33 Cdo 2902/2024
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
33 Cdo 2902/2024-292 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované Allianz pojišťovně, a. s. se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo 471 15 971, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 23 002 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 99/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 18 Co 130/2024-239, t a k t o:
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 18 Co 130/2024-239, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobou ze dne 20. 3. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 23 002 Kč s příslušenstvím, která představuje rozdíl mezi jím uhrazeným pojistným podle smlouvy o investičním pojištění Allianz Mercury číslo 047676160 ze dne 15. 12. 2012 s pojistnou dobou 36 let, s pojištěním pro případ smrti nebo dožití (dále jen „pojistná smlouva“). Žalobce ukončil smlouvu výpovědí. Za dobu trvání pojistného vztahu na pojistném uhradil částku 74 982 Kč a žalovanou mu byla na odkupném vyplacena částka 51 980 Kč. Pojistná smlouva je podle žalobce neplatná a o plnění, jehož se žalobou domáhá, se žalovaná bezdůvodně obohatila. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 12 C 99/2023-210, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že na pojistnou smlouvu je třeba hledět jako na platně sjednanou, neboť v ní nebyl shledán žádný žalobcem namítaný nedostatek, a v ní obsažená smluvní ujednání svým charakterem nenaplňují definici zneužívajícího ujednání. Využil-li žalobce svého práva a smlouvu vypověděl, nemůže se po žalované nyní domáhat vydání bezdůvodného obohacení, neboť se z jeho strany jednalo o platby pojistného na sjednanou pojistnou smlouvu. Vznesenou námitkou promlčení a protiargumentem žalobce o nemravnosti takové námitky se soud prvního stupně nezabýval. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 18 Co 130/2024-239, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se primárně zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020. Z výročního dopisu žalované doručeného dne 28. 12. 2020 ve spojení s čestným prohlášením a záznamem doručených dopisů žalobci prostřednictvím elektronické komunikace bylo prokázáno, že žalobce byl žalovanou dne 28. 12. 2020 informován o stavu sjednaného investičního pojištění, a to ohledně měsíčně placené částky a plateb, o recentní hodnotě fondů, o hodnotě odkupného k 15. 12. 2020, o stavu a o pohybech na podílovém účtu. Nejpozději dne 29. 12. 2020 (výroční dopisy byly žalobci zasílány od roku 2016) bylo možné učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně investičního záměru a spočítat, co přinesla částka investovaná do předmětného pojistného produktu žalobci a co žalované. Dne 29. 12. 2020 měl tedy žalobce dostatečné podklady pro jednoduchou laickou úvahu o nevýhodnosti zvoleného pojistného produktu, povaze smlouvy a jednání žalované, a mohl učinit úvahu o bezdůvodném obohacení na základě neplatnosti smlouvy. Podle odvolacího soudu dvouletá subjektivní lhůta uplynula dne 29. 12. 2022 [§ 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána 20. 3. 2023, je nárok žalobce promlčen a odvolací soud se již nezabýval plynutím objektivní promlčecí lhůty, neboť pro promlčení nároku je rozhodné uplynutí jedné z nich. V daném případě není možné dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo výrazem zneužití práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které ? posuzováno podle celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K dovolacímu přezkumu překládá řešení otázky možnosti posouzení promlčení celého nároku z bezdůvodného obohacení bez zjišťování existence tohoto nároku, otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy a otázku týkající se dílčího běhu subjektivní promlčecí lhůty. Odvolacímu soudu vytýká, že nezjišťoval existenci práva, a přesto dospěl k závěru o jeho promlčení. Ve vztahu k druhé dovolací otázce (počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy) s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, má za to, že odvolací soud nespojil počátek běhu promlčecí doby se skutečnou vědomostí dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení, nýbrž pouze s jeho seznámením se s obsahem tzv. výročního dopisu žalované ze dne 15. 12. 2020. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že byl-li seznámen s výročním dopisem, měl v tomto okamžiku (29. 12. 2020) dostatečné podklady pro jednoduchou laickou úvahu o nevýhodnosti zvoleného pojistného produktu, povaze smlouvy a jednání žalované, a mohl účinit úvahu o bezdůvodném obohacení na základě neplatnosti smlouvy. Uvedeným dopisem nemohl nabýt skutečnou vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy; mohl získat pouze povědomí o nevýhodnosti sjednaného pojistného produktu. Třetí právní otázku předloženou k dovolacímu přezkumu spojuje dovolatel s tím, že odvolací soud chybně vzal za promlčené platby pojistného do 20. 3. 2023 (poslední platba pojistného byla zaplacena 8. 11. 2022). S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s veškerou jeho argumentací, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces; rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný. Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Přípustnost dovolání nezakládá řešení první a třetí dovolací otázky, neboť ve vztahu k nim dovolatel nevymezil řádně předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Neargumentuje totiž ve prospěch úvahy, od kterých konkrétních právních otázek vyřešených dovolacím soudem se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Dovolání je však přípustné a zároveň důvodné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení – plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3038/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022, ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2681/2025, a ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 3309/2025 (§ 237, § 239 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souvislosti s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se počátek běhu subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají. Skutečná subjektivní vědomost o tom, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje, spojená s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby, nemůže být bez dalšího určena jen okamžikem doručení tzv. výročního dopisu, neboť taková okolnost svou povahou objektivní o okamžiku, kdy se oprávněný poprvé dozví o možnosti uplatnit své právo u soudu, nevypovídá. Závěru, že doručením výročního dopisu si žalobce „alespoň“ v laické rovině osvojil právní závěr o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno, a o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, odporuje zjištění, že i poté hradil pojistné, a že až dopisem z 7. 8. 2022 pojistnou smlouvu vypověděl. Lze uzavřít, že spojil-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem doručení tzv. výročního dopisu žalobci, tj. nikoliv s jeho skutečnou (prokázanou) vědomostí o bezdůvodném obohacení, ale se skutkovou okolností, z níž bylo možno tuto vědomost odvodit, a že je jeho právo na vydání plnění z důvodu marného uplynutí promlčecí doby promlčeno (§ 107 odst. 1 obč. zák.), pak právní otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.