33 Cdo 2916/2025

Rubrum

33 Cdo 2916/2025-602 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NEXIA AP a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, identifikační číslo osoby 48117013, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, o 292 354,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 35 C 18/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 18 Co 150/2025-570, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 039,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Šimkové, advokátky.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 2. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení 280 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z titulu poskytnutých zápůjček. Ke dni 31. 12. 2021 činila její pohledávka za žalovaným 287 411,59 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 282 468,39 Kč a úroků ve výši 4 943,20 Kč. Zápůjčky byly splatné na písemnou výzvu žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 35 C 18/2022-524, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 18 Co 150/2025-570, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný podle tří výdajových pokladních dokladů ze dne 26. 9. 2017, ze dne 19. 12. 2017 a ze dne 25. 4. 2018 přijal od žalobkyně peněžní prostředky jako zápůjčky. Jejich splatnost byla vázána na výzvu věřitele se lhůtou splatnosti 90 dnů od výzvy. Bylo prokázáno, že se účastníci nedohodli na novaci ohledně splatnosti poskytnutých zápůjček. V situaci, kdy žalovaný vznesl námitku promlčení, ji soudy posoudily jako důvodnou, neboť promlčecí lhůta začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy mohlo být žádáno vrácení zápůjčky, tedy již po vzniku smlouvy, kdy věřitel mohl dlužníka vyzvat k plnění a žádat vrácení zapůjčených peněz. Promlčení nastalo ve vztahu ke každé jednotlivé zápůjčce v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož poslední zápůjčka byla poskytnuta 25. 4. 2018, pohledávka žalobkyně ze všech tří zápůjček byla ke dni podání žaloby (25. 2. 2022) promlčena. K výhradě žalobkyně, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, odvolací soud uzavřel, že je nepřípustné, aby se žalobkyně dovolávala korektivu dobrých mravů vůči námitce promlčení, jestliže sama v rozhodné době byla ovládána osobami (společníky), které jednaly v rozporu s dobrými mravy, a to způsobem, který měl přímý vliv na vznik a vývoj právního vztahu, z něhož nyní odvozuje svůj nárok. Tito společníci se podíleli na jednání, které vedlo ke vzniku tvrzené pohledávky, a současně zamezili včasnému uplatnění práva, čímž přispěli k jeho promlčení. Uplatnění korektivu dobrých mravů by v tomto případě vedlo k nepřípustné ochraně subjektu, který se na neetickém jednání podílel, a bylo by v rozporu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegare potest“ – nikdo nemůže těžit ze své vlastní nepoctivosti. Odvolací soud proto uzavřel, že námitka promlčení uplatněná žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, a nelze ji považovat za zneužití práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které doplnila podáním ze dne 1. 10. 2025. Dovolání má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 31 Cdo 210/2003 (správně sp. zn. 29 Odo 210/2003), mu vytýká, že nesprávně posoudil důsledky novace na běh promlčecí lhůty a chybně posoudil její jednání jako odporující dobrým mravům, avšak jednání žalovaného z tohoto pohledu neposuzoval. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005, rozhodl odvolací soud o důsledcích novace na přerušení běhu promlčecí lhůty. Odvolací soud se rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016) při posuzování porušení dobrých mravů v kontextu zneužití práva. Citujíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a jeho usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019, má dovolatelka za to, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím nepředvídatelným, resp. překvapivým. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který se podle dovolatelky nevypořádal s jejími odvolacími námitkami (ohledně provedení novace a jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy) k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami - byť je dovolatelka podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 210/2003 – nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Je potřeba zdůraznit, že soudy vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že nedošlo k dohodě o novaci, včetně důvodů, které je vedly k závěru o nevěrohodnosti účastnické výpovědi V. Odvolací soud se rovněž podrobně zabýval námitkou žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení žalovaným se příčí dobrým mravům, přičemž dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným v rozporu s dobrými mravy není. Otázku přerušení běhu promlčecí lhůty v důsledku novace staví dovolatelka na vlastní skutkové verzi, že v listopadu 2020 se strany dohodly na změně splatnosti zápůjček. V řízení nebylo prokázáno, že by ohledně splatnosti mezi účastníky došlo k novaci, žalobkyní tvrzená novace splatnosti zápůjček z provedeného dokazování nevyplynula. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Argumentuje-li žalobkyně, že žalovaným vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, přehlíží, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). Z uvedených hledisek zjevně odvolací soud při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy vycházel, uzavřel-li, že to byla žalobkyně, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy a zamezil tak včasnému uplatnění nároku, čímž přispěla k jeho promlčení. Nic jí nebránilo uplatnit své nároky včas u soudu, přičemž tak neučinila, a tím se vlastní nečinností vystavila riziku uplatněné námitky promlčení. O případ, kdy je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se tak v posuzovaném případě nejedná. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu