33 Cdo 2187/2025
V PLATNOSTICitované zákony (5)
Rubrum
33 Cdo 2187/2025-157 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o., se sídlem v Praze 1, Haštalská 795/1 (identifikační číslo 013 98 491), zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27 (identifikační číslo 618 60 069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 21 004 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 133/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, č. j. 12 Co 483/2024-121, takto:
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, č. j. 12 Co 483/2024-121, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 14 C 133/2024-62, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni 32 850,05 Kč s 15 % úroky z prodlení od 18. 5. 2023 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 11 147 Kč; ve zbytku – co do 21 004 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) – žalobu zamítl. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně (dlužnicí) a žalovanou posoudil s poukazem na závěry rozhodnutí exekučních soudů, na základě kterých byla exekuce zastavena, jako odporující dobrým mravům, tedy neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“). V návaznosti na to dovodil také neplatnost rozhodčí doložky smlouvou o úvěru sjednané, a tím i nedostatek pravomoci rozhodkyně k vydání rozhodčího nálezu, který tak byl nezpůsobilým titulem k zahájení, nařízení i vedení exekuce. Soud prvního stupně uzavřel, že strany si vzájemně plnily podle neplatné smlouvy a toto plnění představuje bezdůvodné obohacení. Právní závazek z bezdůvodného obohacení se z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru, jako tzv. absolutního obchodu, řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ či „obch. zák.“). K námitce žalované se soud prvního stupně dále zabýval promlčením a uvedl, že na počátek a plynutí promlčecí doby má vliv to, zda jde o plnění poskytnuté před zahájením rozhodčího a exekučního řízení, či zda jde o plnění poskytnuté po jejich zahájení. Ve vztahu k druhému z uvedených plnění dovodil, že promlčecí doba nemohla začít běžet dříve, než bylo pravomocně vysloveno, že rozhodčí smlouva a následný rozhodčí nález nemají žádné právní účinky a že exekuci na základě rozhodčího nálezu zahájenou je třeba zastavit. Z toho důvodu prohlásil, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uhrazeného po zahájení rozhodčího řízení a následně vymoženého v exekuci, není promlčen, neboť k pravomocnému zastavení exekuce z důvodu nemravnosti úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky došlo 21. 6. 2021. Od tohoto data běžela čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.); žaloba podaná 17. 5. 2024 byla ve vztahu k tomuto plnění podána včas. Jinak však soud posoudil běh doby ohledně bezdůvodného obohacení založeného plněním uskutečněným před zahájením rozhodčího řízení, vydáním rozhodčího nálezu a zahájením exekuce. V případě tohoto plnění podle soudu neexistoval žádný důvod bránící dlužnici požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované a běh promlčecí doby tak v tomto případě nelze vázat až na pravomocné určení neplatnosti rozhodčí smlouvy a nezákonnosti exekuce. Zároveň uvedl, že na tuto část plnění nelze bez dalšího aplikovat čtyřletou promlčecí dobu počínající běžet od každé jednotlivé platby. Dlužnici v postavení spotřebitelky je totiž nutno poskytnout zvýšenou ochranu zacílenou na zmírnění dopadů skutečnosti, že žalovaná jako silnější smluvní strana a jako podnikatelka sjednala s dlužnicí smlouvu obsahující zneužívající smluvní ujednání. V takové situaci je nutné ve shodě s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudky ze dne 22. 4. 2021, ve věci LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., C-485/19, či ze dne 8. 9. 2022 ve spojených věcech E. K., S. K. proti D. B. P., B. S., W. S. proti M., a B. S., Ł. S. proti M., C-80/21 až 82/21) vyložit právní předpisy takovým způsobem, aby byla vyloučena možnost uplynutí promlčecí doby, aniž by si byl spotřebitel vědom, že smlouva obsahuje zneužívající ujednání a že má tak právo na vydání bezdůvodného obohacení. Počátek běhu promlčecí doby je v takovém případě nutno vázat na subjektivní vědomost spotřebitele o vzniku bezdůvodného obohacení, tj. o neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené zneužívajícími ujednáními (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, nebo ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022). Takovou vědomost dlužnice v projednávané věci získala nejpozději 30. 10. 2019, kdy její právní zástupce sepsal návrh na zastavení exekuce, v němž právně argumentoval ohledně neplatnosti smlouvy (již v průběhu rozhodčího řízení přitom sama dlužnice upozorňovala na nepřiměřenost ujednání smlouvy). V době podání žaloby (17. 5. 2024) čtyřletá promlčecí doba již uplynula, a protože soud neshledal oprávněnou ani námitku týkající se rozporu namítnutého promlčení s dobrými mravy, tuto část nároku žalobkyni nepřiznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Žalobkyně – vyjma výroku, kterým byla ve sporu úspěšná – podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 12 Co 483/2024-121, jímž rozhodnutí změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 21 004 Kč s 15 % úroky z prodlení od 18. 5. 2023 do zaplacení, a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 33 558,40 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce se zcela ztotožnil s jeho právními závěry o neplatnosti smlouvy o úvěru a v ní sjednané rozhodčí doložky, v důsledku čehož neměla rozhodkyně pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Ten byl nicotný, bez právních následků, a proto ve věci nemůže být dána překážka věci rozsouzené. Odvolací soud souhlasil také se závěrem, že plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je v rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění žalovanou bezdůvodným obohacením na úkor dlužnice. Co se týká plnění, jež žalovaná vymohla v exekučním řízení na základě nezpůsobilého titulu, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl. Toto bezdůvodné obohacení vzniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník z roku 2012“ nebo „o. z.“), neboť exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno 21. 6. 2021; proto je třeba bezdůvodné obohacení a jeho promlčení posuzovat podle občanského zákoníku z roku 2012. Pokud jde o počátek promlčecí lhůty, pak pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinné vymoženo, oprávněné nenáleží. Byla-li exekuce pravomocně zastavena 21. 6. 2021, není právo promlčeno, jelikož žaloba byla podána 17. 5. 2024. Jinak tomu je u plnění přijatého žalovanou před započetím exekuce. Předně odvolací soud vysvětlil, že i zde je nutné na bezdůvodné obohacení aplikovat občanský zákoník z roku 2012. Úvahu soudu prvního stupně, že právní závazek z bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru jako tzv. absolutního obchodu se řídí obchodním zákoníkem, podle kterého promlčecí doba činí čtyři roky a začíná běžet ode dne, kdy bylo plněno, označil odvolací soud za právně neopodstatněnou, neboť k uzavření platné obchodní smlouvy mezi účastnicemi nikdy nedošlo. Odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že promlčecí doba měla běžet od jiného data. I v tomto případě – argumentuje odvolací soud - tříletá promlčecí lhůta ve smyslu § 621 o. z. počala běžet právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, neboť teprve tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že vymožené plnění je bezdůvodným obohacením. V nalézacím řízení zahájeném povinnou o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněná neměla právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu, jejímž podkladem byl nicotný rozhodčí nález. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinné vymoženo, oprávněné nenáleží. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením, přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění i plnění poskytnuté dobrovolně z neplatné smlouvy náleží oprávněné. Proto i v případě tohoto plnění mohla dlužnice důvodně uplatnit žalobu až teprve s právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. Podala-li žalobu 17. 5. 2024, uplatnila právo včas, tj. v tříleté promlčecí lhůtě. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost staví - mimo jiné – na právní otázce, podle kterého právního předpisu měl v daném případě soud posuzovat běh promlčecí doby (lhůty). Dovolatelka tvrdí, že aplikoval-li odvolací soud občanský zákoník z roku 2012 a nikoli obchodní zákoník, postupoval nesprávně a v rozporu nejen s právní úpravou (§ 3028 odst. 3 o. z.), ale i judikaturou dovolacího soudu. Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a s rozhodnutím odvolacího soudu se ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání žalované je přípustné. Otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - jaký právní předpis je nutné aplikovat na promlčení práva z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku – odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Dne 11. 11. 2009 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (P. K. jako dlužnice) s žalovanou (jako věřitelkou) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100315386, jejíž nedílnou součástí byla smluvní ujednání žalované verze V01012009 (dále jen „smlouva), na základě které žalovaná poskytla dlužnici úvěr ve výši 93 984 Kč, přičemž částka 62 984 Kč představovala smluvní odměnu za poskytnutí úvěru, kterou si žalovaná z poskytnutého úvěru ihned odečetla; dlužnici tudíž bylo reálně vyplaceno pouhých 31 000 Kč, ač splácela celý poskytnutý úvěr. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) dle smlouvy činila 99,25 %. Strany si ujednaly, že v případě splnění podmínek podle čl. 4 smlouvy dojde k automatickému poskytnutí revolvingu za smluvní odměnu ve výši 52 280 Kč; ten byl klientce poskytnut ve výši 14 568 Kč. Předpokládaná RPSN po poskytnutí revolvingu činila 89,27 %. Celkem tak bylo dlužnici žalovanou vyplaceno 45 568 Kč (úvěr 31 000 Kč a revolving 14 568 Kč). Ze smlouvy (čl. 13.3) dále vyplývalo, že dostane-li se dlužnice do prodlení s úhradou dvou splátek nebo bude-li s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší 30 dní, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky ze smlouvy. V čl. 13.1 a 13.2 byly pak sjednány mimo jiné smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou splátek (8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dní po splatnosti, dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dní po splatnosti a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek při prodlení delším 35 dnů, byť u jediné splátky či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13.4). Vedle smluvních pokut byly povinnosti dlužnice zajištěny také vystavením blankosměnky (čl. 6 smlouvy). Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka (čl. 18), podle které spory vyplývající ze smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců ve smlouvě uvedených, a to tím, kterému žalovaná doručí žalobu. Žalovaná však mohla určit i jiného rozhodce. Rozhodčí řízení se mohlo konat bez ústního projednání, pokud měl určený rozhodce za to, že je možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů. V projednávané věci žalovaná zahájila 28. 12. 2012 rozhodčí řízení, jehož výsledkem byl rozhodčí nález č. j. Va 52-130/2012-11, vydaný rozhodkyní JUDr. Evou Vaňkovou dne 3. 4. 2013, který dlužnici ukládal povinnost zaplatit žalované částku 122 531 Kč s příslušenstvím, sestávající z doposud neuhrazené jistiny, smluvní pokuty a neuhrazené penalizační faktury, a náklady rozhodčího řízení ve výši 24 941,60 Kč. Dlužnice žalované zaplatila 66 572 Kč. Na základě rozhodčího nálezu zahájila žalovaná exekuci, kterou vedl exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL.M. V jejím průběhu (30. 10. 2019) dlužnice podala návrh na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy a neplatnosti rozhodčí doložky. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 22. 1. 2021, č. j. 20 EXE 631/2013-196, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2021, č. j. 8 Co 551/2021-238, soud exekuci zastavil s odůvodněním, že plnění dle smlouvy je nemravné s ohledem na smluvní pokuty a výši úrokové sazby, která převyšuje obvyklé sazby v nebankovním sektoru. V exekučním řízení bylo do jeho zastavení vymoženo 49 400 Kč, z nichž 36 118 Kč získala žalovaná. Dlužnice prostřednictvím svého zástupce žalovanou dne 3. 5. 2023 vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 53 854,05 Kč. Vyšla z toho, že žalovaná od ní získala celkem 102 690 Kč (66 572 Kč před zahájením exekuce a 36 118 Kč exekucí), z nichž má právo si ponechat 48 835,95 Kč (45 568 Kč z úvěru a revolvingu, úroky z prodlení 3 267,95 Kč). Dne 24. 4. 2024 dlužnice uzavřela s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupila pohledávku, jež je předmětem projednávané věci (bezdůvodné obohacení ve výši 53 854,05 Kč). Žalované bylo postoupení oznámeno přípisem z 26. 4. 2024. Dne 17. 5. 2024 podala žalobkyně žalobu. Odvolací soud měl ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu promlčení práva z bezdůvodného obohacení posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku. Otázku, jaký právní předpis je třeba aplikovat na promlčení nároků, které vznikly z právních úkonů učiněných za účinnosti občanského či obchodního zákoníku, řeší § 3036 o. z. Z něho vyplývá, že podle dosavadních předpisů je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti mající vliv na její běh (např. stavení) a jednak také okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Účelem tohoto ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik a trvání za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran, že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu (lhůtu) je třeba posuzovat podle dosavadní právní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Jestliže právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu před účinností občanského zákoníku z roku 2012, podle dosavadních právních předpisů se tak až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 2012, ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po dni účinnosti občanského zákoníku z roku 2012 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2288/2022). Aplikoval-li odvolací soud na promlčení práva z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku úpravu občanského zákoníku z roku 2012, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky týkajícími se určení počátku promlčecí doby, rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (7)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.