33 Cdo 1441/2026

Rubrum

33 Cdo 1441/2026-1784 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně DPÚK a.s., IČO 25497961, se sídlem v Praze 5, Rotavská 2656/2b, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti žalovanému Ústeckému kraji, IČO 70892156, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, o zaplacení částky 71 700 035,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 131/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 17 Co 182/2025-1710, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 88 898,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Karla Muzikáře, LL.M.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 34 C 131/2008-1488, a to v části jeho výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71 700 035,94 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému i České republice náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud takto rozhodl o zbývající části předmětu řízení, jenž byl původně představován částkou 343 808 679 Kč s příslušenstvím odpovídající nároku žalobkyně vznesenému vůči žalovanému z titulu vydání bezdůvodného obohacení, když ve vztahu k částce 94 932 558,93 Kč s příslušenstvím bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby soudem prvního stupně zastaveno a v části, v níž prvostupňový soud zmíněným rozsudkem zamítl žalobu také co do částky 177 176 084,13 Kč s příslušenstvím, vzala žalobkyně své odvolání proti tomuto rozsudku (jakož i samotnou žalobu) zpět, o čemž následně rozhodl odvolací soud. Zbývající částka 71 700 035,94 Kč odpovídala tomu, co by žalovaný musel v době od 1. 5. 2006 do 31. 7. 2006 uhradit na zajišťování základní dopravní obslužnosti na svém území, kterou na základě smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě uzavřené účastníky dne 30. 12. 2003 (dále jen „smlouva o závazku veřejné služby“), ve znění dodatku č. 7 ze dne 21. 4. 2005, zajišťovala žalobkyně, byť se dle jejího názoru jednalo o smlouvu absolutně neplatnou.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti výroku I o věci samé. Toto dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

4. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolací soud úvodem připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Žalobkyně přitom v dovolání vymezila dvě právní otázky, a to 1) otázku, zda je smlouva o závazku veřejné služby ve znění dodatku č. 7 neplatná jako celek nebo zda je neplatná pouze v části týkající se ujednání o plnění závazku veřejné služby pro dobu od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, a 2) otázku, zda nepřiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít plněním na základě absolutně neplatné smlouvy (k tomu viz též upřesnění v bodě 30 dovolání), může být odůvodněno přesvědčením jedné ze stran této smlouvy o dřívějším ukončení smluvního vztahu, a tedy subjektivním prvkem, a zda vzniku tohoto bezdůvodného obohacení brání souběžně existující licence žalobkyně k provozování linkové osobní dopravy. Pouze z pohledu těchto dvou právních otázek se proto Nejvyšší soud mohl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zabývat.

7. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ve vztahu k otázce ad 1), při jejímž řešení se měl podle žalobkyně odvolací soud odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2105/2003, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 6 Cdo 1173/2009 (správně 26 Cdo 1173/2009 – poznámka Nejvyššího soudu), ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, a ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013. Je tomu tak proto, že odvolací soud v bodě 47 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že závěr o absenci platného smluvního závazku sjednaného mezi stranami ve vztahu k nyní řešenému časovému úseku platí jak pro závěr o částečné neplatnosti dodatku č. 7, tak i pro závěr o jeho neplatnosti celkové (resp. o neplatnosti uzavřené smlouvy ve znění tohoto dodatku), tedy pro závěr, který žalobkyně v dovolání sama prosazuje (viz bod 41 dovolání). Z toho plyne, že řešení předestřené právní otázky, které žalobkyně považuje za správné, by se v jejích poměrech, kterých se řešená věc přímo týká, nemohlo nijak pozitivně projevit. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).

8. Otázka, zda nepřiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, může být odůvodněno přesvědčením jedné ze stran této smlouvy o dřívějším ukončení smluvního vztahu, a tedy subjektivním prvkem, tj. otázka, při jejímž řešení odvolací soud dle názoru žalobkyně pochybil, pokud zmíněný subjektivní prvek zohlednil, přičemž se současně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 373/2005, a ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, nebo usneseními ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.

9. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vztahující se k právní úpravě bezdůvodného obohacení účinné do 31. 12. 2013 a obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), která se vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci vážícím se k období roku 2006 nyní uplatní (srov. § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ke vzniku bezdůvodného obohacení mohlo dojít pouze v případě naplnění některé ze skutkových podstat upravených v § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005). Podmínkou vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu byl přesun majetkových hodnot od ochuzeného ve prospěch obohaceného, který takové plnění přijal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016, nebo ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, a v něm uvedenou prejudikaturu). Od této judikatury se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, zabýval-li se právě naplněním uvedených požadavků. Jeho závěr o tom, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nedošlo, přitom není odrazem promítnutí jakéhosi subjektivního náhledu účastníků na danou otázku, jak žalobkyně v dovolání nepřiléhavě namítá, nýbrž vychází ze zjištěného skutkového závěru (jehož revize není v dovolacím řízení možná – srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario), v souladu s nímž žalovaný žádné plnění od žalobkyně po datu 30. 4. 2006, jež by vycházelo z inkriminované smlouvy o závazku veřejné služby, fakticky (objektivně) nepřijímal, neboť tento smluvní vztah považoval za (výpovědí) ukončený (o čemž jí též informoval), zároveň s tím však žalobkyni nemohl zabránit v tom, aby tutéž činnost i nadále vykonávala, neboť ji k tomu opravňovala dříve udělená licence, s jejíž existencí a realizací nebyl (na rozdíl od zmíněné smlouvy) spojen vznik práva na jakékoliv finanční plnění ze strany žalovaného a kterou jí žalovaný současně nemohl jednostranně odejmout (srov. body 49, 54, 55 a 59 odůvodnění napadeného rozsudku). A právě ve zmíněném nepřijímání plnění dle smlouvy o závazku veřejné služby (nikoliv v souběžné existenci licence opravňující žalobkyni k provozování linkové osobní dopravy) se posuzovaná věc skutkově lišila od věci, na níž dopadá žalobkyní akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013 (věc rozhodovaná v prvním stupni Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007), od něhož se tudíž odvolací soud svým rozhodnutím rovněž neodchýlil (jak ostatně i sám v napadeném rozsudku vysvětlil).

10. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

11. Žalobkyni nadto nelze přisvědčit v názoru, že je napadený rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek důvodů částečně nepřezkoumatelný, neboť vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí přitom nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, neboť soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se ostatně v nyní posuzovaném případě též stalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013).

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalovaného za zmíněné vyjádření ve výši 73 020 Kč [§ 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 15 428,70 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalovaného je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zvláštního právního předpisu, která je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 88 898,70 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 8. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu