33 Cdo 118/2026

Rubrum

33 Cdo 118/2026-280 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně: Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s.r.o., se sídlem Praha 1, Josefov, Maiselova 59/5, identifikační číslo osoby 290 55 113, zastoupená JUDr. Luciou Poliakovou, advokátkou, se sídlem Praha, Jakubská 647/2, proti žalovaným: 1) A. Y., 2) V. Y., oba zastoupeni Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem Praha, Pod Strání 1262/8, o zaplacení 3 356 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 146/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 26 Co 255/2024-136, t a k t o:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 849,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Lucii Poliakové.

Odůvodnění

: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 26 Co 255/2024-136 potvrdil rozsudek ze dne 26. 6. 2024, č. j. 10 C 146/2023-108, jímž Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 356 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 15. 9. 2021 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání.

3. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla podané dovolání odmítnout.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 33 Cdo 1483/2025, dovolání žalovaných odmítl. Nejvyšší soud v citovaném usnesení vyšel ze závěru, že dovolatelé nedostatečně vymezili přípustnost dovolání, když v dovolání pouze odcitovali pasáž z napadeného rozhodnutí a uvedli, že je v rozporu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, aniž by bylo zřejmé, jaký konkrétní závěr mají dovolatelé na mysli a aniž by formulovali právní otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí. Následně Nejvyšší soud nepřihlížel k doplnění dovolání ze dne 19. 3. 2025, jelikož jej považoval za podané po lhůtě pro podání dovolání (§ 240 odst. 1 věta první ve spojení s § 240 odst. 2 větou první). Z důvodu, že dovolání trpělo vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

5. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. III. ÚS 2762/25, neboť dospěl k závěru, že jím bylo porušeno právo žalovaných (stěžovatelů) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže Nejvyšší soud dovodil, že doplnění dovolání ze dne 19. 3. 2025 bylo učiněno po lhůtě k podání dovolání. Stěžovatelé byli v řízení vadně poučeni ze strany odvolacího soudu, kdy v takovém případě činí lhůta pro podání dovolání tři měsíce (srov. § 240 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud pochybil, jestliže nevzal v úvahu obsah podání ze dne 19. 3. 2025, konkrétně jestli se nezabýval, zda je v něm uvedeno v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), neboť právě vada spočívající v absenci této náležitosti byla důvodem pro odmítnutí dovolání.

6. Nejvyšší soud předesílá, že pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9).

7. Nejvyšší soud je proto vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. III. ÚS 2762/25, jímž Ústavní soud zavázal Nejvyšší soud, aby při posuzování předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zohlednil i podání ze dne 19. 3. 2025, kterým žalovaní dovolání doplnili.

8. Nejvyšší soud se proto po kasaci předchozího rozhodnutí zásahem Ústavního soudu ve smyslu § 239 o. s. ř. zabýval přípustností dovolání, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

9. Nejvyšší soud opakuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).

10. Dovolatelé uvedeným požadavkům nedostáli, neboť splnění přípustnosti dovolání odůvodňují pouze tím, že odvolacím soudem učiněný závěr je v rozporu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, aniž by bylo zřejmé, jaký konkrétní závěr mají dovolatelé, kteří pouze ocitovali (s dotyčným rozsudkem zjevně nesouvisející) pasáž odůvodnění napadeného rozsudku, na mysli a aniž v dovolání právní otázku (kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí) formulují. Takovou otázku nelze vyvodit z celého obsahu podaného dovolání, ani z citací rozhodnutí v něm uvedených. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení, že „koncentrační zásada byla prolomena“ ani z výtky, že „se odvolací soud nezabýval argumentací obsaženou v odvolání a nepovažoval za nutné provést jakékoliv další důkazy“.

11. V podání ze dne 19. 3. 2025 dovolatelé pouze polemizují se zjištěným skutkovým stavem věci, když uvádějí, kterým tvrzením nelze uvěřit a které skutečnosti mohou či nemohou (resp. mají a nemají) být v řízení prokazovány. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.

12. Lze uzavřít, že dovolatelé v dovolání ani v jeho doplnění neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezili žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo.

13. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelů spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Protože v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

15. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Za situace, kdy nejsou splněny předpoklady pro jeho meritorní projednání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu