33 Cdo 1341/2026

Rubrum

33 Cdo 1341/2026-539 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně PSN & DS a.s., IČO 04377036, se sídlem v Olomouci, Krapkova 280/7, zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 280/7, proti žalovanému F. N., zastoupenému JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení částky 2 868 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 63 C 21/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2026, č. j. 47 Co 137/2025-514, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 945,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radka Rozmánka.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 2 868 650 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o cenu dodávky a montáže oken, kterou žalovanému zajistila pro stavbu deseti řadových rodinných domů v XY s tím, že se tak mělo stát bez právního důvodu, popř. na základě účastníky uzavřené kupní smlouvy, smlouvy o dílo či smlouvy inominátní.

2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 63 C 21/2022-450, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 8. 2025, č. j. 63 C 21/2022-468, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).

3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 2 760 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbylé části výroku I rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i ve výrocích II a III, napadl žalovaný včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Směřuje-li dovolání proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

8. Odvolací soud poté, co doplnil a částečně zopakoval dokazování, se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně, v souladu s nimiž byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému dodat a namontovat okna pro deset řadových rodinných domů v XY, jež si žalovaný u ní objednal, a to za kupní cenu ve výši 2 400 000 Kč s DPH. Rozdíl v částkách, které žalobkyni přisoudil soud prvního stupně a soud odvolací, byl přitom způsoben různou výší sazby DPH, z níž tyto soudy vycházely, když namísto sazby 21 % aplikované prvostupňovým soudem odvolací soud kalkuloval se sazbou ve výši 15 %.

9. Otázka, zda účastníci řízení uzavřeli ústní kupní smlouvu týkající se dodávky předmětných oken za cenu odpovídající částce, která je předmětem řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, a ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 446/22, pokud navzdory tomu, že výstupy z provedeného dokazování ve prospěch tohoto závěru nesvědčily, uzavřel, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce svůj nesouhlas s řešením uvedené otázky staví na kritice skutkových závěrů, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly, přičemž se vymezuje proti tomu, jakým způsobem tyto soudy provedené důkazy hodnotily, a současně dovolacímu soudu nabízí vlastní skutkovou verzi řešené kauzy. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena na tom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

10. Oproti tomu judikatura, kterou v uvedené souvislosti zmiňuje žalovaný, není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá znění občanského soudního řádu účinnému přede dnem 1. 1. 2013 (tj. před datem účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb.), podle níž bylo možné dovolání podat také z důvodu pochybení soudu při hodnocení důkazů, resp. v případě, že napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Od 1. 1. 2013 však pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2421/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 1720/20, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20).

11. Výjimku představuje pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu, tedy situace, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou prima facie natolik vadná, že zakládají porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v tak zásadním rozporu s konkrétními zjištěními plynoucími z provedených důkazů, že soud k nim nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů upravených v § 132 o. s. ř. nikdy dospět (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24). Přestože žalovaný i na takovýto rozpor v dovolání poukázal, přičemž jej vztáhl ke zjištěním, která soudy nižších stupňů učinily z výslechu zaměstnance žalobkyně svědka J. M., a namítl, že z tohoto důkazu mělo vyplynout, že se žalobkyně pokoušela navázat smluvní vztah nikoliv se žalovaným, nýbrž se společností Nosek zemní práce s.r.o. (z jejíž e-mailové adresy též probíhala komunikace) nebo se společností CREDEO NOVA s.r.o. (viz bod 29 dovolání), nelze jeho názoru přisvědčit. Žádná z dovolatelem akcentovaných skutečností totiž ve světle dalších zjištění, jež soudy nižších stupňů z tohoto důkazu rovněž zjistily (a dle nichž z informace, kterou jmenovaný svědek získal od člena statutárního orgánu žalobkyně D. N., vyplynulo, že dodávka oken má být realizována právě pro žalovaného, s nímž jmenovaný v této věci jednal, přičemž svědek sám si vzhledem k dalším krokům, které objednávku provázely, nebyl totožností objednatele zcela jist – viz bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s bodem 30 odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i ve světle zhodnocení tohoto důkazu, které soudy nižších stupňů provedly i ve vzájemné souvislosti se všemi důkazy ostatními, jak zmíněný § 132 o. s. ř. vyžaduje (tedy i ve světle zjištění učiněných z výslechu zmíněného D. N. či svědka J. S., jakož i ze vzájemné elektronické komunikace účastníků – jak plyne z bodu 43 až 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, doplněných účastnickým výslechem žalovaného provedeným odvolacím soudem – viz body 28 až 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pro zjevnou nelogičnost a neudržitelnost jeho finálního skutkového závěru nesvědčí.

12. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka pasivní věcné legitimace žalovaného, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2572/2004, ze dne 22. 1. 2014, sen. zn. 29 NSCR 4/2014, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3265/2020. Při vázanosti dovolacího soudu přijatými skutkovými závěry, z nichž vyplynulo, že stranou uzavřené kupní smlouvy (kupujícím) byl právě žalovaný, totiž odvolací soud postupoval naopak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se věcnou legitimací rozumí stav vyplývající z hmotného práva, přičemž pasivně věcně legitimovaným je žalovaný tehdy, je-li nositelem tvrzené povinnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011).

13. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (kterou žalovaný spojoval s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, a s usnesením téhož soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015) se odvolací soud neodchýlil ani tím, že podání žalobkyně ze dne 10. 10. 2023 (na č. l. 179 až 182) a ze dne 20. 11. 2023 (na č. l. 189 až 193) nehodnotil jako návrhy na změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. Ani tato procesněprávní otázka tudíž přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Žádné z těchto podání totiž nemělo vliv na vymezení skutku, ze kterého vznesený žalobní požadavek vycházel a který byl identifikován tvrzením, v souladu s nímž žalobkyně v řízení požadovala finanční protiplnění za okna, která žalovanému dodala na stavbu rodinných domů. Odrážel se v nich pouze vývoj názoru žalobkyně na právní povahu vztahu, jenž mezi účastníky vznikl. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jedná tehdy, domáhá-li se žalobce nadále něčeho jiného než v původní žalobě (plnění odlišné kvality), požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než v původní žalobě požadoval, nebo sice dále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). O návrh na změnu žaloby se naopak nejedná, prezentuje-li v něm žalobce toliko jiný právní důvod požadovaného plnění, resp. jiné právní posouzení totožného skutku, jak se stalo i v nyní řešeném případě. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu (v duchu zásady iura novit curia); žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2038/2025).

14. Přípustnost dovolání žalovaného ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani ve vztahu k otázce určení okamžiku stavění běhu promlčecí lhůty, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2006/2023. V návaznosti na řešení výše uvedené otázky týkající se namítané změny žaloby, k níž mělo v průběhu řízení dojít, se totiž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud okamžik, od kterého promlčecí lhůta neběžela, spojil s datem, kdy byla soudu doručena žaloba, nikoliv až zmíněná následná podání žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3245/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 27/2022, jakož i v těchto rozhodnutích uvedenou prejudikaturu).

15. Stran výtky žalovaného, že v řešené věci nebyl řádně vymezen předmět řízení, jakož i jeho výtky, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, což mělo vést k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pak za situace, kdy žalovaný v této souvislosti v dovolání nevymezil konkrétní procesněprávní otázku, a to způsobem upraveným v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., platí, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

16. Kromě toho žalovanému nelze přisvědčit v názoru, že je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což v případě žalovaného zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody svého rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, neboť soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se ostatně v nyní posuzovaném případě též stalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013).

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 19 340 Kč [stanovené z předmětu dovolacího řízení odpovídajícího částce 2 760 000 Kč a dle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 4 155,90 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 23 945,90 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu