33 Cdo 1894/2025

Rubrum

33 Cdo 1894/2025-489 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně S. P., zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1,Těšnov 1059/1, proti žalované Troja Loft s. r. o., se sídlem v Praze 7, Povltavská 5/74 (identifikační číslo 027 48 908), zastoupené JUDr. Vladimírem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 360/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 30 Co 20/2025-390, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 34 606 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Rampuly, advokáta.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 4 C 360/2020-327, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 5 000 000 Kč s 10 % úroky z prodlení od 3. 4. 2020 a s 2 % úroky od 2. 4. 2019 do zaplacení; žalobkyni uložil nahradit náklady vynaložené žalovanou (671 550 Kč). Rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 30 Co 20/2025-390, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil je co do výše nákladů řízení (622 061 Kč) a žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 69 575 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) je zdánlivým právním jednáním, k němuž se nepřihlíží (§ 551, § 552, § 554 o. z.). Žalované se podařilo zpochybnit tvrzení, že jí žalobkyně zapůjčila částku 5 000 000 Kč, neboť vlastníkem peněz vložených na účet žalované byl M. Ž., od něhož žalobkyně peněžní částku v hotovosti (určenou žalované ke koupi bytu) převzala, aby ji vložila na účet žalované. Dovolání, jímž žalobkyně napadla v plném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud převzal skutkový stav, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. I přes podpůrný charakter účastnického výslechu vyšel z výpovědi M. Ž., neboť skutečnosti jím uvedené odpovídají tomu, co uvedl svědek M. Š., a tomu, co vyplývá z písemných důkazů – smlouvy o zápůjčce, kupní smlouvy, výpisů z obchodního rejstříku, výpisů z účtů žalobkyně, žalované a J. P. u České spořitelny a. s., obratové předvahy žalované za dobu od 1. 1. do 31. 12. 2020, zprávy o předání účetnictví žalované z 9. 7. 2020, fotografie ženy počítající státovky a z posudku Ing. Marka Fialy z 15. 11. 2023, znalce v oborech kriminalistika, kriminalistická počítačová expertiza a kybernetika, výpočetní technika (záznam komunikace z mobilního telefonu v době od 1. 4. do 4. 4. 2019 mezi uživatelkou - žalobkyní a M. Ž.). Za nevěrohodné označil soud prvního stupně účastnickou výpověď žalobkyně a svědeckou výpověď J. P., zdůvodnil, proč z ostatních provedených důkazů nezjistil další relevantní skutečnosti, a vypořádal se s důkazními návrhy žalobkyně, jejichž provedení považoval pro právní posouzení věci za nadbytečné. Od 20. 11. 2014 do 11. 5. 2020 byla žalobkyně jednatelkou žalované; od 12. 5. 2020 je jednatelem žalované M. Ž. Jediným společníkem žalované je od prosince 2017 společnost APOLLO 13 a. s. Od dubna 2015 je jediným akcionářem této společnosti APOLLO 13 INC se sídlem v USA, jejíž statutární ředitelkou byla do 7. 5. 2020 žalobkyně; M. Ž. byl statutárním ředitelem a předsedou správní rady od 5. 5. resp. 7. 5. 2020. Na základě kupní smlouvy, kterou dne 28. 3. 2019 uzavřela žalovaná (kupující) s L. V. (prodávajícím), nabyla žalovaná za kupní cenu ve výši 5 200 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty nemovitou věc (byt). Část kupní ceny - 200 000 Kč – uhradila kupující na účet prodávajícího před podpisem smlouvy, zbytek se zavázala zaplatit do deseti pracovních dnů od podpisu smlouvy na označený úschovní účet. Vlastnické právo žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí. Žalobkyně (jednatelka žalované) dne 1. 4. 2019 převzala od M. Ž. v hotovosti jeho peněžní prostředky (hotovost 5 000 000 Kč) – určené žalované na koupi bytu – za účelem jejich vložení na účet žalované, k čemuž došlo následujícího dne. To, že J. P. poskytl žalobkyni (dceři) 1 000 000 Kč, nemění nic na skutečnosti, že majitelem peněžní částky vložené na účet žalované byl M. Ž. Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že smlouva o zápůjčce je zdánlivým právním jednáním, k němuž se nepřihlíží. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu věci, než z kterého vyšel odvolací soud. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů soud prvního stupně (viz výše). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při právním posouzení věci, nelze úspěšně napadnout. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli a kdy skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, jsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou (srov. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). V souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. je na rozhodnutí soudu, které důkazy považuje za nezbytné k provedení, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k opomenutí důkazu, čímž je porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces garantované ústavním pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1380/2024, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08). V souzené věci – jak vyplývá z výše uvedeného – o takový případ nejde, neboť otázkou (ne)provedení důkazů se soudy detailně zabývaly a svá rozhodnutí neprovést je odůvodnily v intencích nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, v němž Ústavní soud konstatoval, že důkazní návrh účastníka řízení lze odmítnout v zásadě ze tří důvodů: 1) skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (třeba i pro jeho nevěrohodnost) a 3) důkaz je nadbytečný, tzn. byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně proti výrokům napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů Nejvyšší soud odmítl z důvodu objektivní nepřípustnosti (§ 238 odst. 1 písm. h/, § 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu