33 Cdo 2857/2025

Rubrum

33 Cdo 2857/2025-744 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10, proti žalované STAFIN Rybářská s. r. o., se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 590/31 (identifikační číslo osoby 280 11 791), zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, o zaplacení 322 311 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 18 C 200/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2025, č. j. 61 Co 88/2025-714, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 185 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Pavla Krpejše, advokáta.

Odůvodnění

Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 18 C 200/2020-675, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 309 603 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % od 4. 6. 2020 do zaplacení a náklady účelně vynaložené k uplatnění pohledávky ve výši 12 708 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2025, č. j. 61 Co 88/2025-714, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částek 309 603 Kč s příslušenstvím a 12 708 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako budoucí kupující a právní předchůdkyně žalované – společnost STAFIN Kalikova, a. s. (jejíž jmění přešlo na žalovanou v důsledku fúze sloučením, přičemž o nástupnictví bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2024, č. j. 18 C 200/2020-666) jako budoucí prodávající uzavřeli dne 27. 4. 2018 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. XY v budově č.p. XY, která je součástí pozemku p. č. XY v obci a katastrálním území XY; smlouva byla následně změněna dodatkem, jimž došlo k navýšení kupní ceny bytové jednotky v důsledku tzv. klientských změn. Dne 8. 11. 2019 uzavřely smluvní strany realizační (kupní) smlouvu a dne 12. 11. 2019 byl předmět kupní smlouvy kupujícímu předán. K předmětu kupní smlouvy poskytla prodávající žalobci záruku v délce 36 měsíců (viz článek VIII kupní smlouvy). Ve dnech 13. a 20. 12. 2019 proběhlo v převedené bytové jednotce místní šetření k vyhotovení odborného posudku, který byl zpracován na objednávku žalobce jako podklad pro mimosoudní řízení o odstranění skrytých vad, případně o slevě z kupní ceny, nebo jako podklad pro soudní řízení; v rámci tohoto posudku se znalec Ing. Klokočík mimo jiné zabýval nestejnou výškou vyrovnávacích stupňů na terasu i nedodržením světlé výšky obytné místnosti v horním patře mezonetového bytu. Poté si žalobce nechal na vady bytu vypracovat znalecký posudek ústavem Jokl Appraisal, v. o. s. Dopisem z 13. 5. 2020 vytkl žalobce prodávající vady bytové jednotky spočívající v nedodržení minimální světlé výšky (2 600 resp. 2 300 mm) mezi povrchem podlahy a povrchem podhledu stropu v části obytné místnosti v patře, v nestejné výšce stupňů/schodů (podstupnic) schodiště na střešní terasu a vyšší než normové odchylky od vodorovné roviny u podlah a stropů a svislé roviny u stěn (ohledně posledně zmíněné vady byl nárok žalobce již soudem pravomocně zamítnut); jako nárok z vadného plnění zvolil slevu z kupní ceny. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – poměřoval smlouvu, kterou smluvní strany uzavřely 8. 11. 2019, ustanovením § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dovodil, že jde o platné právní jednání. Vytčené vady předmětu kupní smlouvy, jejichž existence byla v řízení prokázána, byly vyhodnoceny jako vady skryté. Protože předmět kupní smlouvy byl žalobci předán 12. 11. 2019 a žalobce (prostřednictvím svého právního zástupce) vytkl vady, včetně těch, pro které se domáhá slevy z kupní ceny, teprve podáním ze dne 13. 5. 2020, odvolací soud uzavřel, že k vytčení vad nedošlo včas, tj. bez zbytečného odkladu. Akcentoval, že včasné oznámení vady je zachováno tehdy, oznámí-li kupující prodávajícímu vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit. Žalobce nabyl vědomost o nedodržení minimální světlé výšky v horní místnosti mezonetového bytu a nestejné výšce vyrovnávacích stupňů na střešní terasu bezprostředně po převzetí bytové jednotky, nejpozději 13. 12. 2019, kdy bylo provedeno místní šetření znalcem Ing. Klokočíkem za účelem potvrzení vad. Další znalecké šetření ústavem Jokl Appraisal, v. o. s. bylo z hlediska notifikace vad nadbytečné, neboť k tomu, aby kupující oznámil prodávajícímu vady prodané věci, nepotřebuje odborné vyjádření ani znalecký posudek; jde o to, aby vady sám jako vady předmětu koupě vnímal. Notifikoval-li tedy žalobce žalované vady, pro které uplatnil slevu z kupní ceny, až po více než 5 měsících od jejich zjištění, učinil tak opožděně (resp. nekonal tak bez zbytečného odkladu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se při řešení otázky včasnosti notifikace vad předmětu koupě kupujícím odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2438/2024 připomíná, že pojem „bez zbytečného odkladu“ vztahující se k notifikaci vad, je třeba vykládat s ohledem na okolnosti toho kterého případu. Odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že v dané situaci bylo na místě vyčkat závěrů odborníka (znalce), a že tudíž notifikaci vad prodávajícímu zbytečně neodkládal; bránily mu v tom legitimní důvody – přesné objektivní ověření existence vad předmětu koupě, které získal až dne 18. 4. 2020 ze znaleckého posudku Jokl Appraisal v. o. s. Kromě toho je rovněž přesvědčen, že z hlediska výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou s ohledem na souběh následujících atributů: - právní postavení žalobce coby v předmětném vztahu laika, - notifikace vad provedená v rozumném časovém rozestupu od převzetí věci, - notifikace vad provedená v době běžící záruky za jakost předmětu koupě, a to v období jejího počátku, nikoli až krátce před jejím uplynutím, - notifikace vad provedená v době zákonné odpovědnosti za vady, a to v období jejího počátku, nikoli až krátce před jejím uplynutím, - notifikace vad provedená až poté, co si kupující na základě zpráv odborníků či znaleckých posudků sám proaktivně vyhodnotil, zda se o vadu jedná či nikoli, - absence postupu žalobce majícího znaky zjevného zneužití práva (bezdůvodné oddalování právního jednání), - komplikovaná společenská situace v období začátku pandemie covid-19. K zodpovězení pak dovolatel předkládá dále otázky, které „v souhrnu definují výkladový problém stran výkladu povinnosti kupujícího/objednatele“, konkrétně, a) co se rozumí vadou, vyžaduje-li zákon (§ 2112 o. z.) notifikaci vady a jsou-li pro posouzení podstatné okolnosti, zejména osoba kupujícího/ objednatele, b) jedná-li se o právní pojem vyžadující právní posouzení, c) kdo činí v tomto smyslu závěr o existenci vady a je-li relevantní subjektivní stránka věci na straně kupujícího/objednatele, d) není-li kupující/objednatel subjektivně přesvědčen, že věc je vadná, musí přesto něco (cokoli) notifikovat, aby zachoval lhůtu, e) lze připustit, že závěr prodávajícího/zhotovitele a kupujícího/objednatele nenastane ve stejný okamžik, případně nenastane vůbec, f) lze připustit, že závěr kupujícího/objednatele o existenci včasně notifikované vady se následně v řízení nepotvrdí v tom smyslu, že se o vadu vůbec nejedná; znamená to tedy, že notifikovaná nikoli vada byla notifikována včas, byť to pro věc nemělo žádného významu, g) pokud je a dostatečnou notifikaci vady považováno i jen sdělení, jak se vada projevuje, znamená to bez dalšího, že je nezbytné notifikovat, jak se vada projevuje, a h) musí-li kupující/objednatel vadu relativně přesně určit, přičemž oznámení nemusí obsahovat nic než poukaz na vadu, znamená to, že určí-li ji s časovým odstupem přesně prostřednictvím znalce, určil ji pozdě“. Jako neřešenou dovolatel nabízí v rovině teoretické k úvaze otázku, jaký je smysl a účel existence podmínky „bez zbytečného odkladu“ v různých situacích. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3825/2023, neaplikoval-li na zjištěný skutkový stav ustanovení § 2112 odst. 2 větu druhou o. z. Byl totiž povinen posoudit, zda žalovaná byla oprávněna namítat opožděné oznámení vad. Závěrem dovolatel kritizuje kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu; považuje ho za nepřezkoumatelné. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že žalobce vytkl vady bytové jednotky až šest měsíců poté, co je zjistil; jednalo se tedy nesporně o opožděnou notifikaci. Nadto připomíná, že veškeré úpravy bytu (klientské změny) probíhaly na žádost žalobce, a proto se a contrario nemůže dovolávat použití § 2112 odst. 2 věty druhé o. z. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 2112 o. z. neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného plnění nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li vada oznámena bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci (odst. 1). K účinkům podle odstavce 1 soud přihlédne jen k námitce prodávajícího, že vada nebyla včas oznámena. Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět (odst. 2). Předpokladem uskutečnění práv z odpovědnosti prodávajícího za vady je povinnost kupujícího mu vady oznámit (notifikovat). Předmětem oznámení je každé pochybení (vada) prodávajícího ohledně kvality a kvantity plnění (věci). Kupující musí vadu relativně přesně určit. Smysl tohoto požadavku spočívá v tom, že prodávající musí být uvědomen takovým způsobem, aby jasně zjistil, jak má reagovat, tj. např. dodatečným dodáním (výměnou) věci, opravou apod. Oznámení by mělo být určitým způsobem odůvodněno. V zásadě však oznámení nemusí obsahovat nic jiného než poukaz na vadu věci. Obsahuje-li oznámení též volbu práva z odpovědnosti, musí být projev vůle jasný a srozumitelný tak, aby bylo zřejmé, které právo kupující zvolil. Režim uplatňování práv z odpovědnosti za vady předpokládá notifikaci (oznámení) vady jako jednostranný projev vůle, který adresuje kupující prodávajícímu. Zákonodárce tím sleduje zájem prodávajícího, neboť časově omezuje uskutečnění uplatňování nároku kupujícím. Notifikovat vadu musí kupující včas. Včasné oznámení vyplývá z § 2112 o. z. Musí se tak stát bez zbytečného odkladu poté, co kupující mohl vadu při prohlídce nebo jinak s využitím dostatečné péče zjistit. Používá-li zákonodárce formulaci „bez zbytečného odkladu“, znamená to relativně velmi krátkou lhůtu nepřekračující několik dní od zjištění vady. Vyděluje tak z obecného režimu nároků z odpovědnosti za vady právo na odstoupení od smlouvy, které podřizuje vlastnímu režimu. Odstoupení od smlouvy je ultima ratio řešení nároku kupujícího. Proto zákonodárce jako sankci za včasné neoznámení vady stanoví prekluzi a zřetelně tak odlišuje ostatní druhy nároků z odpovědnosti z vad, jejichž včasné neoznámení stíhá pouhou sankcí promlčení. Neoznámením vady či včasným neoznámením vady právo kupujícího z odpovědnosti prodávajícího za vady odstoupit od smlouvy zaniklo. Výkladem pojmu „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudcích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, v nichž dospěl k závěru, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat a jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení bez zbytečného odkladu je třeba dovodit, že jde o krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (nyní jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí na okolnostech konkrétního případu. Rovněž tak Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že vždy je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010), jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout. Odvolací soud shora uvedeným zásadám vyhověl, pojem „bez zbytečného odkladu“ vyložil s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem konkrétního případu (tedy, náležitě zkoumal, zda žalobce bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění povinnosti notifikovat vady). Jeho závěr, že oznámil-li žalobce žalované vady bytové jednotky teprve po cca šesti měsících od chvíle, kdy je zjistil (vytčené vady byly objektivně zaznamenány již při šetření odborníka Ing. Františka Klokočíka a znalecký posudek vypracovaný Jokl Appraisal v. o. s. nepřinesl z hlediska notifikace vad nic nového), nekonal bez zbytečného odkladu (nedodržel tudíž zákonem požadovanou lhůtu), odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jinak řečeno, odvolací soud nepochybil (neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), nepřiznal-li žalobci právo z vadného plnění s odůvodněním, že jako kupující prodávajícímu neoznámil vady bez zbytečného odkladu poté, co je mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit. Dovolací námitka, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3825/2023, jestliže na daný případ neaplikoval ustanovení § 2112 odst. 2 větu druhou o. z., je lichá. Dovolatel skutečnosti významné z hlediska aplikace citovaného ustanovení (tedy, vědomost žalované o skutečnostech, jejichž důsledkem by byly vytčené vady) v řízení netvrdil. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3163/2024) vyplývá, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Pokud tedy dovolatel neuplatnil námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přišel žalobce až v dovolání (rovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Na závěru, že vady jsou důsledkem skutečnosti, o které žalovaná coby prodávající v době odevzdání věci věděla nebo musela vědět, tudíž napadené rozhodnutí logicky vzato nespočívá. Otázky, které žalobce v dovolání artikuloval a označil za takové, které „v souhrnu definují výkladový problém stran výkladu povinnosti kupujícího/ objednatele“, jsou ryze hypotetickými a napadené rozhodnutí na nich nespočívá. Nemohou tudíž ani založit přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Totéž platí pro požadavek vyjádřit se k tomu, jaký je smysl a účel existence podmínky „bez zbytečného odkladu“ v různých situacích. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný a překvapivý, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že k požadavku na odůvodnění rozhodnutí se vyjadřoval Ústavní soud v nálezech ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, nebo v nedávném nálezu sp. zn. I ÚS 1815/2025; dovodil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, neignorovat argumenty, které jsou pro výsledek řízení klíčové, a vypořádat se s námitkami účastníků řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Z práva na řádné odůvodnění ovšem neplyne právo na „jediné správné“ odůvodnění; přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které ho vedly k rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatele se s těmito argumenty měl vypořádat jinak (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. I ÚS 2650/25). Rovněž v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla otázka, za jakých okolností je možné považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, opakovaně řešena. Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soud nepřezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o opravném prostředků nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, nebo usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Poměřováno těmito závěry je již z obsahu dovolání zřejmé, že žalobcem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí mu nebránily v tom, aby zřetelně vymezil dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 7. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu