33 Cdo 2194/2025-165

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o. se sídlem v Praze, Haštalská 795/1, (identifikační číslo osoby 01398491), zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, (identifikační číslo osoby 61860069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 37 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 155/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 62 Co 516/2024-130, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 62 Co 516/2024-130 se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 98 449,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z (absolutně) neplatné smlouvy. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou, kterou 2. 4. 2024 uzavřela s P. P. (r. č. XY). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 14 C 155/2024-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 61 388,50 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně za období od 17. 5. 2023 do zaplacení (výrok I) a ve zbytku, tj. co do 37 061 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně za období od 17. 5. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 964 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 62 Co 516/2024-130, změnil odvoláním napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 37 061 Kč s 15 % úroky z prodlení z této částky za dobu od 17.5.2023 do zaplacení. Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 6. 12. 2005 uzavřela žalovaná s P. P. (r. č. XY) „Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100024127“, podle níž mu poskytla úvěr ve výši 112 032 Kč, z čehož reálně obdržel 54 116 Kč, zbytek představovala úplata pro žalovanou a poplatek za uzavření smlouvy; výpůjční úroková sazba ve smlouvě nebyla uvedena, byl v ní sjednán automatický revolving ve výši 39 585 Kč a smluvní strany si ujednaly, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou dvou splátek nebo bude-li s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší než 30 dnů, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky ze smlouvy (čl. 13.3). V článcích 13.1 a 13.4 se účastníci smlouvy dohodli na smluvních pokutách pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátek [8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. a), dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. b) a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek, prodlení delším 30 dnů, byť jediné splátky, či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13.4.]. Povinnosti dlužníka byly zajištěny též jeho vlastní blakosměnkou bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a bez místa platebního; podle vyplňovacího práva byla žalovaná oprávněna v případě prodlení s placením jakéhokoliv závazku vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku a domáhat se uspokojení ze směnky. Článek 18 smlouvy obsahuje rozhodčí doložku, podle níž měly být spory řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců uvedených v bodě 18.1, kterému žalovaná doručí žalobu, žalovaná mohla určit i jiného rozhodce, rozhodčí řízení se mohlo za určitých okolností konat i bez ústního projednání. Jako rozhodce byl dohodnut Mgr. Marek Landsmann, který v posuzované věci vydal rozhodčí nález. Žalovaná dlužníkovi vyplatila celkem 93 701 Kč (54 116 Kč z titulu úvěru a 39 585 Kč revolvingu). Před zahájením rozhodčího řízení dlužník žalované uhradil 130 762 Kč. Rozhodčím nálezem ze dne 24. 9. 2010, č. j. La 8693/09-12, vyhověl rozhodce Mgr. Marek Landsmann návrhu z 5. 8. 2009, kterým se žalovaná domáhala, aby dlužníkovi bylo uloženo zaplatit jí 116 780 Kč (s příslušenstvím) jako směnečný peníz ze směnky vyplněné žalovanou dle úvěrové smlouvy. Dne 12. 1. 2011 podala žalovaná návrh na zahájení exekučního řízení k vymožení pohledávky přiznané jí rozhodčím nálezem, Okresní soud v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 31. 3. 2011 č. j. 14 Exe 292/2011-27, pověřil vymáháním pohledávky JUDr. Dalimila Miku, LL.M, soudního exekutora Exekutorského úřadu Klatovy. Dne 17. 4. 2020 podal dlužník, zastoupený advokátem Mgr. Petrem Němcem, návrh na zastavení exekuce; namítl neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a potažmo neplatnost rozhodčí doložky. V reakci na to soudní exekutor dne 20. 4. 2020 rozhodl o odkladu exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce a následně byla exekuce zastavena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2021 č. j. 20 Cdo 1099/2021-324), když Nejvyšší soud přisvědčil námitce, že rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, úvěrová smlouva je koncipována v hrubém nepoměru vzájemných plnění v neprospěch spotřebitele a výše plnění přiznaného exekučním titulem koliduje se základními principy právního státu; ačkoliv nebyly sjednány úroky, zisk byl ve skutečnosti skryt v odměně za poskytnutí úvěru i ve sjednaných smluvních pokutách. V exekučním řízení bylo vymoženo 84 869,16 Kč, z nichž 68 554,04 Kč bylo poskytnuto žalované. Dne 2. 5. 2023 vyzval dlužník žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení nejpozději do 16. 5. 2023 a smlouvou ze dne 2. 4. 2024 postoupil svou pohledávku z bezdůvodného obohacení žalobkyni; postoupení žalované oznámil přípisem z 23. 4. 2024. Na podkladě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že úvěrová smlouva je (absolutně) neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s dobrými mravy (resp. v důsledku zjevné nespravedlnosti) a v návaznosti na to shledal neplatnou také rozhodčí doložku. Rozhodce proto neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu a ten nebyl a není způsobilým exekučním titulem, na jehož podkladě by mohlo dojít k zahájení, nařízení a vedení exekuce. Tím, že úvěrová smlouva uzavřená mezi žalovanou a dlužníkem Pavlem Petříkem byla v exekučním řízení shledána neplatnou, měl dlužník k 10. 12. 2021 (subjektivní, resp. objektivní) vědomost o tom, že došlo k zániku všech práv a povinností v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (§ 261 odst. 3 písm. d/) (nikoli pouze práv a povinností ve smlouvě výslovně dohodnutých). Za významné pro počátek běhu promlčecí doby odvolací soud považoval znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Dovodil, že okamžikem, kdy vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení (a začala běžet promlčecí lhůta k jeho uplatnění) nemůže být okamžik, kdy byly jednotlivé platby dle úvěrové smlouvy poskytnuty, jelikož dlužník v danou chvíli nevěděl, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila (resp., že úvěrová smlouva je neplatná). Aby se jednalo o bezdůvodné obohacení, musel by dlužník vědět (právně či laicky), že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, resp. musel by alespoň tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. Právní pochybnost, která nastala 17. 4. 2020, kdy právní zástupce dlužníka sepsal návrh na zastavení exekuce, nemůže bez dalšího představovat objektivní vědomost. K získání objektivní vědomosti ochuzeného došlo až doručením usnesení, kterým byla zastavena exekuce na majetek dlužníka a úvěrová smlouva byla dovolacím soudem shledána absolutně neplatnou, resp. právní mocí rozhodnutí, tj. k 10. 12. 2021. Teprve v tento okamžik nastoupil nový závazek vrátit zaplacenou peněžní sumu přesahující poskytnuté plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Námitku promlčení lze uplatňovat v situaci, lze-li věřiteli vytýkat, že své právo neuplatnil včas. V projednávané věci teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, tj. v souzené věci od 10. 12. 2021, mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně uplatnit žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Pokud tak žalobkyně učinila 5. 6. 2024, učinila tak v tříleté subjektivní lhůtě stanovené v § 629 odst. 1 o. z, tedy včas. Proto se odvolací soud nezabýval tím, zda by promlčecí lhůta neměla být delší, či zda námitkou promlčení žalovaná nezneužila svá práva ve smyslu § 8 o. z. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „…řeší právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 585/2006, sp. zn. 32 Odo 60/2004, sp. zn. 23 Cdo 4535/2010, sp. zn. 26 Cdo 4606/2015, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, sp. zn. 32 Cdo 3538/2019, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007 a sp. zn. 25 Cdo 2251/99 a od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 140/99 a sp. zn. II. ÚS 3870/1, a zároveň některé otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.“ V dovolání formuluje následující právní otázky: A) „Od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“; B) „Je přípustné vztáhnout počátek běhu promlčí doby až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, přestože ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku je lex specialis, užije se přednostně a přesně stanoví, že v případě plnění dle neplatné smlouvy uzavřené dle obchodního zákoníku počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy k plnění došlo“; C) „Pokud plnění na neplatnou smlouvu bylo učiněno před zahájením exekučního řízení, je dán nějaký důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení? Lze se domáhat vrácení plnění uhrazeného dobrovolně, před exekučním řízením, a nikoli čekat až na zastavení exekučního řízení? Kdy v takovém případě započne běh promlčecí doby“. Prosazuje názor, že počátkem běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení byl v posuzované věci „den, kdy k plnění došlo v souladu s § 394 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a namítá, že obch. zák. subjektivní promlčecí dobu neobsahuje. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, protože v něm absentuje odůvodnění, proč nebyl aplikován § 394 odst. 2 obch. zák. jakožto lex specialis. Z uvedených důvodů požaduje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, a aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných věcech ve vztahu ke stejné žalované ( viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023, a jeho usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1588/2023, ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3451/2023, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1704/2024, ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 383/2024) namítá, že ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec objektivně vznikne. Její právní předchůdce plnil na základě úvěrové smlouvy, o které jako právní laik netušil, že později bude shledána neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jeho pochybnost v době podání návrhu na zastavení exekuce sama o sobě nestačila k tomu, aby se mohl účinně domáhat nároku z bezdůvodného obohacení, neboť taková žaloba by byla před zastavením exekuce jistotně zamítnuta. Připomněla rozhodovací praxi SDEU, konkrétně rozhodnutí ve věci C–485/19 ze dne 22. 4. 2021 (LH vs. Profi Credit Slovakia s. r. o.) a ve spojených věcech C–80/21, C–81/21 a C–82/21 ze dne 8. 9. 2022, v nichž byl přijat závěr, že objektivní promlčecí lhůta (3 či 10 let) je v rozporu s unijním právem a zásadou efektivity, když jde o lhůty krátké na to, aby byl spotřebitel schopen efektivně hájit svá práva přiznaná unijním právem. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je přípustné. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Navzdory tomu, že žalovaná nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. formálně korektně, z obsahu dovolání lze spolehlivě dovodit její stěžejní nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že okamžikem, kterým započala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení (konkrétně části představující plnění před zahájením rozhodčího a exekučního řízení, jenž je předmětem dovolacího řízení), byl okamžik, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o zastavení exekuce. Dovolatelka tuto otázku spojuje s námitkou chybného právního posouzení věci odvolacím soudem podle o. z., ačkoli dle jejího mínění bylo třeba věc i promlčení nároku posoudit (v souladu se zákonem a s judikaturou dovolacího soudu) podle obchodního zákoníku. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Artikulovaná otázka podpořená námitkou, že odvolací soud aplikoval na posouzení věci (námitky promlčení) nesprávnou právní normu, přípustnost dovolání zakládá, neboť na jejím vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Dovolání je důvodné, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž aplikoval na posouzení nároku i jeho promlčení ustanovení obch. zák., posoudil otázku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle o. z. Použil tak jiný právní předpis, než který měl správně použít. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti obč. zák., a za účinnosti obch. zák., řeší ustanovení § 3036 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá (a to ze spojení „…až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák. a obch. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Nejvyšší soud se použitelností úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2023, v němž při výkladu § 3036 o. z. dovodil, že účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik a trvání za účinnosti o. z., z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obch. zák. a obč. zák. (§ 3028 odst. 1, 3 o. z.), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (§ 3036 o. z.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2288/2022. V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, Nejvyšší soud vyslovil, že nejde přistoupit k řešení problematiky promlčení bez toho, aniž by soud přijal závěr o tom, pod kterou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení posuzovanou kauzu subsumuje. Rovněž shrnul, že určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy i promlčecí doby subjektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007), je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, Nejvyšší soud uvedl, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V usnesení z 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62 / 2014, Nejvyšší soud dovodil, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“. Domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud uvedl, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem, než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. Posuzoval-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) promlčení (nejen počátek, ale i běh a délku promlčecí doby) bezdůvodného obohacení, vzniklého z právního poměru založeného před 1. 1. 2014 podle o. z., posoudil věc podle nesprávné právní normy (v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu) a dovolání je tak důvodné. Z výše uvedeného důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Pro nadbytečnost se již nezabýval dalšími žalobkyní uváděnými dovolacími námitkami V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby posoudil počátek, běh i délku promlčecí doby ve vztahu k uplatňovanému nároku z bezdůvodného obohacení při zohlednění rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i SDEU. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení