33 Cdo 3488/2019

Rubrum

33 Cdo 3488/2019-678 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobkyně W. H. D., bytem XY, proti žalované D. S., bytem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 70/2014, v řízení o žalobě pro zmatečnost, o dovolání B. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 12 Co 19/2018-605, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi dovolatelem a ostatními účastníky řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 5. 2018, č. j. 12 Co 19/2018-605, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 7. 2017, č. j. 12 C 70/2014-538, kterým zastavil řízení „o návrhu. B. D., M. M., doručeného soudu dne 12. 5. 2015 a označeného jako žaloba pro zmatečnost“. Oba soudy dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení o návrzích podaných B. D. poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o nepřipuštění jmenovaného obecným zmocněncem žalobkyně, v důsledku čehož bylo řízení o jeho výše označeném návrhu zastaveno. Dovolání B. D. proti označenému usnesení odvolacího soudu není přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243c odst. 3 věta první a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.]. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5368/2008, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010). V situaci, kdy oba soudy dospěly k závěru, že nejsou splněny procesní podmínky pro projednání návrhů podaných B. D. poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho nepřipuštění jako obecného zmocněnce žalobkyně, nelze dospět k závěru, že tímto rozhodnutím byla dovolateli způsobena újma na jeho právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která by zrušením či změnou napadeného rozhodnutí mohla být odstraněna. Podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy splněna není. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) a s § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 11. 2019 JUDr. Pavel Horňák pověřený člen senátu