33 Cdo 3068/2025-963

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. B., zastoupeného Mgr. Vítem Pavkem, advokátem se sídlem v Stráži pod Ralskem, Máchova 360, proti žalované Synot Auto, a.s., se sídlem v Uherském Hradišti, Jaktáře 1475 (identifikační číslo osoby 255 36 338), zastoupené JUDr. Zlatavou Codrovou Davidovou, advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat 1454/12, o zaplacení 1 847 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 220/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 6. 2025, č. j. 59 Co 96/2025-926, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 542 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Víta Pavka, advokáta.

Odůvodnění

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, č. j. 9 C 220/2018-855, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 847 160 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 3. 9. 2018 do zaplacení, výrokem II žalobu zamítl co do 140 330 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 3. 9. 2018 do zaplacení, výrokem III žalované uložil zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení 1 367 253,71 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV žalované uložil ve stejné lhůtě zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti na náhradě nákladů řízení 95 195,24 Kč. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 59 Co 96/2025-926, odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl, ve výrocích I a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku III ho změnil jen co do vyčíslení přiznaných nákladů řízení (1 166 768,14 Kč); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřeli dne 30. 1. 2017 kupní smlouvu, jíž žalobce nabyl do vlastnictví motorové vozidlo BMW X6 xDrive40d (dále jen „vozidlo“) za kupní cenu 1 987 490 Kč včetně DPH. Ve smlouvě bylo sice uvedeno DIČ žalobce (daňové identifikační číslo sloužící k identifikaci daňového subjektu), avšak žalobce zde nebyl identifikován pod identifikačním číslem (unikátním osmimístným kódem používaným pro identifikaci podnikajících fyzických osob), byl označen jménem, příjmením a bydlištěm. Při uzavření kupní smlouvy žalobce avizoval, že vůz kupuje pro soukromé využití a ani z předsmluvních ujednání nelze dovodit, že by jednal v souvislosti se svou podnikatelskou činností (žalobce podniká na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání zlatnictví a klenotnictví, hodinářství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona). Při poptávání vozidla před uzavřením kupní smlouvy žalovaná žalobci nabídla, že za částku 21 740 Kč na vozidlo namontuje odnímatelné tažné zařízení zn. Jaeger CANtrol (dále jen „neoriginální tažné zařízení“); toto zařízení následně na automobil nainstalovala, přestože výrobce BMW nedoporučoval použití a instalaci neoriginálních dílů BMW z důvodu možného snížení garance ve vztahu k zachování správných funkcí motorového vozidla. Vozidlo bylo vybaveno systémem Electronic Height Control (EHC), tj. elektronickou kontrolou výšky, tedy automatickým vyrovnáváním světlé výšky kol s ohledem na konkrétní provozní vnější podmínky, mělo se tedy vždy srovnat po odstavení na rovném povrchu. Po určité době užívání vozidla začalo docházet k viditelným projevům závady spočívající v tom, že po odstavení stálo vozidlo křivě, mělo pokleslý pravý zadní bok o zpravidla 30 mm až 55 mm. Žalobce po projevu závady obratem kontaktoval zákaznický servis BMW, dne 23. 8. 2017 přistavil vůz do BMW Servis CarTec Liberec, s. r. o. (dále jen „servis“), kde byl prohlédnut, závada byla zjištěna, když nestejnou výšku zadních kol zaznamenal zaměstnanec servisu M. H. pouhou vizuální kontrolou vozidla. Žalobce se proto dohodl na přistavení vozidla na diagnostiku, nicméně závada následně bez jakéhokoli zásahu zmizela a nebyla diagnostikou ze dne 28. 8. 2017 detekována. Protože se závada dne 30. 9. 2017 znovu projevila, zavezl žalobce vozidlo 3. 10. 2017 do servisu, zde byla vyjmuta řídící jednotka neoriginálního tažného zařízení, kterou do vozidla žalovaná namontovala, provedena oprava a opětovná diagnostika. Závada byla dle vyjádření servisu odstraněna, žalobce si zde vůz 5. 10. 2017 vyzvedl, nicméně ještě téhož dne se závada objevila znovu a žalobce ji zdokumentoval. Při přijetí vozidla do servisu dne 16. 10. 2017 se uvedená závada již vizuálně neprojevovala. I přesto byla servisem vyhodnocena jako opakující se a v rámci záruční opravy byl vyměněn snímač výšky na pravém zadním kole. Přes tento servisní zásah se závada v záruční době znovu objevila (opakovaně se vyskytla tatáž vada). Dne 27. 10. 2017 bylo provedeno testování EHS systému a byla provedena výměna pravého zadního tlumiče a pravé zadní vzduchové pružiny. Dne 26. 1. 2018 bylo vozidlo přijato do servisu pro jinou závadu, která byla 22. 2. 2018 odstraněna opravou. Protože se závada pokleslého zadního pravého boku dne 3. 3. 2018 opakovala (vozidlo stálo zřetelně nakřivo), žalobce poprvé (10. 3. 2018) odstoupil od smlouvy z důvodu opakovaného výskytu téže vady a výskytu dalších vad, které bránily řádnému užívání vozidla; žalovaná odstoupení od smlouvy neakceptovala a žalobce si po dohodě s ní vozidlo 28. 6. 2018 převzal a užíval ho do 3. 8. 2018, kdy se závada křivého stání opět objevila. Žalobce chování vozidla zdokumentoval a nechal vypracovat znalecký posudek Ing. Václavem Kottkem, jímž byla vada zjištěna. Již před prvním odstoupením žalobce od smlouvy viděli závadu pokleslého zadního pravého boku vozidla H. K. a R. V. Z iniciativy žalované prohlédl vozidlo N., který konstatoval, že míra poklesu skutečně překračuje výrobcem povolenou toleranci 0,5 cm na jedno kolo. Dopisem doručeným žalované 21. 8. 2018 žalobce (podruhé) odstoupil od kupní smlouvy pro opakovaně se vyskytující závadu spočívající v nerovné výšce zadních kol, kterou se nepodařilo přes opakované servisní zásahy v autorizovaném servisu odstranit. Žalovaná ani toto odstoupení od smlouvy neakceptovala. Z revizního znaleckého posudku vypracovaného dne 30. 6. 2022 znaleckým ústavem Českou zemědělskou univerzitou v Praze, Technickou fakultou, se podává, že na předmětném vozidle se vyskytovala závada regulace vzduchového podvozku spočívající v nestejné výšce pravého a levého zadního kola, která se projevovala nahodile, takže je složitě prokazatelná, a fakticky nebyla četnými servisními zásahy odstraněna. Závada kromě estetického dopadu mohla mít i zásadní vliv na jízdní vlastnosti vozidla či možné oslňování protijedoucích vozidel; jde o vadu závažnou, znemožňující vozidlo bezpečně užívat k obvyklému účelu, tedy k jízdě na pozemních komunikacích. Znalci při zjišťování příčin vady brali v potaz i použití neoriginální jednotky tažného zařízení, které nemělo být do vozidla namontováno. Zmíněnou závadu prokazují materiály o servisních zásazích, pořízené fotografie a videozáznamy. Vadou trpělo vozidlo i v době odstoupení žalobce od kupní smlouvy. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na projednávanou věc je na místě pohlížet jako na závazek vzniklý z kupní smlouvy, která byla uzavřena v režimu spotřebitelských smluv, tedy, že účastníky uzavřená kupní smlouva je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), neboť i když byl žalobce v době uzavření smlouvy podnikatelem, nejednal jako podnikatel v souvislosti s podnikatelskou činností a vozidlo zakoupil pro soukromé účely (v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024). Odvolací soud uzavřel, že vozidlo trpí vadou – poklesem pravé zadní nápravy vozidla o více než 10 mm (tj. nad limit povolený výrobcem), která se opakovaně vyskytla při jeho užívání v tříleté záruční lhůtě poskytnuté žalovanou, a nebyla odstraněna; to, že vada nebyla zjištěna při STK prováděné v průběhu soudního řízení, nevylučuje existenci vady k datu odstoupení od smlouvy v srpnu 2018, neboť vada se projevuje nahodile a nepředvídatelně. Žalobce žalované vadu vozidla řádně vytkl, resp. uplatnil právo z vady (§ 2165 o. z.). Pro výskyt vady nebylo možné vozidlo bezpečně používat při provozu na pozemních komunikacích, vozidlo se tedy nehodilo k účelu, ke kterému se obvykle užívá, a žalovaná tak za vadu odpovídá ve smyslu § 2161 odst. 1 písm. a), b) o. z. popř. i podle § 2099 odst. 1 ve spojení s § 2095 o. z. Podle speciálního ustanovení § 2169 odst. 2 o. z. měl žalobce pro opakovaný výskyt stejné vady, kterou se nepodařilo odstranit, právo odstoupit od kupní smlouvy a požadovat vrácení kupní ceny. I kdyby bylo třeba postupovat pouze podle obecných ustanovení § 2099 a násl. o. z., ze zjištěného skutkového stavu, zejména z odborných závěrů znalce Ing. Kottka, z revizního znalečného posudku, i z odborných závěrů obsažených v odborném vyjádření plyne, že předmětná vada je vadou závažnou, neboť kromě estetického dopadu mohla mít i zásadní vliv na jízdní vlastnosti vozidla či možné oslňování protijedoucích vozidel, a znemožňuje vozidlo bezpečně užívat k obvyklému účelu, tedy k jízdě na pozemních komunikacích. Proto je možné uzavřít, že vadným plněním byla kupní smlouva porušena podstatným způsobem a žalobci svědčilo právo odstoupit od smlouvy také podle § 2106 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2002 odst. 1 o. z. podle něhož se za podstatné považuje takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při jejím uzavření věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. Odvolací soud odmítl názor žalované, že občasné stání vozidla „nakřivo“ nelze považovat za vadu vozidla, nýbrž za jeho vlastnost; vyjádřil přesvědčení, že nelze mít za vlastnost luxusního vozidla, aby „stálo nakřivo“, resp. aby mu klesala pravá zadní strana nápravy nad přípustný limit. Dopisem doručeným žalované dne 21. 8. 2018 žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy (z důvodu opakovaného výskytu vady, kterou se nepodařilo ani řadou servisních oprav natrvalo odstranit, jakož i z důvodu podstatného porušení smlouvy), závazek se podle § 2004 odst. 1 o. z. od počátku zrušil a strany jsou povinny vrátit si vzájemná plnění. Nárok žalobce na vrácení kupní ceny je v souladu s § 2993 ve spojení s § 2991 o. z. Tím, že nabídla žalobci instalaci odnímatelného neoriginálního tažného zařízení, ačkoliv takový postup výrobce nedoporučoval, postupovala žalovaná jako prodávající v rozporu s doporučením samotného výrobce. O námitce započtení vznesené žalovanou rozhodl odvolací soud tak, že co do částky 658 070 Kč není tento nárok důvodný. Při posouzení této otázky odvolací soud vycházel z § 3002 odst. 2 o. z. a svou argumentaci podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1311/2022. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ V první řadě zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce v kupní smlouvě o prodeji předmětného automobilu vystupoval jako spotřebitel ve smyslu ustanovení § 419 o. z. Má za to, že při hodnocení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008. Vyplynulo-li z dokazování, že na kupní smlouvě bylo uvedeno DIČ žalobce – spotřebitelé tímto údajem nedisponují –, pak bylo nutné dovodit, že žalobce vystupoval jako podnikatel, nikoli jako spotřebitel. Podle dovolatelky je posouzení odstoupení od smlouvy podle § 2106 odst. 2 o. z. nesprávné, neboť jednal-li žalobce jako podnikatel při podnikatelské činnosti, právní úprava prodeje zboží v obchodě dle § 2158 a násl. se nepoužije; odvolací soud nadto spolehlivě nezjistil naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy podle § 2106 odst. 2 o. z. Pochybení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje i v tom, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vada se opakovaně vyskytla v tříleté záruční době, ale již neuvedl, zda se vyskytovala k datu odstoupení, tj. ke dni 22. 8. 2018; v této souvislosti namítá, že takový údaj nevyplývá z žádného z provedených důkazů. S připomenutím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, dovolatelka „poznamenává“, že odvolací soud „nijak nekomentoval chybu okresního soudu, který právo žalobce na odstoupení od smlouvy nepřípustně retroaktivně posoudil dle § 2171 o. z. ve znění účinném od 6. 1. 2023“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, popř. aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolatelka v něm pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při uzavírání kupní smlouvy vystupoval jako spotřebitel, a uvádí, že vada vozidla, resp. její výskyt v době odstoupení od kupní smlouvy byl spolehlivě prokázán znaleckými posudky, odborným vyjádřením a svědeckými výpověďmi. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatelka pomíjí, neboť podstata dovolací argumentace, podpořená odkazem na judikaturu dovolacího soudu, ulpívá právě v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy oproti odvolacímu soudu dovolatelka prosazuje, že žalobce při uzavírání kupní smlouvy nevystupoval jako spotřebitel a vozidlo zakoupil jako podnikatel pro potřeby své podnikatelské činnosti (čemuž podle ní nasvědčuje zejména skutečnost, že v písemné kupní smlouvě je uvedeno DIČ žalobce), a že existence žalobcem tvrzeného nedostatku spočívajícího v tom, že vozidlo po odstavení stává „křivě“ s pokleslým pravým zadním bokem (zpravidla o 30 až 55 mm) nebyl v řízení dostatečně prokázán (vada vozidla nevyplývala z žádného z provedených důkazů). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že žalovaná na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, že žalobce při uzavírání kupní smlouvy vystupoval jako podnikatel a že jím vytčená závada vozidla nebyla k datu odstoupení od kupní smlouvy prokázána, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. S výhradou ke skutkovému závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalobce při uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel, resp., že automobil kupoval k soukromým účelům osobní potřeby ve smyslu spotřeby, nikoli v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, kterou podpořila odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dovolatelka pojí námitku, že právní jednání žalobce (v pořadí druhé odstoupení od smlouvy) nemělo být poměřováno optikou ustanovení § 2169 odst. 2 o. z., neboť právní úprava prodeje zboží v obchodě dle § 2158 a násl. o. z. se nepoužije. Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce uzavřel kupní smlouvu jako spotřebitel, musí obstát i poměřitelnost tohoto skutkového zjištění citovaným ustanovením. Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že „ve vztahu k aplikaci § 2106 odst. 2 o. z. nezjistil spolehlivě naplnění podmínek pro odstoupení dle tohoto ustanovení“ a že se „nezabýval ani splněním ostatních podmínek řádné reklamace dle této právní úpravy“, jsou tyto výhrady nedostatečně konkrétní a není ve vztahu k nim vylíčena přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., což znemožňuje dovolací přezkum. Nadto z provedeného dokazování se podává, jaké právo si žalobce při oznámení vady zvolil, resp. že souhlasil s postupem žalované, která se snažila opakovaně a bezúspěšně odstranit příčinu vytčené vady a že k (v pořadí druhému) odstoupení od smlouvy přistoupil bezprostředně poté, co se žalované závadu spočívající v nerovné výšce zadních kol nepodařilo přes opakované servisní zásahy v autorizovaném servisu odstranit. Výhrada žalované ke zjištění, že žalobcem vytčená vada vozidla existovala i v době odstoupení od smlouvy dne 21. 8. 2018 (žalovaná prosazuje, že to z žádného z provedených důkazů nevyplývá), nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitka, že odvolací soud „nijak nekomentoval zjevnou chybu okresního soudu, který právo žalobce na odstoupení od smlouvy nepřípustně retroaktivně posoudil dle § 2171 občanského zákoníku ve znění účinném od 6. 1. 2023, čímž porušil čl. IV bod 1 z. č. 374/2022 Sb.“ je z hlediska přípustnosti dovolání nevýznamná, neboť sám odvolací soud citované ustanovení nepoužil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že na zjištěný skutkový stav aplikuje zákon č. 98/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 5. 1. 2023. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí také proti výrokům odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům konkrétní výhrady nevznesla. Ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení