33 Cdo 1321/2025

Rubrum

33 Cdo 1321/2025-432 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce R. W., zastoupeného Mgr. Lenkou Machurkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Višňová 2084/3, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s.¸ se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo 47115971, o zaplacení 186 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 332/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 53 Co 406/2024-390, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 186 420 Kč s úrokem z prodlení, s odůvodněním, že smlouva o investičním životním pojištění uzavřená s žalovanou je neplatná. Žalovaná částka pak představuje bezdůvodné obohacení získané žalovanou na jeho účet. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 33 C 332/2023-345, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 48 756 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 137 664 Kč a úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vzal za prokázané, že žalovaná (za níž jednala Z. W. jako pojišťovací zprostředkovatel) a Z. W. uzavřely dne 30. 8. 2012 pojistnou smlouvu, jejíž ujednání byla doplněna všeobecnými a zvláštními pojistnými podmínkami (VPP a ZPP) a tzv. specifikací, přičemž W byl obsah těchto dokumentů při uzavírání pojistné smlouvy znám. Mezi ní a žalobcem došlo dne 27. 7. 2023 k postoupení pohledávky za žalovanou. V souvislosti s pojistnou smlouvou bylo žalované uhrazeno celkem 186 420 Kč, z toho 137 664 Kč v období od počátku pojištění do 31. 8. 2020. Soud prvního stupně vyšel z toho, že při sjednávání životního pojištění bylo významné, zda bylo možné, byť za pomoci pojistných podmínek či dalších dokumentů, zjistit konkrétní platební povinnosti. Zdůraznil, že výši úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření smlouvy nebylo možné zjistit, neboť se měla vypočítat až na konci pojištění, proto šlo o částku závislou na průběhu a trvání pojištění. Po dobu trvání pojištění se mělo strhávat 9,5 % z počtu počátečních podílových jednotek ročně, a tedy celkovou částku počátečních nákladů by bylo možné vypočíst teprve na konci pojištění. V tomto případě tak šlo o případ neurčitosti ceny plnění, a smlouva tak byla shledána absolutně neplatná pro její neurčitost. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení, soud shledal opodstatněným nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, v němž nebyl promlčen, tj. odpovídající platbám za poslední tři roky před podáním žaloby. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 53 Co 406/2024–390, označil nesouhlas žalované s částečným zpětvzetím žaloby za nedůvodný (výrok I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 22 120,35 Kč s úrokem z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II), co do částky 26 635,65 Kč s úrokem z prodlení ve výroku I. jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok III), co do úroku z prodlení z částky 137 644 Kč ve výroku II. jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pojistná smlouvy je podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“, absolutně neplatná pro neurčitost. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, nelze podle odvolacího soudu na nyní posuzovaný případ aplikovat závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. C-485/19, o počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr. Odvolací soud shledal oprávněným pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající platbám uskutečněným za poslední 3 roky před podáním žaloby, tj. v rozsahu částky 48 756 Kč; ve zbývajícím rozsahu pro promlčení práva není požadavek důvodný. Žalovaná po podání žaloby, resp. po podání odvolání dne 20. 12. 2024 na nárok žalobce částečně plnila v rozsahu částky 58 817 Kč z titulu odkupného. Protože žalobce pro toto plnění (v částce 22 120,35 Kč) vzal žalobu zpět, odvolací soud řízení v tomto rozsahu zastavil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Ve zbývajícím rozsahu výroku I. jej změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se zamítá žaloba o částku 26 635,65 Kč s požadovaným příslušenstvím (částka 48 756 Kč – 22 210,35 Kč). Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení byl vypořádán v souladu s § 457 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva s vazbou na unijní právo, které sice dovolací soud vyřešil již např. v rozsudku ze dne 31. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, avšak dovolatel je přesvědčen, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. K tomu formuluje pro dovolací řízení následující právní otázky, zda: 1) je v souladu se zásadou efektivity prosazovanou směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, pokud vnitrostátní soud odmítne posoudit ujednání spotřebitelské smlouvy z hlediska zneužívajících ujednání s odůvodněním, že tato napadená ujednání jsou neplatná podle vnitrostátního práva z důvodu neurčitosti (pro vadu projevu), a proto takové ujednání nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., tedy zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, 2) brání závěr o neplatnosti smluvního ujednání spotřebitelské smlouvy tomu, aby takové ujednání bylo posouzeno z hlediska jeho zneužívajícího charakteru, pokud bylo zároveň prokázáno, že podnikatel na základě takového ujednání po dobu trvání smlouvy postupoval a na úkor spotřebitele se bezdůvodně obohatil, 3) má ustanovení článku 2.1.9. zvláštních pojistných podmínek (dále jen „ZPP“) charakter zneužívajících ujednání ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., 4) mají ujednání pojistné smlouvy, která umožňují žalované účtovat rozdílnou nákupní a prodejní cenu podílových jednotek zneužívající charakter ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., 5) mají ujednání, na jejichž základě se vytvářejí akumulační a počáteční jednotky, zneužívající charakter ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., 6) má ujednání článku 2. 1. 10 ZPP, na základě kterého se podle pojistné smlouvy vytváří akumulovaný dluh i v případě, kdy spotřebitel řádně plní své závazky, zneužívající charakter ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., 7) naplňuje článek 2. 13 všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“) poslední věta skutkovou podstatu nepřiměřeného ujednání podle § 56 odst. 3 písm. h) obč. zák., a je tudíž nutno jej označit za zneužívající, 8) naplňuje zjištění odvolacího soudu, že pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost z důvodu, že z ujednání pojistné smlouvy v okamžiku jejího uzavření nebylo možné určit výši počátečních nákladů spojených s touto smlouvou ani zjistit údaje potřebné pro jejich výpočet, skutkovou podstatu nepřípustných smluvních ujednání ve smyslu ustanovení § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák., 9) zjistí-li obecné soudy, že smlouva obsahuje nepřiměřená smluvní ujednání, jsou povinny aplikovat závěry rozsudku Soudního dvoru EU ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 a upustit od aplikace vnitrostátního předpisu, konkrétně § 107 odst. 2 obč. zák., neboť tento předpis brání efektivnímu prosazení unijního práva. Přípustnost dovolání zakládá rovněž na nesprávném právním posouzení věci v otázce vypořádání plnění poskytnutého žalovanou v průběhu odvolacího řízení podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“, které podle jeho přesvědčení odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 52/2002. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. V rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Zdůraznil, že je potřeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje. Z rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což nedopadá na situaci, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice. Tomu konvenuje úvaha odvolacího soudu, že zásadu efektivity lze aplikovat na porušení unijních pravidel ochrany spotřebitele, tj. v případech, je-li zjištěna významná nerovnováha v právech a povinnostech stran, jež vyplývají ze smlouvy, nikoliv v situaci neurčitosti právního úkonu spočívající ve vadě projevu vůle při uzavírání smlouvy. Z uvedeného rezultuje úvaha, že závěr o neplatnosti smlouvy je důsledkem vady projevu vůle, a nikoliv porušením unijních pravidel založených na zneužívajících ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022; Ústavní soud tento přístup aproboval např. v usneseních ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23). Jde-li o opakovaná peněžitá plnění, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu závěr, podle něhož soud při vypořádání podle § 457 obč. zák. nepřizná vrácení těch částek, u nichž je právo již promlčeno (byla-li vznesena námitka promlčení) a prakticky tak vychází jen z „nepromlčené“ části (např. z plateb v tříleté lhůtě podle § 107 odst. 2 obč. zák.). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, na které odkazuje dovolatel, nejsou na nyní souzený případ přiléhavé, neboť v něm byla řešena otázka aplikace § 457 obč. zák. (vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy) v situaci konkursu, zejména zda vzájemné „zúčtování“ není v rozporu se zákazem započtení v konkursu. Zároveň podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, platí, že jestliže si na základě neplatné smlouvy poskytly obě strany vzájemně plnění, vztahuje se na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/2006). Rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě vychází při výkladu § 457 obč. zák. z toho, že jsou-li obě plnění peněžitá (resp. peněžitě nahraditelná) soud přizná jen rozdíl plnění. To však automaticky neznamená, že se do rozdílu musí vždy zahrnout i částky, které jsou už promlčené. Naopak – promlčení podle § 107 obč. zák. působí tak, že promlčené části nelze věřiteli přiznat, je-li námitka uplatněna (a nejsou-li splněny podmínky § 107 odst. 3 obč. zák.). Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15, odmítl). Shora uvedený závěr dopadá na všechny dovolatelem vymezené právní otázky, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o zneužívajících ujednáních, nýbrž na tom, že smlouva je absolutně neplatná pro neučitost a není zde prostor pro zkoumání zneužívajícího smluvního ujednání. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu