33 Cdo 1358/2025-1098

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Coal Mill a. s., se sídlem v Dětmarovicích 1300 (identifikační číslo osoby 277 79 726), zastoupené Mgr. Janem Roznerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, proti žalované VST Engineering, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Semtín 79 (identifikační číslo osoby 252 64 087) zastoupené Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou se sídlem v Rudné, Oblouková 1302/3, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810 (identifikační číslo osoby 492 40 480), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 15 085 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 232/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 12. 2024, č. j. 22 Co 79/2024-1060, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 61 455,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Hany Ižovské, advokátky.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 61 455,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta.

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 15 085 500 Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady škody. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 20 Co 79/2024-1060, potvrdil rozsudek ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 C 232/2015-991, kterým Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně provozuje strojní zařízení – uhelný mlýn, který je na základě požárně-technických charakteristik a provozních podmínek označen jako prostředí s nebezpečím výbuchu, a proto je vyžadováno, kromě standardních zabezpečovacích zařízení, usadit na toto strojní zařízení i systém pro potlačení výbuchu. Dne 5. 5. 2008 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vyprojektování, dodání a namontování systému proti výbuchu. Žalovaná toto zařízení označované ANTIDET Suppressor a ANTIDET Dumper vyprojektovala, namontovala a zprovoznila. Následně dne 30. 7. 2009 účastnice uzavřely smlouvu o servisu, podle níž měla žalovaná zajišťovat servis jí dodaných systémů proti výbuchu; součástí servisu byly i příslušné revize, tj. kontrola stavu komponentů – kontrola čištění, poškození či koroze, testy systému, vyhodnocení záznamu z řídící jednotky za období od poslední revize a protokol o revizi. Poslední revizi systému žalovaná uskutečnila 13. 1. 2012 se závěrem, že zařízení je plně funkční a schopné bezpečného provozu. Dne 1. 2. 2012 došlo při automatickém stopu mlýna k explozi, jejíž počátek byl přímo ve mlýně, a která se následně rozšířila do celého strojního zařízení i mimo něj do budovy mlýnice. Zařízení dodané žalovanou nezafungovalo správně, neotevřely se dvě tlakové lahve s hasivem, jedna přímo umístěná ve mlýně, kde došlo k prvotní iniciaci exploze, v důsledku čehož byla exploze rozšířena do dalšího strojního zařízení mlýnice, a druhá umístěná na cyklonu, v důsledku čehož došlo k rozšíření exploze do prostor mlýnice. Exploze způsobila značné škody, nejenom na strojním zařízení, ale také na budově mlýnice v celkové výši 369 252 EUR. Další škoda vznikla žalobkyni v důsledku přerušení provozu mlýna, a to ve výši 513 353 EUR. Žalobkyně měla pro tyto případy sjednáno pojištění se spoluúčastí 300 000 EUR pro každý z druhů způsobené škody. Žalobkyně uplatnila úspěšně u své pojišťovny právo na plnění z pojistné události, po žalované požaduje zaplacení částky odpovídající její spoluúčasti v rozsahu 600 000 EUR, které nebyly z pojištění žalobkyně uhrazeny. Podle výsledků dokazování bylo příčinou neotevření lahví v obou případech zaseknutí klínu ventilu V70, k němuž došlo pravděpodobně v důsledku abraze a koroze ventilu. Po stránce právní odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poměřoval právní vztahy účastnic – vzhledem k době uzavření smlouvy i době, kdy došlo ke škodní události – právními předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013. Uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou na majetku žalobkyně nelze podle § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) dovodit, když v projednávané věci byl protivýbuchový systém předmětem závazku žalované (ať již jeho dodání a montáž podle smlouvy o dílo, nebo jeho servis podle smlouvy o servisu), nikoliv přístrojem, či věcí použitou při plnění závazků žalované; odpovědnost žalované za škodu, pokud by měla vzniknout ze skutků tvrzených žalobkyní, by se řídila § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že od předání díla do škodné události uplynuly lhůty uvedené v § 562 odst. 2 obch. zák., včetně záruční doby. Žalovaná by tak mohla za škodu způsobenou porušením povinností ze smlouvy o dílo odpovídat jen tehdy, pokud by byly splněny podmínky § 428 odst. 3 och. zák., tedy, bylo-li by její dílo vadné buď v době předání žalobkyni, anebo pokud vada vznikla v záruční době (§ 560 odst. 2 obch. zák.), eventuálně i později, byla-li by vada způsobena porušením povinnosti žalované (§ 560 odst. 3 obch. zák.) a vada díla byla důsledkem skutečností, o níž žalovaná věděla nebo musela vědět v době předání díla žalobkyni, a pokud by taková vada byla alespoň jednou z podstatných příčin vzniku škody. K odvolací námitce, jíž žalobkyně brojí proti závěru, že žalobkyní tvrzená škoda nevznikla porušením povinností žalované ze smlouvy o servisu, rozvedl, že předmětem smlouvy o zajištění servisu ochranných systémů ANTIDET Suppressor a systému ANTIDET Dumper uzavřené 30. 7. 2009 byly podle čl. 2 a 3 povinnosti žalované jako poskytovatele servisu, a to provádět u ochranných systémů použitých k zabezpečení zařízení periodické revize, periodické výměny součástí, obnovení jejich funkce po aktivaci a obnovení jejich funkce po poruše. V čl. 3 smlouvy nazvané „Revize“ je pak definována revize a specifikováno, jaké revize a jakých dílů (komponentů) se provádí každých 6 měsíců, každých 12 měsíců a každých 9 let. Předmětem smlouvy nebyl závazek žalované udržovat protivýbuchový systém tak, aby zcela odpovídala za jakoukoliv, byť nahodilou vadu tohoto systému. Takový závazek nelze dovodit z definice pojmu „revize“ v bodě 3.1, v němž se uvádí, že smlouvou se rozumí periodické kontroly ochranných systémů prováděné poskytovatelem z důvodu zajištění jeho bezchybné funkce. Pojem bezchybné funkce je nutné vyložit účelem smlouvy o zajištění servisu tak, že cílem servisu je provést maximální množství kontrolních úkonů za účelem toho, aby servisovaný systém pracoval co možná bezchybně. Za tímto účelem jsou pak stanoveny jednotlivé servisní úkony, které musí poskytovatel servisu splnit, a to řádným způsobem, aby neporušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o servisu. V daném případě nebylo prokázáno, že žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy o servisu nesplnila, že by neprovedla ve smlouvě sjednané servisní úkony, ani chybné provedení těchto servisních úkonů. Jediné, co bylo prokázáno, je skutečnost, že nedlouho po provedení servisu došlo k tomu, že v okamžiku, kdy byl aktivován protivýbuchový systém, nedošlo k otevření dvou z celkově nainstalovaných 22 kusů lahví. Příčinou neotevření dvou lahví bylo zaseknutí klínů V70, důvod zaseknutí nebyl jednoznačně zjištěn (mohly jím být zaznamenané nečistoty a koroze). Ani ze stanoviska FTZÚ Ostrava – Radvanice ze 13. 3. 2012, ani ze znaleckého posudku znalce Ing. Tadeáše Podstawky, Ph.D., nevyplývá, že by zaseknutí ventilu V70 (a z toho důvodu neotevření dvou hasicích lahví) bylo zapříčiněno porušením povinností žalované ze smlouvy o servisu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že k žalobkyní tvrzeným škodám na mlýnu došlo v důsledku porušení povinností žalované ze smlouvy o servisu uzavřené 30. 7. 2009. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na otázce a) „zda může absence jednoznačného zjištění příčiny vady díla vést k popření příčinné souvislosti a tím odpovědnosti zhotovitele za takovou vadu díla, resp. zda vada díla bez známé příčiny může být skutkovou okolností rozhodnou pro zjišťování existence příčinné souvislosti“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; a otázce b) „zda je převzetí odpovědnosti za funkčnost zařízení splnitelným, a tudíž platným závazkem s odpovědností dle § 373 obch. zák.“, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena. Od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil při právním posouzení otázky příčinné souvislosti, nerespektoval-li rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, v němž bylo dovozeno, že ve složitých záležitostech stanoví analogicky použitelná judikatura možnost soudů netrvat na stoprocentní jistotě o příčině a příčinné souvislosti, resp. že při dovození příčinné souvislosti může obstát i pravděpodobnost. V tomto směru odkazuje dovolatelka také na usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1919/08, podle kterého (vzhledem k tomu, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy České republiky definován) nic nebrání judikatuře soudů, aby požadavek „stoprocentně“ prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad „způsobení škody“, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Akcentuje, že žalovaná netvrdila okolnosti vylučující její odpovědnost jak ze smlouvy o dílo, tak ze smlouvy o servisní činnosti, a to ani v kontextu objektivní odpovědnosti podle § 373 obch. zák. V rozporu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2019/2013, odvolací soud podle názoru dovolatelky označil situaci nesprávně za náhodu – neodvratitelnou či nepředvídatelnou událost. Za tu ji však označit nelze, neboť žalovaná měla prostředky k odvrácení škody po ruce a bylo její povinností je použít. Žalobkyně je přesvědčena, že jí popsané okolnosti představují porušení právní povinnosti žalované, a to jak smluvní, tak zákonné, a že porušení právní povinnosti bylo jedinou příčinou vzniku škody na chráněném zařízení žalobkyně (systém při iniciaci v chráněném prostoru v důsledku vady selhal a nevpustil do chráněného prostoru hasivo za účelem potlačení výbuchu v jeho počátku). Uzavřel-li odvolací soud, že nejistota ohledně příčiny selhání vede k závěru o absenci porušení právní povinnosti žalované, a nemůže pak být ani skutkovou okolností rozhodnou pro zjišťování existence příčinné souvislosti (tj. pro určení, zda v tomto má být zjišťována příčinná souvislosti či nikoliv), odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 a sp. zn. 25 Cdo 3285/2015. Při aplikaci teorie kauzálního nexu lze žalované vytknout, že mohla jednat jinak, aby žalobkyni škodu nezpůsobila. Napadené rozhodnutí je nesprávné, neboť není pochyb o tom, že žalovaná mohla a měla (s ohledem na znění obecně závazných právních předpisů) škodu předvídat (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 312/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1788/2021). Ve vztahu k druhé formulované otázce dovolatelka argumentuje tím, že žalovaná dobrovolně ve smlouvě o servisu převzala odpovědnost za jakoukoliv vadu protivýbuchového systému. Soudy obou stupňů však ignorovaly kontext sjednávání smlouvy o servisu jak z pohledu obecně závazných právních předpisů, tak explicitní ujednání smlouvy o servisu. Ujednání o závazku převzít odpovědnost za funkčnost zařízení je projevem autonomie vůle coby základního principu soukromého práva, který umožňuje stranám svobodně upravit svá práva a povinnosti ve smluvních vztazích. Tento princip je upřednostňován před striktním formalismem, který by mohl omezovat flexibilitu a efektivitu smluvních ujednání. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21 zdůraznil, že při výkladu právního jednání je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy. Formalismus spočívající pouze ve výkladu smluvního textu bez ohledu na vůli účastníků představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce, neboť právě vůle účastníků hraje při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli. Tento přístup zdůrazňuje význam smluvní volnosti a potřebu zohlednit skutečnou vůli stran při interpretaci smluv, čímž se předchází rigidnímu formalismu, který by mohl vést k nespravedlivým nebo absurdním důsledkům (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 571/06). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je o věci možné rozhodnout tak, že žalobě se v plném rozsahu vyhovuje, popř., aby napadený rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Viní žalobkyni, že v dovolání nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry, na nichž odvolací soud vybudoval právní posouzení, a kritizuje hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolání považuje za vnitřně rozporné, nemající oporu v obsahu soudního spisu. Ke klíčové otázce příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou připomíná, že relevantními příčinami škody nemohou být kterékoli faktické příčiny vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, které jsou pro způsobení následku významné a mají podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti zpravidla za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Základním kritériem, z něhož vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku. Právě předvídatelnost škody je klíčovou otázkou, zda škůdce mohl vznik překážky (příp. též příčiny vedoucí k jejímu vzniku) v době uzavření smlouvy s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, a zda je příslušná míra pravděpodobnosti adekvátní tomu, aby nesl za následný vznik překážky odpovědnost. V řízení vyšlo najevo, že žalovaná nemohla rozumně předvídat vznik překážky. Pokud žalobkyně v řízení neprokázala, že příčinou vzniku škody bylo jednání žalované, neprokázala ani to, že žalovaná mohla objektivně předvídat škodní následek. Judikatura, kterou žalobkyně podpořila svou argumentaci (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1628/2013), je již překonaná. Soudy rozhodly v souladu s relevantní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1417/2024, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 176/24). Ve vztahu k druhé dovolatelkou formulované otázce vedlejší účastnice rozvedla, že objektivní odpovědnost vymezená v § 373 obch. zák. neznamená, že škůdce odpovídá bez dalšího za jakoukoli škodu, která vznikla druhé smluvní straně. Naplnění základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je nutnou podmínkou i v případě, že zákon konstruuje odpovědnost bez ohledu na zavinění. Aby mohl být naplněn zásadní předpoklad odpovědnosti, tj. porušení smluvní povinnosti, je třeba, aby byla porušena konkrétní smluvní povinnost, což žalobkyně v řízení neprokázala (ani netvrdila), resp. neunesla důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná převzala povinnost udržet protivýbuchový systém bezchybně funkční, žalobkyně netvrdila, ani neprokázala příčinu vzniku škody; bez prokázání příčiny vzniku škody lze jen těžko uzavřít, zda je příčina vzniku škody přičitatelná jakémukoliv jednání žalované. Žalobkyně v řízení netvrdila příčinu vzniku škody, ani že tato příčina je přičitatelná žalované, nenavrhla důkazy k prokázání jí tvrzených vad dodaného protivýbuchového systému. Nenavrhla ani důkazy k prokázání převzetí závazku ze smlouvy o servisu udržovat protivýbuchový systém bezchybně funkční, opomněla, že pokud ke vzniku škody vedly příčiny uvedené a vymezené v § 374 obch. zák. (liberační důvody), za vzniklou škodu neodpovídá. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť představuje polemiku se skutkovými závěry soudů a obsahuje neúplnou a nesprávnou právní argumentaci. V dovolání formulované otázky hodnotí jako nepochopitelné a jen obtížně srozumitelné. Důvodem, proč ani jeden ze soudů nedovodil odpovědnost žalované ze smlouvy ze servisu není to, že by převzetí za stoprocentní funkčnost díla bylo nemožné plnění, ale proto, že výkladem smlouvy o servisu dovodily, že žalovaná takový závazek nepřevzala. Pokud jde o druhou vymezenou otázku, žalobkyně neprokázala, že by dílo mělo vady, o nichž žalovaná věděla a za které odpovídá; neodpovídá-li žalovaná za vady, nemohla odpovídat za vzniklou škodu, která podle žalobkyně vznikla v důsledku vady díla. Žalobkyně vychází nejen z jiného skutkového stavu, ale i z jinak hodnocených důkazů. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecně platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovými však není ani jedna k dovolacímu přezkumu předestřená otázka. Odvolací soud se obtížně srozumitelnou otázkou („zda může absence jednoznačného zjištění příčiny vady díla vést k popření příčinné souvislosti a tím odpovědnosti zhotovitele za takovou vadu díla, resp. zda vada díla bez známé příčiny může být skutkovou okolností rozhodnou pro zjišťování existence příčinné souvislosti“) nezabýval. Respektive, nezabýval se otázkou příčinné souvislosti mezi vadou díla a vzniklou škodou, neboť jednoznačně vyloučil odpovědnost žalované z vad díla, a to již proto, že od předání díla (zabezpečovacího systému) do okamžiku škodné události uplynuly lhůty podle § 562 odst. 2 obch. zák., včetně záruční doby (záruky bylo možné se dovolat nejpozději do dvou let od předání díla, tj. do 6. 8. 2010). Stejně tak nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem určující, „zda je převzetí odpovědnosti za funkčnost zařízení splnitelným, a tudíž platným závazkem s odpovědností dle § 373 obch. zák.“, a to proto, že při výkladu smlouvy o revizi systému proti výbuchu dospěl soud k závěru, že žalovaná odpovědnost za funkčnost zařízení nepřevzala, resp. zavázala se pouze k provádění revizí s určitou periodicitou. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu (jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Vytýká-li proto žalobkyně odvolacímu soudu, že dostatečně nezjišťoval vůli účastnic při uzavírání smlouvy, pak její námitky směřují do skutkových zjištění soudu. Skutková zjištění odvolacího soudu nelze v dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud z nich vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení nelze regulérně zpochybnit ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Z výše uvedeného je zřejmé, že pro řešení otázek, které žalobkyně předestřela k dovolacímu přezkumu, nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Na tom nic nemění odkaz na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V souvislosti s výhradami k procesnímu postupu soudů dovolatelka nenastoluje žádnou otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci, tj. otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Viní jimi soudy, že zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však, jsou-li skutečně dány, dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá napadený rozsudek v plném rozsahu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům neuplatnila. Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení