33 Cdo 1922/2026

Rubrum

33 Cdo 1922/2026-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobce L. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované Obci Přechovice, IČO 00667781, se sídlem v Přechovicích 7, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, třída Národní svobody 32/11, o určení neplatnosti právních jednání, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 C 211/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2026, č. j. 19 Co 235/2026-143, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti právních jednání, kterými žalovaná prostřednictvím svých starostů, jejichž zvolení žalobce nepovažuje za řádné, zmocnila advokáta JUDr. Jiřího Šmrhu ml. k jejímu zastupování proti žalobci (dle plné moci ze dne 25. 7. 2017), dále advokáta JUDr. Luboše Průšu k jejímu zastupování v soudních řízeních vedených se žalobcem (dle plné moci ze dne 1. 4. 2021) a téhož advokáta k jejímu zastupování v řízení vedenému se žalobcem před Nejvyšším soudem o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2023, č. j. 19 Co 812/2023-498 (dle plné moci ze dne 17. 12. 2023).

2. Okresní soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 1 C 211/2025-121, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2025, č. j. 1 C 211/2025-124, žalobu zamítl (výroky I až III) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním závěrem, že žalobci ani nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Zmocnění udělené advokátu JUDr. Jiřímu Šmrhovi ml. již totiž bylo realizováno informačním dopisem ze dne 26. 7. 2017, který tento advokát žalobci zaslal, přičemž žalobce současně netvrdil, jaké jeho právo bylo tímto zmocněním dotčeno či ohroženo, a zmocnění JUDr. Luboše Průši se vztahovalo k již pravomocně skončeným řízením, v nichž nadto byla otázka existence tohoto procesního zastoupení žalované soudy všech stupňů i Ústavním soudem vyřešena jako otázka předběžná.

5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. V rozsahu směřujícím proti části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku IV o nákladech řízení, a dále proti výroku II tohoto rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti této části napadeného rozsudku nezakládá ani nesprávné poučení, jehož se žalobci v závěru tohoto rozhodnutí od odvolacího soudu dostalo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

9. Otázka, zda je v daném případě dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dotčených zmocnění, která podle žalobcova názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Při jejím řešení se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud za situace, kdy dle jeho skutkových závěrů (jimiž je dovolací soud vázán a které nelze podrobit dovolacímu přezkumu – viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario) ve vztahu ke zmocnění JUDr. Šmrhy bylo zastoupení žalované tímto advokátem vůči žalobci omezeno jen na zaslání informačního dopisu ze dne 26. 7. 2017, přičemž žádnou konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala možnou přetrvávající nejistotu v žalobcově právním postavení odstranitelnou požadovaným určením, žalobce v řízení současně netvrdil (což žalobce v dovolání způsobem, který by vyhovoval požadavkům § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., ani nezpochybnil), a kdy otázka zastoupení žalované advokátem JUDr. Průšou byla vyřešena v již pravomocně skončených řízeních, ke kterým se toto zastoupení vztahovalo, uzavřel, že žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. nesvědčí. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž dlouhodobě ustálena v závěru, že určovací žaloba podle zmíněného ustanovení má preventivní charakter, pročež ji lze využít jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, jak se stalo i v nyní řešeném případě, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 33 Cdo 918/2026). Žaloba na určení tak není zpravidla opodstatněna ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Požaduje-li žalobce prostřednictvím určovací žaloby řešit i otázky, které mají význam jen pro jiná řízení (nadto řízení již skončená), pak ke zjevné nezpůsobilosti takové žaloby naplnit uvedené požadavky přistupuje též nežádoucí nárůst počtu nadbytečných soudních sporů, které by namísto k nastolení právní jistoty účastníků řízení vedly ke zvýšení jejich nejistoty (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 551/2011, který z pohledu existence naléhavého právního zájmu řeší skutkově obdobnou věc).

10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce (dle žalobcova přesvědčení rovněž v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda soud může určovací žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu, bez toho, že by se zabýval tvrzenou absolutní neplatností v žalobě označených právních jednání a že by k prokázání této absolutní neplatnosti provedl jakékoliv dokazování. Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, z níž plyne, že posouzení žaloby na určení po věcné stránce je existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podmíněno, pročež závěr o jeho neexistenci má vždy za následek její zamítnutí bez toho, aby se soud zabýval meritem věci (kromě již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 714/2009, ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022).

11. Zmínil-li žalobce v dovolání (aniž by však v této jeho části vyhověl požadavkům stanoveným § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že vyřešení otázky platnosti dotčených zmocnění v jiných řízeních nezakládá ve vztahu k nyní vedenému řízení překážku věci rozhodnuté, tato jeho argumentace se s právním posouzením věci odvolacím soudem míjí. Na závěru o šikanózní povaze podané žaloby, s nímž žalobce v dovolání nesouhlasí, pak odvolací soud své rozhodnutí výlučně nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Vzhledem k tomu, že v dovolání nelze podle § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, přičemž pro rozhodnutí dovolacího soudu je podle § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jsou žalobcova tvrzení o úkonech v trestním řízení, jež mají být na základě jeho podnětu v současnosti prováděny, pro účely dovolacího řízení irelevantní.

13. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

14. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 8. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu