33 Cdo 1462/2026

Rubrum

33 Cdo 1462/2026-263 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně M & M reality holding a. s., IČO 27487768, se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalované V. B., o zaplacení 120 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 186/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 2. 2026, č. j. 58 Co 150/2025-228, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 120 640 Kč s příslušenstvím odpovídající smluvní pokutě dle dohody o výhradním zprostředkování prodeje bytu žalované č. XY nacházejícího se v domě č. p. XY v obci XY, kterou žalovaná jako zájemkyně uzavřela dne 7. 3. 2024 se žalobkyní jako zprostředkovatelkou. Požadovaná částka, kterou žalobkyně spojovala s jednáním žalované spočívajícím v maření zprostředkovatelské činnosti žalobkyně zveřejněním vlastní inzerce na prodej předmětného bytu, odpovídala 5 % z kupní ceny bytu.

2. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 12. 2024, č. j. 26 C 186/2024-111, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).

3. K odvolání žalované ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 12 064 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 8. 6. 2024 do zaplacení, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve zbývající části tohoto výroku týkající se částky 108 576 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v této části žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyni vzniklo vůči žalované právo na zaplacení smluvní pokuty, jež má svůj základ v porušení povinnosti žalované plynoucí z platné smlouvy o výhradním zprostředkování ze dne 7. 3. 2024, jehož se dopustila zveřejněním vlastní inzerce vztahující se k prodeji bytu, který byl předmětem zprostředkování. Přisvědčil tak soudu prvního stupně též v jeho závěru, že vlastní ujednání o smluvní pokutě, jež je v uvedené smlouvě obsaženo, nezaložilo v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností smluvních stran v neprospěch žalované jako spotřebitelky, pročež není důvod k němu podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nepřihlížet. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal výši smluvní pokuty nepřiměřenou, což jej v souladu s § 2051 o. z. vedlo k jejímu snížení na částku odpovídající 10 % její sjednané výše, ve vztahu k níž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž v rozsahu, který tuto částku převyšoval, napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

5. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích II a III, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

9. Otázka, zda měl odvolací soud předtím, než smluvní pokutu snížil na částku, na kterou odhadl výši nákladů, jež žalobkyně na realitní činnost vykonanou pro žalovanou skutečně vynaložila, povinnost vyzvat ji podle § 118a o. s. ř. k tomu, aby k výši těchto nákladů vylíčila rozhodné skutečnosti a navrhla příslušné důkazy, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, jakož i od a nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 537/06, a ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, pokud takto nepostupoval, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

10. Z procesního spisu se podává, že zatímco právní zástupce žalobkyně byl přítomen jednání konaného dne 18. 12. 2025, v jehož průběhu odvolací soud žalobkyni upozornil, že se bude zabývat též možným snížením předmětné smluvní pokuty pro její nepřiměřenou výši, k dalšímu jednání, které se před odvolacím soudem konalo dne 5. 2. 2026 a v jehož závěru byl vyhlášen napadený rozsudek, se již žalobkyně (její právní zástupce) po předchozí omluvě nedostavila. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi dovodil, že poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku (případně jeho zmocněnci nebo zástupci), který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. (v případě odvolacího řízení aplikovaného ve spojení s § 211 o. s. ř.) v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Jinak řečeno, účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 25 Cdo 1467/2025). Tím, že odvolací soud nepřítomné žalobkyni poučení vycházející z aplikace § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. za uvedených okolností před vyhlášením napadeného rozhodnutí neudělil, se tudíž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

11. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, a ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, jakož i usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 934/2004, dospěl-li k závěru, že výše této smluvní pokuty je nepřiměřená.

12. Nejvyšší soud k otázce způsobu vymezení kritérií rozhodných pro hodnocení přiměřenosti výše smluvní pokuty ve své judikatuře opakovaně poukázal na její úzkou provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními, jež většinou brání tomu, aby dovolací soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, takové závěry nalézacích soudů korigoval, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. Ustanovení § 2051 o. z. umožňující soudní moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými (viz žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, publikovaný pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, tj. rozhodnutí, v nichž dovolací soud navázal na svoji předchozí judikaturu vztahující se právní úpravě obsažené před 1. 1. 2014 v § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a představovanou např. rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010, nebo usnesením ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019). Od závěrů této judikatury se odvolací soud neodchýlil, zabýval-li se při své úvaze o přiměřenosti výše smluvní pokuty zejména její funkcí, jakož i dalšími okolnostmi, které vznik práva na smluvní pokutu provázely a jež odvolací soud čerpal ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (neúspěch zprostředkovatelské činnosti žalobkyně vyvolaný jejím přemrštěným úsudkem o výši prodejní ceny bytu, nikoliv inzercí zadanou žalovanou, která k prodeji bytu rovněž nevedla), přičemž závěr o nutnosti moderace smluvní pokuty zdůvodnil též odkazem na hodnotu a význam utvrzené povinnosti (pokrytí nákladů, které žalobkyně na svou činnost pro žalovanou vynaložila) i tím, že porušení povinnosti žalované ke vzniku žádné škody na straně žalobkyně nevedlo (viz body 30 až 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Jeho závěry přitom zjevnou nelogičností či nepřiměřeností netrpí.

13. Namítla-li dovolatelka v souvislosti s uvedenou otázkou, že kupní cena bytu byla ve skutečnosti stanovena na základě výhradního požadavku žalované a že porušení smluvní povinnosti, jehož se žalovaná dopustila zveřejněním vlastního inzerátu, podstatně zkomplikovalo výsledek zprostředkovatelské činnosti žalobkyně, přičemž uvedla, že odlišně vyznívající skutkové závěry odvolacího soudu jsou „ničím nepodložené“ a „nepřesvědčivé“, staví své dovolání v této části na odlišném skutkovém základě, než jaký zjistil odvolací soud. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

14. K tvrzeným procesním vadám, které dovolatelka spatřovala v rozporu závěrů odvolacího soudu s provedeným dokazováním a v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, by pak dovolací soud mohl přihlédnout pouze za podmínek vymezených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle kterého k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li podané dovolání z jiného důvodu přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což se v daném případě zjevně nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud rovněž není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1441/2025, či ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 30 Cdo 264/2026). Napadený rozsudek odvolacího soudu (v němž tento soud při absenci důkazních návrhů vztahujících se k výši nákladů, které žalobkyně na činnost realizovanou pro žalobkyni vynaložila, též vysvětlil, jakou úvahou – vycházející za dané procesní situace zjevně z aplikace § 136 o. s. ř. – se při stanovení výše těchto nákladů řídil) přitom těmto požadavkům vyhověl.

15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, se jedná o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a – ve světle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 – také podle analogické aplikace § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 18. 8. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu