33 Cdo 1858/2008

Rubrum

33 Cdo 1858/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému I. V., zastoupenému JUDr. Hanou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 45, o 3,750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 44/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 25 Co 517/2007-150, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 25 Co 517/2007-150, kterým byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. května 2006, č. j. 4 C 44/2004-86, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3,750.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně odkazujíc na § 470 odst. 1 a 2, § 175k odst. 3 a § 175y občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) má zato, že rozhodnutí odvolacího (a potažmo soudu prvního stupně) odporuje hmotnému právu, je-li založeno na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, jako jednoho z dědiců zůstavitele O. V. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upraveny. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67). Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o. s. ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. června 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004, rozsudek ze dne 18. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2008, rozsudek ze dne 3. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/2008, nebo rozsudek ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 897/2007, a rozsudek ze dne 23. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007]. Rozhodnutí odvolacího soudu respektuje shora uvedené závěry a hmotnému právu tak neodporuje. Nejvyšší soud proto dovolání žalokyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. b), c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. května 2010 JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu