33 Cdo 2336/2025

Rubrum

33 Cdo 2336/2025-767 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ambis Univerzita, a. s., se sídlem v Praze 8, Lindnerova 1/575 (identifikační číslo osoby 618 58 307), zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze, V parku 2308/8, proti žalované D. L., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 18, o zaplacení 66 331,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 170/2023, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, č. j. 69 Co 23/2025-442, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 66 331,04 Kč (s příslušenstvím) z titulu školného, poplatků za přerušení studia a smluvní pokuty podle smlouvy o studiu, kterou účastnice uzavřely 5. 8. 2021. Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 7 C 170/2023-341, zamítl žalobu o zaplacení 66 331,04 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 49 964 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení a se smluvním poplatkem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 45 464 Kč za dobu od 1. 6. 2023 do zaplacení, a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 38 187,60 Kč. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 8. 2021 uzavřely účastnice smlouvu o studiu, která upravuje práva a povinnosti stran při zabezpečení výuky ve studijním programu Ekonomika a management podniku se standardní dobou studia v kombinované formě 3 roky a zahájením studia v akademickém roce 2021/2022; smlouva obsahovala odkaz na opatření rektorky o výši školného a jeho úhrady. Žalobkyně zapsala žalovanou do studia bez její osobní účasti dnem 4. 10. 2021. Žalovaná žalobkyni uhradila školné za akademický rok 2021/2022, v listopadu 2021 podala žádost o přerušení studia, které žalobkyně vyhověla a rozhodla o přerušení studia do 31. 8. 2022 s tím, že žalovaná byla poučena, že pokud ve stanovené době nepožádá o opětovné přerušení studia, bude dnem opětovného zápisu do studia den následující po dni, který byl posledním dnem přerušení. Žalobkyně vystavila žalované fakturu č. 221022040 na částku 1 500 Kč představující poplatek za podání žádosti o přerušení studia; tuto částku splatnou 24. 12. 2021 žalovaná neuhradila. Po přerušení studia byla žalovaná opět bez své osobní účasti zapsána ke studiu. Dne 5. 9. 2022 vystavila žalobkyně žalované fakturu č. 222018435 na částku 45 464 Kč se splatností 19. 9. 2022; tuto částku představující školné za akademický rok 2022/2023 žalovaná neuhradila. Soud prvního stupně konstatoval, že v době uzavření smlouvy měla žalobkyně upravenu konkrétní výši poplatků spojených se studiem pouze v jediném dokumentu, a to ve smlouvě o studiu, která však není vnitřním předpisem ve smyslu § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“); ten vyžaduje, aby soukromá vysoká škola měla poplatky spojené se studiem stanoveny ve svém vnitřním předpisu (výše ročního školného musí vycházet z úpravy ve vnitřním předpise soukromé vysoké školy). Tehdy účinný Studijní a zkušební řád žalobkyně ze dne 2. 8. 2017, který byl řádně registrován ministerstvem, výslovně stanovil povinnost studenta uhradit školné ve výši a lhůtě stanovené předpisem žalobkyně o poplatcích spojených se studiem a v souladu se smlouvou o studiu; obsahoval toliko informaci, že studium v akreditovaném studijním programu se uskutečňuje za úhradu s tím, že výše poplatků spojených se studiem je oznamována dvakrát ročně a výše poplatků za studium, způsob, termíny úhrady mají být stanoveny ve smlouvě o studiu. Smlouva o studiu sice obsahuje výši školného, nicméně tato měla být současně stanovena v dalším (vnitřním) předpise žalobkyně, což se nestalo. Soud prvního stupně proto dovodil, že ve smluvním vztahu žalobkyně a žalované sice mohlo dojít k dohodě o výši školného, dohodnutá výše školného však neodpovídala ani zákonné povinnosti žalobkyně mít poplatky spojené se studiem upraveny vnitřním předpisem, ani samotnému Studijnímu a zkušebnímu řádu žalobkyně (kterým žalobkyně sama sobě stanovila povinnost upravit výši školného dalším vnitřním předpisem). Smlouva o studiu nemůže být v rozsahu výše dohodnutého školného považována za ujednání platné, neboť odporuje zákonu (§ 580 odst. 1 o. z.) a k neplatnosti soud musí podle § 588 o. z. přihlédnout i bez návrhu. Žalobkyni tudíž nemohl vzniknout nárok na úhradu žalobou uplatněného školného ve výši 45 464 Kč. Protože výše školného nebyla platně mezi účastníky řízení ujednána, nemohl žalobkyni vzniknout ani nárok na smluvní pokutu, smluvní poplatek z prodlení ve výši 0,3 % denně z dlužné částky a poplatky za upomínání ve výši 2 000 Kč. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se nikdy nestala studentkou žalobkyně, protože zákonná úprava v § 51 ve spojení s § 61 odst. 1 zákona o vysokých školách předpokládá výslovné a osobní právní jednání uchazeče pro zápis do studia (do prvního ročníku, stejně také však i po přerušení studia), které není možné smluvně či na základě vnitřního předpisu žalobkyně přenést na žalobkyni (učinit jej administrativním úkonem žalobkyně v jejím informačním systému). Zákonný předpoklad osobní účasti uchazeče o studium u zápisu ke studiu na vysoké škole nelze nahradit smluvním ujednáním účastníků a považovat jej za odraz smluvní autonomie vůle; nejde totiž o ujednání v mezích právního řádu, jak vyžaduje § 1725 o. z. Žalovaná byla po celou dobu pouze v postavení uchazečky, nikoliv studentky a vzhledem k tomu, že se studentkou nestala, nevznikla jí ani povinnost zaplatit poplatky za žádost o přerušení studia ve výši 1 500 Kč a upomínání ve výši 1 000 Kč. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 69 Co 23/2025-442, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v rozsahu zamítnutí žaloby co do 16 367,04 Kč a smluvního poplatku z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 45 464 Kč za dobu od 1. 6. 2023 do zaplacení potvrdil a ve zbývající části, tj. co do 49 964 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení změnil tak, že je žalovaná povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 49 964 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49 964 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení. V nákladovém výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 31 265 Kč. Odvolací soud převzal některá skutková zjištění soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že 5. 8. 2021 uzavřely žalobkyně a žalovaná smlouvu o studiu, zápis žalované do studia proběhl bez její osobní účasti, dne 19. 11. 2021 žalovaná požádala žalobkyni o přerušení studia, dne 10. 12. 2021 vydala žalobkyně rozhodnutí o přerušení studia žalované s tím, že studium žalované bylo přerušeno od 19. 11. 2021 do 31. 8. 2022, k 1. 9. 2022 došlo k automatickému obnovení studia a rozhodnutím žalobkyně z 18. 12. 2022 bylo studium žalované ukončeno z důvodu neplnění povinností studijního a zkušebního řádu. Studentem se podle odvolacího soudu žalovaná stala 29. 9. 2021 a tímto dnem měla status studenta se všemi právy a povinnostmi až do ukončení studia na základě rozhodnutí žalobkyně z 18. 12. 2022. Ode dne uzavření smlouvy o studiu a následně ode dne přijetí ke studiu jednala žalovaná ve vztahu k žalobkyni jako uchazeč a následně jako přijatý a řádně zapsaný student, řádně uhradila školné za akademický školní rok 2021/2022 a požádala o rozložení plateb školného a o přerušení studia. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se nemohla stát studentkou žalobkyně bez řádného zápisu ke studiu a smlouvu o studiu posoudil jako neplatnou, odvolací soud uzavřel, že žalovaná byla přijata ke studiu u žalobkyně na základě Rozhodnutí o přijetí ke studiu č. j. AMBIS-EP/10556/2021/31061/AMBIS-2, ze dne 29. 9. 2021, když zákon o vysokých školách osobní účast studenta při zápisu ke studiu nevyžaduje. Odlišně posoudil i otázku způsobu stanovení školného a jeho výše. Zrekapituloval, že tehdy platný Studijní a zkušební řád žalobkyně v čl. 14 odst. 1 uvádí, že student vysoké školy je povinen uhradit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem v souladu se smlouvou o studiu, s vnitřním předpisem vysoké školy a předpisem rektora o poplatcích. Při určení konkrétní výše poplatků statut žalobkyně odkazoval na smlouvu uzavřenou před zápisem do studia (čl. XV. odst. 2 Statutu). Ve smlouvě o studiu se mimo jiné uvádí, že poplatky jsou stanoveny opatřením rektora (pro AR 2021/2022 v opatření rektorky č. OP-R-35/2020). Statut byl v souladu s § 36 ve spojení s § 41 registrován ZVŠ MŠMT dne 9. 10. 2017 pod č. j. MSMT-23840/2017-s. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na zaplacení školného a poplatků spojených se studiem dle článku 9 smlouvy o studiu odvolací soud posoudil jako důvodný, zabýval se rovněž oprávněností nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, přičemž vyšel z toho, že žalobní nárok (na nezaplacené školné) vyplýval ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy; proto zkoumal, zda smlouva neobsahuje zakázaná ujednání (§ 1813 o. z.). Rozvedl, že smlouvu o studiu lze kvalifikovat jako inominátní smlouvu, jejíž základní podmínky lze považovat za nesjednané individuálně; byly sepsány předem, žalovaná jako spotřebitel nemohla mít žádný vliv na obsah jakékoliv podmínky, což se projevilo zejména v ujednání o smluvní pokutě, kdy způsob jejího sjednání zcela vyloučil možnost žalované (dlužníka) namítnout nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě. Vztah, kdy žalovaná přispěla pouze osobními údaji a zvoleným způsobem studia, vyvolává značnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi stran v neprospěch spotřebitele. Připomněl, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Smlouvou o studiu se žalovaná zavázala hradit školné ve lhůtě splatnosti uvedené na faktuře a pro případ porušení této povinnosti se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně za každý započatý den prodlení do zaplacení. Protože smluvní pokuta byla určena procenty z dlužné částky denně, čítá měsíčně 4 228 Kč, což znamená, že za rok prodlení primární povinnosti hradit školné by v součtu představovala roční platbu školného. Odvolací soud ujednání o smluvní pokutě posoudil jako „zakazující“ smluvní ujednání, neboť ukládá spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci, navíc v souběhu nároků na úhradu smluvní pokuty a na náhradu škody. Obsahuje-li smlouva ujednání odchylující se od zákonných ustanovení k ochraně spotřebitele, nepřihlíží se k nim. To znamená, že taková odchylka je právně bezvýznamná, pro smluvní vztah neexistující a nevyplývají z ní žádná práva a žádné povinnosti, platnost ostatních ustanovení smlouvy tímto však zůstává nedotčena. Rozhodnutí odvolacího soudu napadly dovoláním jak žalovaná (v rozsahu výroků II, III a IV), tak žalobkyně (v rozsahu výroků I, III a IV). Žalovaná zdůvodnila přípustnost svého dovolání tím, že napadený rozsudek spočívá na otázkách hmotného práva a procesního práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a to, a) „zda nezavršení řádného přijímacího řízení uchazeče o studium včetně jeho zápisu ke studiu podle zákona o vysokých školách (tzn. nesplnění podmínek stanovených veřejnoprávními předpisy) ze strany soukromé vysoké školy (žalobkyně) způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o studiu (inominátní smlouvy) v soukromém právu podle ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku“, a b) „zda nedostatky (absence) úpravy poplatků spojených se studiem ve vnitřních předpisech soukromé vysoké školy (žalobkyně) ve smyslu a podle ustanovení § 59 zákona o vysokých školách způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o studiu (inominátní smlouvy) v soukromém právu podle ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku“. Namítá, že žalobkyně nikdy nevydala a ani jí nedoručila rozhodnutí o přijetí ke studiu, které by splňovalo formální i materiální podmínky zákona a umožňovalo vznik právního vztahu. Prosazuje, že na základě zápisu ze strany žalobkyně nemohly de iure nastat a nenastaly žádné účinky. Jednostranné zápisy ke studiu uskutečněné žalobkyní bez přítomnosti uchazeče o studium má za postup protiprávní a nemravný. Školné, které po ní požaduje žalobkyně, vykazuje rysy sankčního poplatku (smluvní pokuty) trestající předčasné ukončení statusu uchazeče o studium ve fázi přijímacího řízení. Účelově vykonstruované poplatky má za lichevní jednání a zjevné zneužití práva. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se nevypořádal s řadou právních argumentů a rezignoval na seriózní aplikaci relevantních zákonných norem, kteréžto vady ve svém komplexu jsou natolik zásadní, že zakládají neústavnost rozhodnutí. V poslední řadě žalovaná namítá, že napadený rozsudek vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (projev zakázané soudní libovůle), a to i s ohledem na stav nové judikatury a recentního rozhodování obecných soudů. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2024, č. j. 7 C 170/2023-341, se potvrzuje. Žalobkyně spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek, dosud dovolacím soudem nevyřešených, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání formuluje otázku 1) „zda smlouvy uzavírané mezi soukromými vysokými školami a uchazeči o studium mají či nemají charakter smluv spotřebitelských“, a otázku 2) „právních důsledků pro případ posouzení smluv o studiu uzavíraných soukromými vysokými školami s uchazeči o studium jakožto smluv spotřebitelských, a to zejména otázky týkající se zneužívajících ujednání v takových smlouvách (§ 1813 o. z.), zvláště nevýhodných doložek (§ 1800 odst. 2 o. z.), vyváženosti jednotlivých smluvních ujednání a v důsledku toho platnosti či neplatnosti konkrétních smluvních ustanovení, ze kterých vyplývají jednotlivé nároky žalobkyně jakožto soukromé vysoké školy, a to v konkrétním případě zejména otázka přiměřenosti smluvní pokuty sjednané se spotřebitelem ve smlouvě o studiu.“ Nesprávným spatřuje závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě se odchyluje od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele. Stran posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku se dovolává závěrů dovozených Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, a ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017, či usnesení ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, podle nichž na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sjednanou sazbu a moderovat ve smyslu § 301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoliv vlastní způsob jejího určení – procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, či usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4985/2016, a ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2889/2021). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 367,04 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 45 464 Kč za dobu od 1. 6. 2023 do dne vyhlášení rozhodnutí, a přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a dále náhradu nákladů dovolacího řízení, případně aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázka, kterou žalovaná formulovala pod písmenem a) svého dovolání, není způsobilá jeho přípustnost založit, neboť výhrady s ní spojené žalovaná založila na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, který skutkově dovodil, že žalovaná byla přijata ke studiu, ke studiu se zapsala a jako studentka činila ve vztahu k žalobkyni návrhy na rozložení platby školného do splátek či návrh na přerušení studia. Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023); dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Podstatou hodnocení důkazů jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o závažnosti a věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soud za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Z toho, že žalovaná na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzované věci nejedná. Shledává-li žalovaná ve vztahu k otázce formulované pod písm. b) přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2443/2023, nelze než uvést, že citovaný rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, zrušen; vymezení přípustnosti odchýlením se od tohoto rozhodnutí je tak bezpředmětné. Navíc i při formulaci otázky b) žalovaná vychází z vlastní verze skutku, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění, že vnitřní předpisy žalobkyně byly řádně registrovány. I kdyby tomu tak nebylo (vnitřní předpis žalobkyně registrován MŠMT nebyl), je třeba reflektovat závěry dovozené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, podle nichž právní poměr sjednaný smluvně mezi soukromou vysokou školou (akciovou společností) a studentem/studentkou, jehož předmětem je poskytování vzdělávání za úplatu, je především vztahem mezi dvěma osobami v soukromoprávním styku (obchodní korporací a fyzickou osobou). To zároveň nevylučuje existenci jejich vzájemných veřejnoprávních vztahů (vertikálních) majících základ v zákoně o vysokých školách (a případně dalších právních předpisech). Soukromé a veřejné právo jsou ale relativně svébytné části jednotného právního řádu. S ohledem na nezávislost uplatňování soukromého práva na právu veřejném (tak jak je mj. deklarováno v § 1 odst. 1 občanského zákoníku) je třeba při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy veřejného práva zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby mělo porušení veřejnoprávní povinnosti za následek i neplatnost soukromoprávního jednání (§ 580 o. z.). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi upřednostňuje svobodnou vůli jednajících a základní koncepční přístup preference platnosti právních jednání před jejich neplatností (viz též § 574 o. z.). Závěr, že soukromé vysoké školy nemají pravomoc autoritativně stanovovat práva a povinnosti studujících formou statutárních předpisů a vnitřní předpisy soukromých vysokých škol jsou soukromoprávní akty, z nichž může být student zavázán pouze jako z obchodních podmínek, se podává i z odborné literatury (srov. Vojáček, S., Blažek, M. Právní povaha vnitřních předpisů soukromé vysoké školy ve vztahu ke studujícím: statutární předpisy, či obchodní podmínky? Časopis pro právní vědu a praxi, č. 1/ 2026). Obsažen je v ní rovněž závěr, že registrace vnitřních předpisů MŠMT je významná pouze, pokud se vnitřní předpisy mají uplatnit ze zákona; budou-li neregistrované „vnitřní předpisy“ inkorporovány do smlouvy podle § 1751 o. z., nemůže samotná absence registrace způsobit neplatnost takových ujednání. Výtkou, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, žalovaná nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž viní odvolací soud, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jde-li o přípustné dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ačkoli je dovolání žalované velmi obsáhlé a je v něm avizováno, že dovolatelka podrobně vymezí důvody dovolání, resp. že vyspecifikuje své výhrady k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nejsou v dovolání – až na výjimku – artikulovány konkrétní právní otázky. Podstatný obsah dovolání tvoří pouze kompilace výňatků z rozhodnutí soudů nižších stupňů. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání tak spočívá pouze na dvou výše uvedených otázkách a dovolací důvod na neurčitém obecném tvrzení dovolatelky, že „právní výklad hmotného a procesního práva ze strany odvolacího soudu obsažený především v bodu 9. až 15. odůvodnění rozsudku, je nesprávný“. Pokud jde o dovolání žalobkyně, první ze zde formulovaných otázek (zda smlouvy uzavírané mezi soukromými vysokými školami a uchazeči o studium mají či nemají charakter smluv spotřebitelských) nemůže přípustnost dovolání založit, protože Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, přijal a odůvodnil závěr, že smlouva o studiu uzavřená mezi spotřebitelem (fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání) a podnikatelem (akciovou společností, předmětem jejíž podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, přičemž uzavření smlouvy se stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu) je smlouvou spotřebitelskou; od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Druhá otázka formulovaná v dovolání žalobkyně je nesrozumitelná a její obsah nelze - s výjimkou posouzení ujednání o smluvní pokutě jako odchylujícího se od zákonných ustanovení na ochranu spotřebitele – určit ani z obsahu dovolání. Ve vztahu k otázce nepřiměřenosti smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku se žalobkyně dovolává rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sjednanou sazbu, přičemž moderovat (ve smyslu § 301 obch. zák.) lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoliv vlastní způsob jejího určení – procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den. Přehlíží přitom, že rozhodnutí, jichž se dovolává, se netýkají výkladu a aplikace § 1813 o. z. ve spotřebitelských vztazích (pouze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4985/2016, bylo vydáno při posuzování spotřebitelského vztahu, ale nepřináší žádné pro nyní posuzovanou věc relevantní závěry), nýbrž se vztahují se k výkladu § 301 obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. V poměrech nového občanského zákoníku Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu změnil přístup k moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z., a to tak, že se neposuzuje pouze přiměřenost ujednání při jeho sjednání, ale přiměřenost konkrétně uplatněného nároku, a lze zohlednit také okolnosti porušení povinnosti a určité pozdější následky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 3502/2024, však, pokud soudy dospějí k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je zneužívající ve smyslu § 1813 odst. 1 o. z., neboť zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, nemohou takovou situaci řešit za použití § 2051 o. z. (tedy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit), nýbrž musejí aplikovat § 1815 o. z. a k ujednání o smluvní pokutě coby ujednání zneužívajícímu nepřihlížet. S tímto je dovoláním napadené rozhodnutí v souladu. Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu