33 Cdo 2423/2025-142

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně K. S., zastoupené Mgr. Filipem Mamrillou, advokátem, se sídlem v Praze, Varšavská 714/38, proti žalované Tobi reality a finance s.r.o., identifikační číslo osoby 117 33 837, se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, zastoupené JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, o zaplacení 178 838 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 170/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 72 Co 20/2025-113, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 72 Co 20/2025-113, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 178 838 Kč (s příslušenstvím) z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 30 C 170/2024-84, uložil žalované, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobkyni 178 838 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně jako kupující, žalovaná (realitní kancelář) jako zprostředkovatel a manželé J. K. a G. K. jako prodávající uzavřeli dne 21. 4. 2022 „rezervační smlouvu a dohodu o odměně“ (dále jen „Smlouva“) vztahující se k bytové jednotce č. XY v katastrálním území XY, obci XY, jejímiž vlastníky byli manželé K. Strana prodávající (manželé K.) a strana kupující (žalobkyně) se ve Smlouvě zavázaly uzavřít do 31. 8. 2022 kupní smlouvu, jíž prodávající na kupující převedou předmětnou bytovou jednotku za dohodnutou kupní cenu, sjednaly povinnosti prodávajících a kupující i sankce za jejich porušení. Na znamení vážného zájmu složila žalobkyně podle Smlouvy rezervační poplatek ve výši 357 676 Kč, který se měl po uzavření kupní smlouvy stát součástí kupní ceny. V článku 3.4 Smlouvy se v případě, že nedojde k uzavření kupní smlouvy z důvodů na její straně, kupující zavázala uhradit realitní kanceláři odměnu za obstarání příležitosti k uzavření kupní smlouvy ve výši 50 % rezervačního poplatku. V článku 4.1 Smlouvy se kupující zavázala uhradit prodávajícím smluvní pokutu ve výši 50 % rezervačního poplatku. Dne 9. 5. 2022 uzavřela žalobkyně jako klientka s žalovanou „smlouvu o výhradním zprostředkování“, v níž se žalovaná zavázala vyvíjet ve prospěch klientky (žalobkyně) zprostředkovatelskou činnost směřující k obstarání příležitosti k uzavření kupní smlouvy ohledně bytové jednotky v domě čp. XY v XY, kterou vlastnila žalobkyně. Finanční prostředky, které měla žalobkyně utržit z prodeje této své nemovitosti, zamýšlela použít na koupi nemovitostí od manželů K. Protože k prodeji její bytové jednotky v XY nedošlo, nezískala žalobkyně finanční prostředky na nákup nemovitostí od manželů K. a nedošlo proto ani k uzavření kupní smlouvy zmiňované ve Smlouvě. Dne 17. 10. 2022 uzavřeli žalobkyně, žalovaná a manželé K. „dohodu o narovnání“, která vymezuje jejich sporná práva a povinnosti ze Smlouvy. V dohodě se konstatuje, že žalobkyně podle Smlouvy uhradila rezervační zálohu ve výši 357 676 Kč, nezajistila si financování kupní ceny nemovitostí, které zamýšlela koupit od manželů K., a neuzavřela proto do sjednaného data realizační smlouvu (tedy zavinila, že realizační smlouva nebyla uzavřena). Dohoda obsahovala výčet „sporných“ práv a povinností, a to a) právo na finanční vyrovnání mezi kupujícím a prodávajícím navzájem a mezi nimi a realitní kanceláří vztahující se k rezervační záloze, b) finanční vyrovnání mezi prodávajícím a kupujícím vyplývající se Smlouvy včetně nároku na smluvní pokutu a c) jakékoli další finanční vyrovnání mezi smluvními stranami nebo mezi smluvními stranami a realitní kanceláří podle Smlouvy nebo s ní související. Žalobkyně uznala, že nemá nárok na vrácení rezervačního poplatku a potvrdila, že částka 178 838 Kč (polovina složeného rezervačního poplatku) je ve vlastnictví žalované a částka 178 838 Kč (polovina složeného rezervačního poplatku) je vlastnictvím prodávajících. Na podkladě těchto zjištění shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou. Uzavřel, že žalované vůči žalobkyni nevznikl nárok na polovinu rezervačního poplatku. Podle článku 3.4 Smlouvy a § 2 písm. d) zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování (dále jen „ZoRZ“), je sice žalobkyně povinna zaplatit žalované odměnu za zprostředkovatelskou činnost ve výši 178 838 Kč, avšak provize je splatná nejdříve dnem uzavření realitní smlouvy (§ 19 odst. 1 ZoRZ). Konstatoval, že právní úprava připouští odlišnou splatnost provize pouze za předpokladu, že klient je o tom řádné poučen, což se nestalo a žalované právo ponechat si polovinu rezervačního poplatku tudíž nevzniklo. Uvedl, že i kdyby vyložil článek 3.4 Smlouvy jako ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, kolidovalo by takové ujednání s § 14 ZoRZ i ustálenou soudní judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5143/2014). Následně se zabýval tím, zda žalované nepříslušelo právo ponechat si 178 838 Kč (polovinu rezervačního poplatku) podle dohody o narovnání. Dospěl k závěru, že účastnice mezi sebou neměly žádná sporná práva a povinnosti (ani subjektivně jejich spornost nevnímaly) a dohodu o narovnání proto posoudil jako právní jednání směřující k obcházení zákona (konkrétně kogentní normy obsažené v § 19 odst. 2 ZoRZ). Uzavřel, že částku odpovídající polovině žalobkyní složeného rezervačního poplatku, kterou žalovaná zadržuje, je povinna žalobkyni vydat, neboť představuje její bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 72 Co 20/2025-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování nedoplňoval) – nesouhlasil s jeho výkladem § 19 odst. 2 ZoRZ. Dovodil, že citované ustanovení sice upravuje možnost sjednat splatnost provize dříve než uzavřením realitní smlouvy, předpokládá to však, že k uzavření realitní smlouvy fakticky dojde. V posuzované věci taková situace (uzavření realitní smlouvy) nenastala, a protože ve Smlouvě nebyla splatnost odměny žalované sjednána, nebylo nutné žalobkyni poučovat dle § 19 odst. 2 ZoRZ. Podle článku 3. 4 Smlouvy zprostředkovatelce vzniklo právo na odměnu za obstarání příležitosti uzavřít kupní smlouvu a žalovaná žalobkyni takovou příležitost obstarala. Odvolací soud připomněl, že odborná literatura (viz komentář k § 19 zákona o zprostředkování, Wolters Kluwer ČR, rok vydání 2022) připouští, že ujednání o tom, že zprostředkovatel má právo na provizi bez ohledu na uzavření realitní smlouvy, není nepřiměřené ani zakázané ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uzavřel proto, že žalované vzniklo právo na odměnu již z titulu Smlouvy (jejího článku 3.4); žalovaná žalobkyni obstarala příležitost k uzavření realitní smlouvy. Ujednání o tom, že zprostředkovatel má právo na provizi bez ohledu na uzavření realitní smlouvy, neshledal nepřiměřeným, tady ani zakázaným ve smyslu § 1813 o. z. Dohodu o narovnání uzavřenou dne 17. 10. 2022 nehodnotil, pouze konstatoval, že účastnice „vyřešily situaci, která nastala poté, co žalobkyně z důvodu na její straně kupní smlouvu neuzavřela a vznikla jí tak povinnost zaplatit žalované odměnu“. Protože žalovaná již měla rezervační poplatek (357 676 Kč) v držení (na svém účtu), žalobkyně jen vyslovila souhlas s tím, že polovina rezervačního poplatku připadne prodávajícím jako smluvní pokuta a druhá polovina připadne žalované jako odměna za obstarání příležitosti k uzavření kupní smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, konkrétně, 1) „za jakých podmínek může zprostředkovateli vzniknout nárok na provizi za zprostředkování realitní smlouvy, není-li ujednána její splatnost a nedojde k uzavření realitní smlouvy; 2) zda se poučovací povinnost dle § 19 odst. 2 ZoRZ uplatní také v situaci, kdy není v rezervační smlouvě výslovně sjednán termín splatnosti odměny za zprostředkování a nedojde k uzavření realitní smlouvy; 3) zda a jakým způsobem má být zájemci poskytnuto poučení dle § 19 odst. 2 ZoRZ, tedy že splatnost odměny za zprostředkování není vázána na uzavření realitní smlouvy, a jaké jsou následky absence takového poučení“. Odvolacímu soudu vytýká, že náležitě nezkoumal, zda a k jakému okamžiku došlo k obstarání příležitosti a kdy žalované vznikl nárok na odměnu. Prosazuje, že není-li v rezervační smlouvě sjednána splatnost provize za zprostředkování, platí, že podle § 19 odst. 1 ZoRZ ve spojení s § 2447 odst. 1 o. z. je splatnost vázána na uzavření realitní smlouvy, k čemuž v dané věci nedošlo. Absentuje-li v rezervační smlouvě poučení podle § 19 odst. 2 ZoRZ, je ujednání o odměně neplatné. Z toho dovozuje, že má nárok na vrácení 50 % rezervačního poplatku, který uhradila. Závěr odvolacího soudu, že nesjednají-li si strany splatnost provize, vyhnou se poučovací povinnosti dle § 19 odst. 2 ZoRZ, považuje za obcházení kogentního ustanovení a připomíná, že v rozhodnutí ze dne 13. 12. 2023, č. j. 30 C 141/2023-129, se Městský soud v Praze zabýval výkladem § 19 ZoRZ, přičemž dospěl k závěru, že nelze slučovat ujednání o splatnosti provize s poučením. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neposuzoval, zda článek 3.4 Smlouvy není svou povahou ujednáním o smluvní pokutě. Závěrem namítá, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud nedal účastníkům řízení možnost kvalifikovaně se vyjádřit k jeho výkladu § 19 odst. 2 ZoRZ, který se zásadně liší od výkladu soudu prvního stupně, ani nevysvětlil, jak k němu dospěl. Viní ho i z toho, že nevypracoval protokol o jednání soudu, čímž nerespektoval závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2906/18, i rozhodnutí ESLP 9814/10, Čepek proti České republice; odůvodnění jeho rozhodnutí považuje za ústavně nekonformní (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 1923/24, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016). Závěr soudu prvního stupně, že dohoda o narovnání nemůže obstát, neboť jejím účelem je zjevné obcházení kogentních ustanovení ZoRZ a příslušných ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele, který odvolací soud nerevidoval, považuje za správný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné a navrhla, aby ho Nejvyšší soud zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání bylo shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na v dovolání předestřených – a v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených – právních otázkách vztahujících se k výkladu a aplikaci § 19 odst. 2 ZoRZ. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru dovozujícím, že nesjednaly-li si strany ve Smlouvě splatnost odměny za zprostředkování, nebylo zapotřebí, aby žalobkyně byla poučována podle § 19 odst. 2 ZoRZ. Uzavřel, že právo na odměnu za obstarání příležitosti uzavřít zprostředkovávanou smlouvu vzniklo žalované již na základě Smlouvy. Podle ustálené judikatury spočívá podstata zprostředkovatelské smlouvy v závazku zprostředkovatele za odměnu vyvíjet aktivně činnost, jíž vytvoří zájemci příležitost uzavřít s třetí osobou určitou smlouvu, a v závazku zájemce poskytnout zprostředkovateli odměnu, dojde-li jeho přičiněním k uzavření smlouvy. Činnost zprostředkovatele lze charakterizovat tak, že vyhledá osobu se zájmem o uzavření smlouvy, že zájemce s ní seznámí a umožní jim vyjednávat o smlouvě. Závěr, že Smlouva nese znaky smlouvy o realitním zprostředkování (§ 2 ZoRZ), neboť z jejího obsahu lze dovodit závazek žalované zprostředkovat žalobkyni za konkrétně sjednanou odměnu ve výši poloviny rezervačního poplatku uzavření realitní smlouvy, jíž je míněna smlouva o nabytí vlastnického práva k nemovitostem označeným ve Smlouvě, které byly předmětem rezervace, nebyl dovoláním zpochybněn. Podle § 19 odst. 1 ZoRZ není-li dále stanoveno jinak, je odměna za zprostředkování splatná nejdříve uzavřením realitní smlouvy, přičemž realitní smlouvou se podle § 2 písm. d/ ZoRZ rozumí smlouva o nabytí vlastnického práva k nemovité věci, nebo práva, jež obsahuje nebo s nímž je spojeno oprávnění užívat nebo požívat nemovitou věc, byt nebo nebytový prostor, ledaže se jedná o ubytování. Podle odst. 2 citovaného ustanovení pak platí, že ujednat splatnost provize tak, aby nastala přede dnem uzavření realitní smlouvy nebo před splněním odkládací podmínky účinnosti realitní smlouvy, lze jen tehdy, jestliže smlouva o realitním zprostředkování obsahuje poučení o tom, že splatnost provize není vázána na uzavření realitní smlouvy nebo na splnění odkládací podmínky účinnosti realitní smlouvy. Splatnost provize může být v těchto případech vázána nejdříve na obstarání příležitosti zájemci k uzavření realitní smlouvy. Z ustanovení § 19 ZoRZ se podává (jak správně dovodil soud prvního stupně), že zaplacení odměny zprostředkovatele (provize) může být spojováno nejdříve s obstaráním příležitosti zájemci k uzavření realitní smlouvy. Splatnost provize je zásadně vázána na den uzavření realitní smlouvy nebo splnění odkládací podmínky její účinnosti, čímž má být dosaženo zvýšené ochrany zájemce, jehož oprávněným zájmem je, aby provize nebyla splatná dříve, než dojde k naplnění účelu realitního zprostředkování. Řečeno jinak, výchozím okamžikem splatnosti odměny realitního zprostředkovatele je zásadně uzavření realitní smlouvy, připouští se však možnost, že si realitní zprostředkovatel a zájemce v rámci smluvní autonomie sjednají splatnost provize k jinému okamžiku, než je den uzavření realitní smlouvy. Mohou splatnost provize posunout na dřívější okamžik než na den uzavření realitní smlouvy, tedy již na samotné obstarání příležitosti uzavřít realitní smlouvu, podmínkou však je, že zájemce je ve smlouvě o realitním zprostředkování jasně a srozumitelně poučen, že splatnost provize není v takovém případě vázána na uzavření realitní smlouvy (nebo splnění odkládací podmínky její účinnosti) a že nastává před jejím uzavřením. To znamená, že pro případ, že se realitní zprostředkovatel dohodne se zájemcem na splatnosti provize navázané již na obstarání příležitosti k uzavření realitní smlouvy, je nezbytné, aby realitní zprostředkovatel zájemce zvlášť poučil o tom, že splatnost provize není vázána na uzavření realitní smlouvy; zákon nestanoví, jakou formu a jak podrobné takové poučení musí být. Smlouva uzavřená účastnicemi řízení dne 21. 4. 2022 žádné poučení ve smyslu § 19 odst. 2 ZoRZ neobsahuje, obsahuje pouze úmluvu stran, že žalované náleží odměna za obstarání příležitosti uzavřít kupní smlouvu, tedy již obstaráním příležitosti k uzavření realitní smlouvy. Takové ujednání samo o sobě nelze považovat za poučení žalobkyně coby spotřebitelky ve smyslu § 19 odst. 2 ZoRZ, že provize zprostředkovatelky je splatná před uzavřením realitní smlouvy (tedy, že není vázána na uzavření realitní smlouvy). Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že smyslem vykládaného zákonného ustanovení je zvýšená ochrana klienta, který je spotřebitelem, a že nestačí samotná vůle smluvních stran sjednat splatnost provize na dřívější okamžik, než je uzavření realitní smlouvy. Spotřebitel na to musí být upozorněn, musí se mu dostat ze strany realitního zprostředkovatele výslovného poučení, že po něm bude žádána provize před uzavřením realitní smlouvy. Tomu nasvědčuje zejména gramatický výklad ustanovení § 19 odst. 2 ZoRZ, konkrétně použití pojmu „poučení“ klienta o dřívější splatnosti odměny zprostředkovatele než k okamžiku uzavření realitní smlouvy. Zákon sice připouští, aby si zprostředkovatel s klientem dohodli splatnost provize k jinému (dřívějšímu) okamžiku, než je uzavření realitní smlouvy (viz autonomie vůle smluvních stran), ale je v zájmu klienta, aby o tom byl zprostředkovatelem výslovně poučen, aby bylo najisto postaveno, že si je dřívější splatnosti provize než uzavřením realitní smlouvy skutečně vědom, a je ochoten provizi zprostředkovateli uhradit dřív než v okamžiku uzavření realitní smlouvy. Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že žalobkyně a žalovaná si ve Smlouvě neujednaly splatnost provize, a proto se žalobkyni nemuselo dostat poučení podle § 19 odst. 2 ZoRZ. Žalovanou akceptovaný závazek žalobkyně obsažený v článku 3.4 Smlouvy, že nedojde-li k uzavření kupní smlouvy z důvodů na její straně, uhradí žalované odměnu již za obstarání příležitosti k uzavření kupní smlouvy, nelze mít za nic jiného, než za ujednání jiné (dřívější) splatnosti provize než k okamžiku uzavření realitní smlouvy (konkrétně již k okamžiku obstarání příležitosti realitní smlouvu uzavřít). Aby takové ujednání o provizi smluvní strany zavazovalo, muselo by se žalobkyni dostat i výslovného poučení, že splatnost provize není vázána na uzavření realitní smlouvy. Jiný výklad Smlouvy neobstojí z hlediska logiky a nerespektovalo by ani výklad teleologický. Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu § 19 ZoRZ pochybil. Další pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že se – na rozdíl od soudu prvního stupně – nezabýval skutečností, že strany Smlouvy uzavřely dne 17. 10. 2022 „dohodu o narovnání“, jež může být samostatným právním důvodem vzniku práva žalované na polovinu rezervačního poplatku (k institutu narovnání srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012). Dovolací soud připomíná, že při hodnocení právního jednání účastnic ze dne 17. 10. 2022 bude na místě reflektovat nezbytnost zohlednění ustanovení vnitrostátního práva na ochranu spotřebitele (zejména § 1812 a § 1813 o. z.) a vzít v úvahu i judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž právo na účinnou ochranu spotřebitele (jímž žalobkyně v posuzovaném právním vztahu nepochybně je) zahrnuje i možnost vzdát se uplatňování svých práv (zde práva na vrácení složeného rezervačního poplatku); je třeba zohlednit vůli spotřebitele tehdy, kdy si je sice vědom toho, že například zneužívající jednání není závazné, nepřeje si však, aby bylo vyloučeno jeho použití, čímž vyslovuje svobodný a vědomý souhlas s takovým ujednáním. Vzdání se určitého práva spotřebitelem lze vzít v potaz pouze tehdy, pokud si byl vědom toho, že mu právo svědčí, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 9. 7. 2020, XZ proti Iberjaca Banco SA, C-452/18). K výhradám dovolatelky ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (příp. jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přitom přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018). Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (toto i další níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz), vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ke stejnému závěru se pak Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06. Protože odvolací soud pochybil při výkladu § 19 ZoR, a proto, že se nezabýval právním jednáním účastnic ze 17. 10. 2022 (a právní posouzení věci je proto neúplné a tudíž nesprávné), uplatnila dovolatelka dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení