33 Cdo 3048/2025
V PLATNOSTIRubrum
33 Cdo 3048/2025-283 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované H. Š., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení 27 544,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 47/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 6. 2025, č. j. 23 Co 124/2025-237, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 6. 2025, č. j. 23 Co 124/2025-237, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 C 47/2024-184, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 27 544,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na neplatnou smlouvu. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně “) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 C 47/2024-184, výrokem I zamítl žalobu požadující, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 26 219,40 Kč s úroky ve výši 13,82 % ročně z této částky od 12. 4. 2013 do zaplacení, se zákonnými úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 12. 4. 2013 do zaplacení a dále 1 325 Kč; výrokem II uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 17 749,30 Kč. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 23 112 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 8. 8. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a potvrdil ho v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 23 112 Kč od 12. 4. 2013 do 7. 8. 2023; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 1. 7. 2012 uzavřela žalobkyně jako věřitelka s žalovanou jako dlužnicí smlouvu o půjčce č. 9200014697, ve které se zavázala poskytnout jí finanční obnos 30 000 Kč (dále jen „Smlouva“); v záhlaví Smlouvy je žalovaná označena rodným i identifikačním číslem a je zde uvedena adresa jejího trvalého bydliště, kontaktní adresa i adresa místa podnikání, přičemž všechny tyto adresy jsou shodné. Úroky za poskytnutí půjčky si smluvní strany sjednaly ve výši 24 876 Kč a půjčka měla být splacena ve dvanácti měsíčních splátkách po 4 573 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. V článku 1.2 smluvních ujednání je uvedeno, že věřitel po uzavření smlouvy posoudí schopnost dlužníka půjčku splácet. Podle článku 1.6 smluvních ujednání je půjčka poskytována pro podnikatelské účely dlužníka. V článku 2.1 smluvních ujednání se dlužník zavázal zaplatit věřiteli sjednané úroky s tím, že se jedná o pevnou částku za celou dobu splácení půjčky v řádném termínu. V článku 4.4 smluvních ujednání dlužník prohlásil uzavřením této smlouvy v souladu s § 401 obchodního zákoníku, že promlčecí dobu práv vzniklých věřiteli z této smlouvy prodlužuje na dobu 10 let od okamžiku, kdy tato doba započne běžet. Podle článku 7.1 smluvních ujednání v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více jak 15 dní po termínu splatnosti je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky a v případě prodlení o více jak 30 dní po termínu splatnosti je dlužník povinen věřiteli nad rámec shora uvedené smluvní pokuty zaplatit smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. Podle článku 7.3 smluvních ujednání v případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že je v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 30 dnů, stávají se automaticky okamžitě splatnými všechny dosud nesplacené závazky dlužníka vůči věřiteli dle této smlouvy. Podle článku 7.4 smluvních ujednání v případě, že je dlužník v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 35 dnů, je povinen zaplatit věřiteli nad rámec výše uvedených smluvních pokut další jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 % z celkové výše všech sjednaných splátek, tedy smluvní pokutu ve výši 27 438 Kč. V článku 14.1 se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy, včetně sporů ze zajištění závazků z této smlouvy, má dle zákona č. 216/1994 Sb. v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu; rozhodci pro tento účel jsou mj. advokáti JUDr. Martin Týle, JUDr. Jiří Kolařík a Mgr. Jan Fišer a rozhodčí řízení se bude konat v sídle Rozhodčí společnosti Pardubice s.r.o., kam budou účastníci rozhodčího řízení zasílat veškerá podání určená rozhodci. Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci budou v těchto případech uvedeny ve výzvě rozhodce. Podle článku 15.5 smluvních ujednání dlužník potvrzuje, že věřitel provedl jeho kontrolu ve smyslu zák. 253/2008 Sb. a že poskytnuté peněžní prostředky budou použity pro potřeby jeho podnikání a budou spláceny z jeho vlastních zdrojů. Dne 11. 7. 2012 byla na bankovní účet žalované poukázána částka 30 000 Kč. Fakturou č. 912040881 z 20. 9. 2012 splatnou dne 30. 9. 2012 vyúčtovala žalobkyně žalované smluvní pokutu za prodlení se zaplacením první splátky, a to za období od 20. 8. 2012 do 5. 9. 2012 (8 % z výše splátky) ve výši 365,84 Kč a smluvní pokutu za prodlení se zaplacením první splátky za období od 5. 9. 2012 do 20. 9. 2012 (13 % z výše splátky) ve výši 594,49 Kč. Fakturou č. 912044730 z 21. 10. 2012 splatnou dne 31. 10. 2012 vyúčtovala žalobkyně žalované smluvní pokutu za prodlení se zaplacením druhé splátky za období od 20. 9. 2012 do 8. 10. 2012 (8 % z výše splátky) ve výši 365,84 Kč a smluvní pokutu ve výši 27 438 Kč (50 % z výše půjčky). Listinou ze dne 26. 7. 2023 zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku s tím, že po žalované požaduje zaplacení 27 544,40 Kč spolu s zákonnými úroky z prodlení z částky 26 219,40 Kč od 12. 4. 2013 do zaplacení a s úroky ve výši 13,82 % ročně z částky 26 219,40 Kč od 12. 4. 2013 do zaplacení. Dne 2. 11. 2012 podala žalobkyně návrh na zahájení rozhodčího řízení, v němž požadovala vydání rozhodčího nálezu, jímž by bylo žalované uloženo zaplatit jí 83 639 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,50 % ročně z této částky od 2. 11. 2012 do zaplacení. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Martina Týle, Rozhodčí společnost Pardubice, s.r.o., ze dne 2. 1. 2013 č.j. 101 Rozh 6024/2012-7, který nabyl právní moci 16. 1. 2013, bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 83 639 Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 7,50 % ode dne 2. 11. 2012 do zaplacení a nahradit jí náklady rozhodčího řízení ve výši 12 624 Kč (dále jen „Rozhodčí nález“). Obvodní soudu pro Prahu 5 usnesením ze dne 25.9.2013 č.j. 14 EXE 1632/2013-22, pověřil vedením exekuce podle Rozhodčího nálezu JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jeseník. K návrhu žalované ze dne 14. 2. 2023, byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2023, č. j. 14 EXE 1632/2013-44, exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavena; usnesení nabylo právní moci 3. 8. 2023. Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Smlouva a v jejím rámci uzavřená rozhodčí doložka jsou stiženy stigmatem kolize s dobrými mravy a jsou proto podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatné, oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění je nemravné a vede k nepřiměřenému postižení povinné (ve věci tak není dán způsobilý exekuční titul). Pro nadbytečnost se již nezabýval dalšími námitkami povinné (že rozhodce nesplňoval kritéria nezávislosti a nestrannosti, že existovala ekonomická provázanost rozhodce s oprávněnou prostřednictvím Rozhodčí společnosti Pardubice, že nebyla dostatečné zkoumána úvěruschopnost povinné) a k nim rozsáhlou argumentací oprávněné. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval povahou smluvního vztahu účastnic řízení. Ze Smlouvy plyne, že vyjma označení žalované nebyla uváděna žádná okolnost, která by nasvědčovala, že půjčka je žalované poskytována pro její (konkrétní) podnikatelské účely; tomu odpovídá i to, že žalobkyně při uzavírání smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované dotazem na registr dlužníků, na registr živností, a především výpisem z běžného účtu žalované jako fyzické osoby bez toho, že by šlo o účet podnikatelský zachycující finanční transakce ilustrující způsob a rozsah podnikatelské činnosti. Žalobkyně řádně nezkoumala, pro jaké podnikatelské potřeby žalovaná půjčku potřebuje, zda z tohoto pohledu je půjčka racionální, tedy zda právě podnikatelská činnost generuje (by mohla generovat) zisky, které umožní návratnost půjčky. Že se mělo jednat o podnikatelský vztah nelze dovodit ani z bodů 1.6., resp. 4.4., Všeobecných obchodních podmínek obsažených v oddíle II. Smlouvy, neboť šlo o předpřipravená ujednání, která zjevně nebyla výsledkem vyjednávání smluvních stran a nepopisovala, o jaké konkrétní podnikání v případě žalované se jedná a jaký konkrétní podnikatelský účel je s touto půjčkou spojen. Odvolací soud uzavřel, že jde o typickou snahu poskytovatele nebankovních úvěrů, půjček či jiných finančních produktů, vyhnout se režimu spotřebitelské ochrany a účelově podřadit obchodní vztah vztahu podnikatelskému podle pravidel obchodního zákoníku. Smlouva byla uzavřena způsobem a s takovými vzájemnými právy a povinnostmi, které svědčí pro důvodnou aplikaci § 49 obč. zák. a tedy neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, čehož důsledkem je nárok žalobkyně na vrácení jen té části poskytnuté původní půjčky, která doposud nebyla ze strany žalované žalobkyni vrácena, a to v režimu bezdůvodného obohacení podle § 3028 odst. 3 z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 451 a násl. obč. zák. Zjevně totiž šlo o plnění bez platného právního důvodu s povinností žalované vydat žalobkyni podle § 451 odst. 1 obč. zák. toto bezdůvodné obohacení. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně (podpořeným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), že pohledávka žalobkyně je promlčena. Dle odvolacího soudu se judikaturní závěry vystavěné na tom, že vyvolání rozhodčího řízení v případě neplatně vydané rozhodčí doložky po 11. 5. 2011, a tedy vědomém nerespektování judikatury, má za následek, že takové rozhodčí řízení nemůže stavět promlčecí lhůtu, váží jenom k těm důvodům, s nimiž je neplatnost rozhodčí doložky spojena. Nemůže obstát názor, že od 11. 5. 2011 je každé zahájení rozhodčího řízení zneužitím práva a má za následek, že promlčecí doba nebyla stavěna. Tento důsledek lze spojovat jen s těmi případy, kdy rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazovala pouze na rozhodčí řád vydaný tou kterou právnickou osobou, která nebyla stálým rozhodčím soudem. To však není případ v projednávané věci, jelikož důvodem, pro který exekuční soud odmítl stvrdit pokračování exekuce a exekuci zastavil, byl závěr o (absolutní) neplatnosti Smlouvy podle § 39 obč. zák. Uzavřela-li žalobkyně s žalovanou Smlouvu 1. 7. 2012, k zesplatnění nároků z této smlouvy došlo 21. 10. 2012 a rozhodčí řízení bylo zahájeno 2. 11. 2012, resp. žádost o provedení exekuce podána 6. 8. 2013, dělo se tak roky před tím, než judikatura připustila závěry o případném vztahu mezi neplatností smlouvy hlavní ve vztahu k neplatnosti smlouvy rozhodčí (viz usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, a ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Pokud žalobkyně za této situace - vycházejíc z toho, že rozhodce byl ustanoven transparentním způsobem a jím vydaný rozhodčí nález je exekučním titulem - vstoupila do exekučního řízení, potom nejen po dobu rozhodčího řízení, ale i následně po dobu exekučního řízení ve smyslu § 112 obč. zák. promlčecí doba neběžela, došlo k jejímu stavení, a byl-li po ukončení exekuce jejím zastavením k 3. 8. 2023 podán 15. 8. 2023 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, pak dvouletá subjektivní, resp. tříletá objektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 107 obč. zák. nemohla marně uplynout. Procesní obrana žalované proti nároku žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení nemůže být úspěšná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od jeho rozsudků ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014, nebo usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) a Ústavního soudu (konkrétně od jeho nálezu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10), případně (při pochybách o ustálenosti rozhodovací praxe, jakož při potřebě přihlédnout k specifikům daného případu) na otázkách, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Tyto otázky formuluje následovně: „Je netransparentní rozhodčí doložka, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, nicméně třetí subjekt (Rozhodčí společnost Pardubice), rozhodce a žalobkyně uzavřeli tajnou dohodu (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), se kterou nebyla druhá strana rozhodčí smlouvy seznámena a která v podstatných rysech změnila průběh rozhodčího řízení a odměňování rozhodce, a to bez vědomí druhého účastníka úvěrové smlouvy-spotřebitele?“ a „Je netransparentní rozhodčí doložka, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, nicméně fakticky rozhodčí řízení probíhalo nikoliv před rozhodcem určeným v takové rozhodčí doložce, ale před třetím subjektem v rozhodčí smlouvě neuvedeným (Rozhodčí společnost Pardubice), a to na základě tajné dohody (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), kterou žalobkyně uzavřela s rozhodcem a tímto třetím subjektem, a to bez vědomí druhého účastníka úvěrové smlouvy-spotřebitele?“. Při řešení otázky „zda si žalobkyně měla být ke dni zahájení rozhodčího řízení dne 2. 11. 2012 vědoma toho, že disponuje neplatnou úvěrovou smlouvou včetně v ní obsažené rozhodčí doložky, a důsledku i tím, že rozhodčí nález vydaný na základě takové rozhodčí doložky je nezpůsobilým exekučním titulem“ odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. Od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4048/12, a ze dne 4. 6. 2019 II. ÚS 996/18, se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil při řešení otázek „zda je zneužitím práva věřitele, nařídil-li exekuci na základě rozhodčího nálezu vydaného na základě shora popsané rozhodčí doložky“ a „zda je zneužitím práva věřitele, nařídil-li exekuci na základě rozhodčího nálezu vydaného na základě shora popsané rozhodčí doložky“ a „zda má zneužití práva věřitele na úkor spotřebitele při zahájení rozhodčího řízení a nařízení exekuce za následek to, že po dobu vedení rozhodčího a exekučního řízení nedochází ke stavění promlčecí lhůty věřitele“. Při řešení otázky, „zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se v něm nevypořádal s jejími stěžejními námitkami, jakož ani řádně neodůvodnil své další závěry a neprovedl důkazy, které navrhovala“ odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II ÚS 435/09, a ze dne 13. 10. 2010 II. ÚS 2736/19. Pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje i v tom, že se nevypořádal s jejími argumenty, že rozhodčí řízení neproběhlo před rozhodcem Týle, ale u Rozhodčí společnosti Pardubice s.r.o., že nebyl uhrazen rozhodčí poplatek a že byla uzavřená tajná dohoda, která upravovala průběh rozhodčího řízení včetně odměňování rozhodce, avšak bez jejího vědomí. K posouzení, zda došlo ke zneužití práva a zda žalovaná zahájila rozhodčí a exekuční řízení vědomě v rozporu s dobrými mravy, a tedy zda došlo v rozhodčím a následném exekučním řízení ke stavění promlčecí lhůty, jsou však i tyto námitky žalované stěžejní. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neučinil právní posouzení úplným, jestliže se dostatečně nevypořádal s otázkou transparentnosti rozhodčí doložky a potažmo na ní navazující otázkou, zda došlo ke stavení promlčecí doby během rozhodčího a exekučního řízení, což má zásadní vliv pro posouzení oprávněnosti nároku, jež je předmětem tohoto řízení. Ve vztahu k této otázce odvolací soud vycházel zejména ze závěrů usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2023, č. j. 14 EXE 1632/2013-44, kterým byla exekuce zastavena. Považoval za zásadní, že řízení bylo zastaveno proto, že Smlouva jako taková odporovala dobrým mravům, nikoli proto, že by rozhodčí doložka byla netransparentní či jinak rozporná se zákonem či ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Jak ale plyne ze zmíněného usnesení, těmito okolnostmi se soud pro nadbytečnost vůbec nezabýval. Pokud odvolací soud uvádí, že rozhodčí doložka byla transparentní, jelikož byla formálně vydána rozhodcem v ní uvedeným, přičemž žalovaná konzistentně namítá, že materiálně tomu tak nebylo, přičemž se mělo jednat o zneužití práva ze strany žalobkyně, kdy fakticky rozhodovala právnická osoba ekonomicky provázaná s žalobkyní, resp. na ní finančně závislá a navrhla důkazy, jimiž míní toto své tvrzení prokázat, je na soudu, aby se s takovými námitkami v rámci rozhodnutí vypořádal, minimálně aby uvedl, proč je nepovažuje za významné anebo proč se jimi nezabýval (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19). Zmiňované námitky mohou mít zásadní vliv na posouzení, zda došlo ke stavení promlčecí doby během rozhodčího a exekučního řízení, potažmo na posouzení oprávněnosti samotného nároku. Smyslem rozhodovací praxe soudů ve spotřebitelských sporech k transparentnosti rozhodčích doložek je, aby retrospektivně bylo zamezeno situacím, kdy vůči spotřebiteli lze vést rozhodčí řízení před soukromými subjekty fakticky ekonomicky závislými na protistraně (podnikateli) a za podmínek, se kterými nebyl spotřebitel předem seznámen. Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Pro nadbytečnost se již dalšími dovolacími námitkami nezabýval. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování a zabýval se zejména otázkou platnosti rozhodčí doložky a na ní navázanou otázkou (ne)stavení promlčecí doby. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (11)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.