursní podstaty úpadkyně T. H. a.s. a novým správcem konkursní podstaty byl ustaven Mgr. P. K., přičemž tato změna byla zapsána v uvedené evidenci dne 18. září 2002. Dovolací soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalobce s Mgr. P. K., správcem konkursní podstaty úpadkyně T. H. a.s. Dovolání bylo podáno opožděně. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01). Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to stanoví ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Z obsahu spisu (srov. doručenky u č.l. 45 a č.l. 46) se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci (jeho právnímu zástupci) dne 19. února 2001 a žalovanému dne 13. července 2004, kdy nabyl právní moci. Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2, věty první, o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 13. srpen 2004 (pátek). Dovolání předané žalovaným k poštovní přepravě až dne 13. září 2004 je tedy zjevně opožděné. Z odkazu dovolatele v otázce přípustnosti a důvodnosti dovolání na shora uvedená ustanovení občanského soudního řádu je zřejmé, že dovolatel patrně vycházel z dvouměsíční lhůty k podání dovolání dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001; tato právní úprava se však v souzené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, neuplatní, jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. lednem 2001). Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovaný, který podáním opožděného dovolání procesně zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 24. srpna 2006 JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu