33 Cdo 2390/2008

Rubrum

33 Cdo 2390/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D&I C. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 83.651,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 113 C 164/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2008, č. j. 15 Co 219/2007-211, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 6.816,- Kč k rukám advokáta.

Odůvodnění

: Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 15. prosince 2006, č. j. 113 C 164/2006-182, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 83.651,- Kč spolu s úrokem v roční výši 18,9 % od 10. 12. 2005 do zaplacení a úrokem ve výši 63.532,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 15 Co 219/2007-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Žalobce sice v dovolání vyjadřuje názor, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak podle obsahu jeho dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Při podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaného vadného hodnocení jednotlivých provedených důkazů vytkl odvolacímu soudu nesprávně, popř. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. I nadále je přesvědčen, že K. b., a. s. (právní předchůdkyně žalobce) finanční prostředky žalovanému poskytla. Tuto skutečnost prokazoval zejména historický výpis z účtu, který ovšem soud nesprávně vyhodnotil; závěr odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno považuje za nesprávný. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak žalobce usuzuje výlučně zpochybněním skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl. Dovozuje, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy že byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobce žalovanému finanční prostředky, které je nyní žalovaný povinen věřiteli vrátit a zaplatit z nich úroky. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že jeho tvrzení, že v příloze č. 1 ke smlouvě o úvěru ke kreditní kartě byla určena žalovaným jeho manželka Helena Backová, a jeho listinné důkazy (doklad o převzetí a vydání kreditní karty a příloha č. 1 ke smlouvě o úvěru ke kreditní kartě), které byly uplatněny až v odvolacím řízení, považoval s poukazem na poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. za novoty, jež jsou v systému neúplné apelace nepřípustné; tím uplatnil dovolací důvod podle § 241a dost. 2 písm. a/ o. s. ř. Tato tvrzená vada řízení ovšem nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.380,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.138,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 22. února 2010 JUDr. Blanka M o u d r á, v. r. předsedkyně senátu