33 Cdo 2845/2025
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
33 Cdo 2845/2025-263 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., identifikační číslo osoby 47115971, se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, o zaplacení 52 540 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 39 C 139/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 36 Co 163/2025-233, takto:
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 36 Co 163/2025-233, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2025, č. j. 39 C 139/2024-190, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 52 540 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na neplatnou smlouvu o investičním životním pojištění. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 36 Co 163/2025-233, potvrdil rozsudek ze dne 21. 1. 2025, č. j. 39 C 139/2024-190, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení 52 540 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1500 Kč a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 ve výši 159 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 21. 11. 2014 uzavřela žalovaná jako pojistitel a žalobkyně jako pojistník pojistnou smlouvu č. 054660056 s počátkem pojištění 1. 12. 2014 (dále jen „Smlouva“). Jako hlavní pojištění bylo ve smlouvě uvedeno investiční životní pojištění pro případ smrti s pojistnou částkou 10 000 Kč a s měsíčním pojistným ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně výslovně prohlásila a svým podpisem stvrdila, že byla seznámena se „Specifikací podmínek pojištění Rytmus IG5/IG5J“ (dále jen „Specifikace“), že jí rozumí a souhlasí s jejím obsahem; učinila tak poprvé dne 21. 11. 2014 při uzavírání Smlouvy, a poté dne 15. 3. 2017, kdy podepsala návrh na změnu Smlouvy „Rytmus (IG5) do verze 4.0“ („dále jen „Dodatek“). Za žalobkyni hradil zpočátku měsíční pojistné ve výši 2 500 Kč její zaměstnavatel. S účinností od 1. 5. 2017 bylo dle Dodatku pojistné sníženo na částku 500 Kč, kterou hradila již sama žalobkyně; k jiným změnám nedošlo. Žalobkyně byla řádně seznámena se všeobecnými pojistnými podmínkami (dále jen „VPP“) a se zvláštními pojistnými podmínkami (dále jen „ZPP“) a se Specifikací. Žalovaná žalobkyni zasílala každoročně výroční dopisy. Za celé období trvání smlouvy, tj. od 1. 12. 2014 do 1. 12. 2023, bylo na pojistnou smlouvu uhrazeno celkem 112 000 Kč, z čehož 39 500 Kč uhradila žalobkyně a 72 500 Kč její zaměstnavatel. Žalovaná žalobkyni vyplatila celkem 60 960 Kč. Odvolací soud Smlouvu poměřoval zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“), který je „vystavěn na zásadě autonomie vůle s mírnějším nahlížením na vady právních jednání se zřetelem k udržitelnosti jejich platnosti tam, kde se to neprotiví smyslu a účelu zákona“, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jde o platné právní jednání. Ani on neshledal žádný z důvodů neplatnosti Smlouvy, ať již absolutní (§ 588 o. z.) nebo relativní (§ 580 o. z.). Protože odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně shledal úplným, správným a přiléhavým, zcela na ně odkázal s tím, že sám „nemá příliš co dodat“. Přisvědčil soudu prvního stupně, že na právní jednání je nutno hledět spíše jako na platné než neplatné, zejména v situaci, kdy strany uzavřením dodatku v roce 2017 opětovně daly najevo zájem na trvání Smlouvy. Smlouva prokazatelně obsahovala jak složku investiční, tak rizikovou, jejíž výši zákon nestanoví. Pojistné plnění pro případ smrti sjednané ve výši 10 000 Kč se sice může za situace, kdy měsíční pojistné celkem (tj. včetně investiční složky) bylo sjednáno na 2 500 Kč, jevit jako nízké, avšak vychází z autonomie smluvní vůle obou stran. Protože průměrně uvažující člověk (viz § 4 odst. 1 o. z.) zjistí, že pojistného plnění pro případ smrti ve výši 10 000 Kč je při měsíčním pojistném sjednaném ve výši 2 500 Kč dosaženo již za 4 měsíce existence smluvního vztahu, je zcela evidentní, že zájem žalobkyně směřoval zejména do investiční složky investičního životního pojištění, nikoli do složky rizikové. V případě investičního životního pojištění, které není ve významné části určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel (v okolnostech projednávané věci byla označena jako pojistné na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření smluvního poměru, a pokud taková úplata hrazena je, což je v tomto typu případů obvyklé, tak kolik činí. Tyto skutečnosti jsou ze smlouvy, VPP, ZPP a zejména Specifikace zjistitelné, a proto není Smlouva neplatná ani pro žalobkyní tvrzenou neurčitost či nesrozumitelnost dle § 553 o. z.; ani odvolací soud neshledal, že by Smlouva či její nedílné součásti obsahovaly jakákoli zneužívající ujednání dle § 1814 o. z. Vzhledem k tomu, že Smlouva byla posouzena jako platné právní jednání, nepovažoval odvolací soud za podstatné zabývat se argumentací, jak posuzovat úhrady pojistného poskytované zaměstnavatelem žalobkyně a jejich dopady do věcné legitimace. Odkaz na judikaturu řešící otázku (ne)platnosti smluv o investičním životním pojištění uzavíraných za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), odvolací soud shledal nepřiléhavým. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, nebo ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2279/2022) i Ústavního soudu (viz nález ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 2645/24, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), učinil-li skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (konkrétně, že žalobkyně měla možnost se seznámit se Specifikací, na kterou odkazují ujednání umožňující žalované strhávat si ze zaplaceného pojistného počáteční náklady a další poplatky; viz čl. 33 odst. 1 VPP a čl. 11 ZPP). Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017) se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, jestliže podpis návrhu na uzavření pojistné smlouvy obsahujícího pojistitelem předem připravené prohlášení pojistníka, že byl seznámen s pojistnými podmínkami, považoval za řádné seznámení spotřebitele s pojistnými podmínkami, byť mu před uzavřením smlouvy nebyly předloženy, ani s nimi nebyl výslovně seznámen jiným způsobem. Řádné a prokazatelné seznámení spotřebitele s pojistnými podmínkami nepředstavuje skutečnost, že na internetových stránkách pojistitele může pojistník - spotřebitel nahlédnout do pojistných podmínek. Jako doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené předkládá dovolatelka k přezkumu následující otázky: 1) „zda lze platně sjednat smlouvu o investičním životním pojištění, ve které fakticky zcela absentuje pojistná složka a na základě které pojišťovna (pojistitel) nepřebírá žádné skutečné pojistné riziko; 2) „zda chrání smlouva o investičním životním pojištění uzavřená na dobu 32 let, která pro případ smrti pojištěného garantuje částku 10 000 Kč při měsíčním pojistném ve výši 2 500 Kč pojistný zájem pojistníka na vlastním životě“; 3) „zda je smlouva o investičním životním pojištění uzavřená na dobu 32 let, která pro případ smrti pojištěného garantuje částku 10 000 Kč při měsíčním pojistném ve výši 2.500 Kč, neplatná podle § 2764 odst. 1 o. z.“; 4) „zda jsou smluvní ujednání, na jejichž základě pojistitel strhává z kapitálové hodnoty pojištění počáteční náklady a další různé poplatky, s jejichž výší se spotřebitel nemohl seznámit před uzavřením smlouvy, zneužívající dle ustanovení § 1814 odst. 1 písm. f) o. z. a dle článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách“; pokud ano, „je smlouva o investičním životním pojištění obsahující taková zneužívající ujednání neplatná? Žalobkyně navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť v něm žalobkyně převážně jen polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky považuje za účelová a se závěry odvolacího soudu se ztotožňuje. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, Ústavní soud dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tato zásada byla akceptována již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Dovolání v posuzované věci je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pouhé (formální) prohlášení pojistníka – spotřebitele o tom, že byl seznámen s pojistnými podmínkami, nelze považovat za řádné a prokazatelné seznámení s takovými pojistnými podmínkami. Přípustnost dovolání zakládá rovněž to, že skutkové závěry soudů (odvolací soud zcela převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. odkázal na ně) nejsou podloženy provedenými důkazy (lze tak konstatovat extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy). Podle § 2774 odst. 2 o. z., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, odkazuje-li smlouva na pojistné podmínky, seznámí s nimi pojistitel pojistníka ještě před uzavřením smlouvy; to neplatí, uzavírá-li se smlouva formou obchodu na dálku. Předpokladem řádné inkorporace obchodních podmínek do smlouvy je jednak odkaz na tyto podmínky ve Smlouvě a zároveň řádné seznámení s jejich obsahem před uzavřením smlouvy. Závěr, že žalobkyně „byla prokazatelně seznámena s pojistnými podmínkami“ učinil soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud pouze na základě toho, že podepsala Smlouvu a Dodatek, tedy dokumenty obsahující předtištěné prohlášení o seznámení se se „Specifikací podmínek pojištění Rytmus IG5/IG5J“), aniž bylo prokázáno, že byla s pojistnými podmínkami fakticky seznámena. Svědkyně J. D. přitom vypověděla, že si nepamatuje, že by Specifikace byla vůbec žalobkyni předána. Další důkazy k prokázání, že žalobkyně byla seznámena s pojistnými podmínkami, navrženy ani provedeny nebyly. Tím odvolací soud nejen dospěl ke skutkovým závěrům, které nesou znaky soudní libovůle, neboť nejsou podloženy provedenými důkazy (jsou s nimi v rozporu), ale také se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, jelikož pouhé prohlášení žalobkyně (pojistníka – spotřebitele) o tom, že byla seznámena s pojistnými podmínkami, nelze považovat za řádné a prokazatelné seznámení s takovými pojistnými podmínkami. Podle § 1815 o. z. se k zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Bude-li provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně byla se Specifikací jakožto částí obchodních podmínek prokazatelně seznámena, je na místě zkoumat, zda ujednání Smlouvy, na základě kterých žalovaná strhávala z kapitálové hodnoty pojištění počáteční náklady a další různé poplatky (konkrétně čl. 33 odst. 1 VPP, čl. 11 odst. 1, 2, 3 ZPP), nejsou zneužívajícími ujednáními ve smyslu ustanovení § 1814 odst. 1 písm. f) o. z. a čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K zneužívajícím ujednáním se totiž podle § 1815 o. z. nepřihlíží. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Projev vůle je srozumitelný a určitý tehdy, je-li možno zjistit, jaké právní následky má projevená vůle způsobit, tedy jaká práva a povinnosti a jakým způsobem má právní jednání založit, změnit nebo zrušit. Určitost se týká obsahové stránky projevu vůle. Projev vůle není určitý, pokud použité výrazy nejsou po obsahové stránce dodatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Následkem nesrozumitelnosti či neurčitosti je nicotnost právního jednání. Nesrozumitelnost i neurčitost se může týkat celého právního jednání nebo jen některé části. Je-li část právního jednání pro nesrozumitelnost či neurčitost nicotná, je třeba posoudit, zda zbývající část obstojí jako samostatné právní jednání, anebo zda právní jednání vůbec nevznikne (srov. komentář k § 576). Pokud zbývající část právního jednání obstojí, může být část stižená nicotností nahrazena úpravou vyplývající ze zákona, ze zvyklostí či zavedené praxe stran, ale i tzv. doplňujícím výkladem, jehož smyslem je určit chybějící obsah právního jednání podle tzv. hypotetické vůle smluvních stran. (viz HANDLAR, Jiří. § 553 [Neurčitost a nesrozumitelnost]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1761, marg. č. 13.). Pokud by soudy dospěly k závěru, že k části pojistných podmínek (Specifikaci) se nepřihlédne, bude namístě se za účelem posouzení (ne)platnosti smlouvy zabývat otázkou, zda právní jednání smluvních stran je dostatečně určité. Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Pro nadbytečnost se již dalšími žalobkyní uváděnými dovolacími námitkami nezabýval. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování a zabýval se zejména otázkou, zda žalobkyně byla se Specifikací jakožto pojistnými podmínkami skutečně ve smyslu § 2774 odst. 2 o. z. seznámena a zda právní jednání smluvních stran bylo určité a srozumitelné (§ 553 odst. 1 o. z.), a zohlednil přitom rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i SDEU. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.