33 Cdo 2713/2007
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí nároku na zaplacení částky 400.000 Kč s úroky. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, protože napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalobce uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, protože se zaměřil na nesprávné skutkové závěry, nikoli na nesprávné právní posouzení. Soud rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rubrum
33 Cdo 2713/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce E. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 27/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2007, č. j. 8 Co 716/2006-125, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2006, č. j. 34 C 27/2005-81, zamítl žalobu o zaplacení částky 400.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení za dobu od 6. 11. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 8 Co 716/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Žalobce sice v dovolání vyjadřuje názor, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak podle obsahu jeho dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Při podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaného vadného hodnocení jednotlivých provedených důkazů vytkl odvolacímu soudu nesprávně, popř. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. I nadále je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že ústně zmocnil společnost H. c., s. r. o. (resp. p. S.) k prodeji svého automobilu a že před tím, než sám se žalovaným uzavřel dne 5. 3. 2003 kupní smlouvu, tento zmocněnec jeho jménem uzavřel se žalovaným ústní kupní smlouvu. Namítá-li nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tvrzením, že pravdivá je jeho verze skutku, a to že společnost H. c., s. r. o. (resp. p. S.) k prodeji svého automobilu nikdy nezmocnil a že tuto vůli nikdy neprojevil. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak žalobce usuzuje výlučně zpochybněním skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl. Dovozuje, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy že kupní smlouva, kterou uzavřel dne 5. 3. 2003 se žalovaným, je platným právním úkonem, neboť v té době byl vlastníkem předmětného automobilu, a že žalovanému vznikla povinnost zaplatit mu sjednanou kupní cenu. Výtka žalobce, že odvolací soud jej nepoučil podle § 118a o. s. ř., naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. listopadu 2009 JUDr. Blanka M o u d r á , v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.