33 Cdo 3502/2024-107

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. T., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalované IMWESTEX, s.r.o., identifikační číslo osoby 62739182, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1613/38, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, o zaplacení 188 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 231/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 30 Co 186/2024-78, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 110 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Hamana, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 188 930 Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že tuto částku poskytl žalované podle dohody o složení blokovacího depozita uzavřené dne 7. 10. 2020 na dobu určitou, konkrétně do 15. 12. 2020. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 30 Co 186/2024-78, potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2024, č. j. 30 C 231/2023-44, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení 188 930 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 22. 3. 2021 do zaplacení zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 35 553,43 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 7. 10. 2020 uzavřeli žalobce jako zájemce o koupi bytu s žalovanou jako vlastnicí bytu „Dohodu o složení blokovacího depozita“ (dále jen „Dohoda“), a to na dobu určitou do 15. 12. 2020. Uzavření Dohody zprostředkovala (a Dohody se účastnila) realitní kancelář LAVINIA TRADING, spol. s r. o., IČO 62242393 (dále jen „realitní kancelář“), která žalovanou při jednáních s žalobcem zastupovala. Předmětem Dohody byla "rezervace" bytové jednotky č. XY vymezené v budově „XY“ čp. XY (víceúčelové stavbě), která je součástí pozemku parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY, včetně vymezených spoluvlastnických podílů na budově a pozemku. V článku 3.1 Dohody se žalobce a žalovaná zavázali uzavřít za stanovených podmínek bez zbytečného odkladu po výzvě druhé smluvní strany, nejpozději však do konce doby trvání Dohody, kupní smlouvu, jíž žalovaná převede vlastnické právo k zmíněné bytové jednotce na žalobce za sjednanou kupní cenu. Žalobce se v Dohodě zavázal složit rezervační poplatek – blokovací depozitum ve výši 188 930 Kč, přičemž tento závazek splnil; možnosti nakládání s depozitem upravovaly články 2.3 (resp. 3.3.1.), 4.2 a 4.3 Dohody tak, že deponovaná částka bude v závislosti na jednání smluvních stran buď započítána na kupní cenu, nebo vrácena žalobci, případně využita k úhradě smluvní pokuty. Podle článku 4.2. „V případě, že Prodávající poruší svou povinnost uzavřít Kupní smlouvu nejpozději v poslední den trvání této Dohody, pak se zavazuje zajistit vrácení přijatého Blokovacího depozita na požádání zpět Zájemci a zároveň je povinen zaplatit Zájemci smluvní pokutu, jejíž výše odpovídá výši Blokovacího depozita dle čl. 2.1 této Dohody, a to vše nejpozději do pěti pracovních dnů od doručení písemné žádosti Zájemce.“ … v případě, že Zájemce poruší svou povinnost uzavřít Kupní smlouvu dle čl. 3.1 této Dohody nebo pokud se ukážou jeho prohlášení v článku 3.3 této Dohody jako nepravdivá, pak se zavazuje bezodkladně zaplatit Prodávajícímu smluvní pokutu, jejíž výše odpovídá výši Blokovacího depozita dle čl. 2.1 této Dohody. Prodávající a Zájemce pro tento případ berou na vědomí, že nárok Prodávajícího na úhradu smluvní pokuty může být a bude započten proti nároku Zájemce na vrácení Blokovacího depozita s tím, že oba nároky zanikají bez dalšího dnem následujícím po posledním dni trvání této Dohody, bez ohledu na splatnost obou nároků.“ Podle článku 6.4 Dohody ji bylo možné měnit pouze písemnými dodatky. Dne 19. 10. 2020 zaslala žalovaná prostřednictvím pověřeného advokáta žalobci emailem text kupní smlouvy na bytovou jednotku č. XY a smlouvy o advokátní úschově k případným připomínkám a ke sjednání termínu jejich podpisu, na což žalobce reagoval 20. 11. sdělením, že se domluví na úpravě a doplnění „dohodnutých záležitostí“ a předá svému právníkovi ke kontrole. Dne 26. 10. 2020 žalovaná žalobci prostřednictvím realitní kanceláře zaslala text kupní smlouvy s vyznačenými změnami. Dne 2. 11. 2020 žalobce žalované sdělil, že kupujícím rezervovaných nemovitostí bude na místo něho NETFORCE s.r.o., kterou vlastní. Další jednání o koupi „rezervované“ bytové jednotky byla vedena mezi žalovanou a NETFORCE s.r.o., aniž došlo ke změně Dohody; smluvní strany přitom věděly, že bude-li nemovitost kupovat právnická osoba namísto žalobce, je třeba Dohodu písemně změnit (maily z 26. 11. 2020, 2. 12. 2020 a 26. 1. 2021). Posléze žalobce s žalovanou jednali o změně předmětu převodu i (celkové) ceny, neboť kromě bytové jednotky č. XY hodlal žalobce, resp. NETFORCE s.r.o., zakoupit ještě jednotky č. XY (atelier) a XY (otevření stropního prostoru a průchodu). Dne 4. 11. 2020 a poté znovu 8. 11. 2020 zaslala žalovaná prostřednictvím realitní kanceláře žalobci kupní smlouvu, v níž jako kupující figuruje NETFORCE s. r. o. Na tento email žalobce reagoval 9. 11. 2020 požadavkem na zaslání prohlášení vlastníka bytových jednotek. Ze „Změny prohlášení vlastníků budovy čp. XY“ se podává, že celková podlahová plocha bytové jednotky č. XY s příslušenstvím je 76,16 m2, z čehož terasa činí 4,56 m2 a úložný prostor 22,5 m2, a dále že v souvislosti se změnou jednotek č. XY a č. XY se mění výše spoluvlastnických podílů z dosavadních 981,83 m2 na 985,83 m2, tj. mimo jiné tak, že k bytové jednotce č. XY náleží spoluvlastnický podíl 7616/98583. Dne 16. 11. 2020 žalobce s poukazem na zaslané prohlášení vlastníka (resp. změnu prohlášení) požádal o zaslání schéma parkovacích míst, které mu bylo obratem zasláno. Dne 26. 11. 2020 zaslal žalobce realitní kanceláři „připomínkovanou“ kupní smlouvu a navrhl upravit bod 8.1.

6. Dohody, na což realitní kancelář obratem reagovala tak, že buď je třeba uzavřít novou rezervační smlouvu, v níž bude jako kupující uvedena NETFORCE s.r.o., která složí rezervační depozitum a žalobci bude jím složené depozitum vráceno, případně je možné nastavit kupní smlouvu tak, že v ní nebude rezervace zmiňována, tj. kupující složí celou kupní cenu a žalobci bude depozitum vráceno. Dne 8. 12. 2020 žalobce požádal o snížení ceny vzhledem k „reálné velikosti bytu a rozsahu nutné rekonstrukce“ s tím, že ceně 47 000 Kč/m2 odpovídá finální cena 3 400 000 Kč. Realitní kancelář mu 9. 12. 2020 sdělila, že majitelka na slevu z kupní ceny nepřistoupila. Dne 14. 12. 2020 žalobce navrhl, že koupí bytovou jednotku č. XY, garáž a 2 parkovací místa za cenu „balíčku“ 3 632 183 Kč. Dne 15. 12. 2020 byla žalobci k finální kontrole zaslána kupní smlouvu v původní verzi, jejímž předmětem je bytová jednotka č. XY za kupní cenu 3 778 614 Kč, na níž reagoval téhož dne námitkou, že bytová jednotka č. XY byla prodávána s uvedením rozlohy 76 m2, což odpovídá cca 41 000 Kč/m2, avšak její reálný stav je 49,1 m2, tedy její cena by měla být cca 2 300 000 Kč s DPH; navrhl přeměření bytové jednotky. Dne 22. 12. 2020 požádala na pokyn žalované realitní kancelář žalobce, aby doložil připravenost zaplatit kupní cenu, na což reagoval 23. 12. 2020 upozorněním, že plocha bytové jednotky je „minimálně sporná“, což ho opravňuje k ukončení obchodu a postupu podle článku 4.

2. Dohody; navrhl, že zaplatí 3 944 639 Kč za byt, 2 parkovací místa a sklep o rozloze 11 m2. Žalovaná přistoupila na slevu o 150 00 Kč a vyjádřila obavu, že žalobce protahuje jednání, aniž by prokázal svou solventnost; vyzvala ho, aby sdělil, jakou variantu kupní smlouvy preferuje. Žalobce odpověděl návrhem další změny kupní smlouvy. Dne 26. 1. 2021 realitní kancelář žalobci oznámila, že žalovaná nesouhlasí s žádnými dalšími úpravami smluv a vyzývá ho, aby do 27. 1. 2021 byla podepsána kupní smlouva, podle níž NETFORCE s.r.o. koupí bytovou jednotku č. XY, jednotku č. XY (ateliér) a podíl na jednotce č. XY (garáž) za celkovou cenu 5 962 614 Kč, na což žalobce reagoval sdělením, že přistoupí k podpisu smlouvy, avšak žádá ji upravit ohledně možné stavební úpravy bytové jednotky č. XY jednotky č. XY s tím, že prodávající nechá na vlastní náklady vybudovat průchod propojující pokoje v jednotce č. XY a vydá kupujícímu předávací protokol s oprávněním realizovat takové propojení a kvitancí, že případné nesrovnalosti jdou „za firmou“; oznámil, že „dne 1. 2. 2021 zajistí podpisy a ověření smluv s tím, že je třeba podepsat i smlouvu o postoupení rezervace z jeho osoby na právnickou osobu“. Dne 27. 1. 2021 realitní kancelář žalobce upozornila, že kupní smlouva musí být podepsána téhož dne a nestane-li se tak, bude mít prodávající za to, že žalobce již nemá o uzavření obchodu zájem. Žalobce téhož dne oznámil, že je připraven kupní smlouvu podepsat, avšak se dvěma upřesněními a po utvrzení, že zásah do nosné konstrukce střechy je v souladu se statikou objektu. Dne 28. 1. 2021 realitní kancelář žalobci sdělila, že vzhledem k tomu, že kupní smlouvu nepodepsal, prodá žalovaná předmětné nemovitosti jinému zájemci. V řízení o žalobě, kterou žalobce podal proti žalované a v níž požadoval zaplacení smluvní pokuty, Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 69/2024-146, odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023 č. j. 53 Co 112/2023-125; v rozhodnutí se vyjádřil k dovolací námitce, „že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda si strany sjednaly opuštění ujednané výhradně písemné formy“ (uzavřel, že není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť byla prokázána pouze existence neformálního jednání stran, které však zůstalo bez výsledku; z iniciativy žalobce účastníci sice jednali o změně obsahu kupní smlouvy, ke konsensu mezi nimi a NETFORCE s.r.o., jež měla do smluvního vztahu vstoupit místo žalobce, však nedošlo). Akcentoval, že odvolací soud skutkově uzavřel, že bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaná svou povinnost utvrzenou smluvní pokutou neporušila a že kupní smlouva nebyla uzavřena výlučně z důvodů spočívajících na straně žalobce. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil právní jednání žalobce, žalované a realitní kanceláře ze dne 7. 10. 2020 jako inominátní smlouvu podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 S., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Protože to byl výlučně žalobce, kdo porušil povinnost sjednanou v čl. 3.

1. Dohody uzavřít s prodávající na její výzvu, nejpozději do 15. 12. 2020 resp. do 27. 1. 2021, kupní smlouvu o převodu v Dohodě označené bytové jednotky, bylo jím složené depozitum ve 188 930 Kč po právu použito ve prospěch prodávající, jíž vzniklo vůči žalobci právo na smluvní pokutu (§ 2048 o. z.). Významným přitom neshledal, zda a popř. kdy se žalobce stal společníkem NETFORCE s.r.o., neboť on jako fyzická osoba a NETFORCE s.r.o. jako osoba právnická jsou odlišné, majetkově samostatné právní subjekty a byť byla zvažována možnost, že v kupní smlouvě bude jako kupující místo žalobce figurovat právnická osoba (NETFORCE s.r.o.), ke změně Dohody ve smyslu § 1895 o. z. nedošlo (žádný její dodatek v písemné formě nebyl uzavřen). Odvolací soud zdůraznil, že důvodem vzniku práva žalované na smluvní pokutu bylo porušení povinnosti žalobce uzavřít s žalovanou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod bytové jednotky č.

8. Zápočet pohledávky žalobce z titulu bezdůvodného obohacení (vrácení složeného depozita) proti pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty proběhl způsobem předvídaným a sjednaným v Dohodě; ujednání obsažené v jejím článku 4. 3. posoudil jako jasné a určité a dovodil, že nejde o zneužívající ujednání, které v rozporu s požadavkem poctivosti zakládá významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 a 1814 o. z.), neboť sankcionováno bylo nejen porušení povinnosti žalobce uzavřít kupní smlouvu, ale i porušení obdobné povinnosti žalované a nerovnováhu nezpůsobuje rozdílné znění článků 4.2. a 4.3. týkající se výzvy k úhradě smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě odvolací soud neshledal rozporným s dobrými mravy (§ 580 o. z.), důvod k moderaci smluvní pokuty dle 2051 o. z. nenalezl. Přihlédl přitom k okolnostem v době sjednávání smluvní pokuty (její výši 5 % sjednané kupní ceny shledal přiměřenou k omezení žalované, která během jednání s žalobcem nemovitost nenabízela k prodeji) i k okolnostem v době porušení smluvní povinnosti žalobce uzavřít kupní smlouvu nebo nastalým po jejím porušení (žalovaná totiž byla i za situace, kdy navrhoval stále nové úpravy a změny, ochotna s žalobcem kupní smlouvu uzavřít, on ji však do 27. 1. 2021 neuzavřel a neustálými požadavky na zpřesnění, úpravy a změny kupní smlouvy zmařil i jednání žalované o prodeji bytové jednotky č. 8 s jím navrženým nástupcem, tj. NETFORCE s.r.o., popř. jednání o novém předmětu převodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, konkrétně otázky, zda může být založena povinnost uzavřít smlouvu výzvou k tomu neoprávněné osoby (otázka A), dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1498/2006, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, a ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, uzavřel-li, že ujednání o zápočtu pohledávek je dostatečně určitým ujednáním (otázka B) a od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, a rozsudků ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021, dovodil-li, že ujednání o zápočtu není ujednáním zneužívajícím práva spotřebitele (otázka C). Respektován nebyl podle dovolatele ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, dospěl-li odvolací soud k závěru o přiměřenosti smluvní pokuty pro účely její moderace, aniž by zjišťoval, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit (otázka D). Žalovaná se v obsáhlém vyjádření k dovolání po shrnutí dosavadního průběhu řízení ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., jeho argumentace ve vztahu k otázce A (tj., zda může být založena povinnost k uzavření smlouvy výzvou k tomu neoprávněné osoby), kterou považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, ve skutečnosti nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje vlastní skutkovou verzi, že k uzavření kupní smlouvy ho vyzvala osoba, která nedisponovala plnou mocí žalované (nebyla žalovanou zmocněna k předmětnému právnímu jednání). Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jím prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že neměl povinnost uzavřít kupní smlouvu, a tudíž ji ani nemohl porušit. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad pomíjí. Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná zmocnila realitní kancelář k jednání směřujícímu k uzavření kupní smlouvy (což ostatně žalobce během celého průběhu jednání stran o podmínkách kupní smlouvy nikdy nezpochybnil), lze uzavřít, že na žalobcem formulované otázce A. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Při řešení otázky formulované pod bodem B se odvolací soud nijak od žalobcem uváděných rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1498/2006, stanovil jako předpoklad řádného započtení vzájemných pohledávek to, aby bylo možno je jasně identifikovat, resp. aby bylo možno nezaměnitelně určit, jaké pohledávky jsou započítávány a v jaké výši. V nyní posuzovaném případě jde o zápočet pohledávky žalobce ve výši 188 930 Kč z titulu vrácení složeného depozita vůči pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty ve výši 188 930 Kč vzniklé porušením smluvní povinnosti žalobce uzavřít ve sjednané lhůtě kupní smlouvu, což standardu vytyčenému v žalobcem uváděném rozsudku odpovídá. V rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, a ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, šlo o situace, kdy bylo započítáváno více vzájemných pohledávek, a pro tyto případy rozhodnutí uvádějí nutný předpoklad kompenzačního projevu (prohlášení musí specifikovat jaké pohledávky převyšující výši pohledávky vůči, které jsou započítávány, započtením zaniknou a v jaké výši), na rozdíl od nyní vedeného řízení, kde je započítávána jednoznačně určená jedna pohledávka vůči jednoznačně určené druhé pohledávce a žádná jiná pohledávka ani na jedné straně se k započtení nenabízí. Závěry dovozené v citovaných rozhodnutích proto na nyní posuzovaný případ nedopadají. Ve vztahu k otázce formulované pod bodem C dovolatel argumentuje odchýlením od rozhodovací praxe představované stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, a jeho rozsudků ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, a ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. 33 Cdo 2151/2021. V prvně zmíněném rozsudku se jednalo o situaci, kdy na straně spotřebitele úplně absentovala možnost ukončit smlouvu, což představovalo odchýlení od právní úpravy v jeho neprospěch. Druhý zmíněný rozsudek akcentuje možnost a povinnost soudů z vlastní iniciativy posoudit, zda smlouvou sjednané podmínky nejsou pro spotřebitele nevýhodnější, než by byly ze zákona při absenci konkrétního smluvního ujednání. Pro obě rozhodnutí, podobně jako pro uváděné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, je výkladovým vodítkem rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, vykládající článek 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice Rady 93/13/EHS“), ve kterém, je mimo jiné uvedeno, že: Pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. …za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Přestože je tedy nutné zabývat se rozborem jednotlivých smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách, aby spotřebitel nebyl nucen přijímat podmínky horší, než mu nabízí zákon, je také nutné zodpovědět otázku, zda by v kontextu celé smlouvy spotřebitel s ujednáním souhlasil, kdyby vyjednával o obsahu smlouvy. Je tedy zřejmé, že je na místě zamýšlet se nad celkovou provázaností jednotlivých ujednání a jejich důsledků na smluvní strany. Ad absurdum asi nelze očekávat, že všechna smluvní ujednání budou zohledňovat pouze zájmy spotřebitele, aniž by smlouva mohla obsahovat některá ujednání výhodnější pro druhou stranu či obecně možnosti, jak zajistit či utvrdit ve smlouvě sjednané povinnosti spotřebitele. V daném případě již odvolací soud vyčerpávajícím způsobem popsal a vyargumentoval celkové rozložení smluvních povinností a rizik mezi smluvní strany s akcentem na důsledky porušení v Dohodě stanovené povinnosti uzavřít kupní smlouvu oběma stranami (čl. 4.2 a 4.3.), přičemž přesvědčivě odůvodnil své právní závěry, že k významné nerovnováze mezi smluvními stranami, a tedy ani k odchýlení od uváděné rozhodovací praxe, nedošlo. Proto ani otázka C není způsobilá založit přípustnost dovolání. Faktickým důsledkem žalobcem zdůrazňovaného aspektu ujednání Dohody, že k zápočtu má dojít „bez dalšího“, není významná nerovnováha mezi stranami. Výsledkem je jen urychlení procesu, který by nastal i za standardní situace, spočívající v pouhém vynechání pozdějšího kroku konkrétní specifikace parametrů započítávaných pohledávek, neboť jejich specifikace plyne již ze samotné Dohody. První událostí v časovém řetězci je porušení smluvní povinnosti zakládající nárok na zaplacení smluvní pokuty. V Dohodě jsou sice specifikovány dva způsoby, jakými může dojít ke vzniku nároku na smluvní pokutu, způsob, jakým ke vzniku došlo ve zde posuzovaném případě však žalovaná specifikovala a řádně oznámila žalobci. Žalovaná (prostřednictvím realitní kanceláře, která ji v jednáních zastupovala) oznámila žalobci dne 27. 1. 2021, že nebude-li smlouva podepsána nejpozději do 28. 1. 2021, bude mít za to, že žalobce o uzavření obchodu již nemá zájem. Následujícího dne žalovaná prostřednictvím realitní kanceláře žalobci sděluje, že jelikož smlouvu nepodepsal, budou předmětné nemovitosti prodány jinému zájemci. Okamžik, kdy se žalobce o tomto svém porušení dozvěděl od žalované (přestože mu muselo být zřejmé již před tímto oznámením), byl zároveň spouštěčem postupu sjednaného v ustanovení 4.

3. Dohody o zápočtu „bez dalšího“, přičemž specifikaci parametrů vzájemně započítávaných pohledávek obsahovala samotná Dohoda (nárok na smluvní pokutu se započítává vůči pohledávce na vrácení složeného depozita). Namísto standardní situace, kdy by byla specifikace pohledávek obsažena v jednostranném právním jednání žalované – zápočtu. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelem předestřená otázka D týkající se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty. Otázka aplikovatelnosti ustanovení § 2051 o. z. ve spotřebitelských smlouvách, tedy možnost soudu moderovat smluvní pokutu v závazkovém vztahu se spotřebitelem, nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Podle § 1815 o. z. se nepřihlíží k zneužívajícímu ujednání, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Občanský zákoník se snaží respektovat vůli stran v případě vad právního jednání tam, kde právo umožňuje zachovat její účinky. Jestliže je ujednání nepřiměřené, nemůže soud doplňovat vůli stran a měnit ujednání smlouvy (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) C-618/10, Banco Espanol de Crédito SA proti Joaquinovi Calderonovi Caminovi, C 618/10). Je-li tedy shledáno jako nepřiměřené ujednání o smluvní pokutě nebo o výši plnění, nemůže soud pouze upravit výši smluvní pokuty (§ 2051 o. z.) nebo rozsah plnění (§ 577 o. z.). Vyjma zneužívajících klausulí totiž musí smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná. Z čl. 7 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS vyplývá povinnost členských států zajistit, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli. Umožnění takové moderace by naplnění této povinnosti ztížilo. Jestliže je ujednání posouzeno jako nepřiměřené, nepřihlíží se k němu. Takové ujednání jako by nebylo vůbec učiněno, nemá žádné právní účinky. Jde o ujednání zdánlivé. Plnění na jeho základě může představovat bezdůvodné obohacení (viz Hulmák M. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. 1 vydání. 2014). V poměrech posuzované věci to znamená, že pokud by soudy dospěly k závěru, že účastníky byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, resp. že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 7. 10. 2020 je zneužívající ve smyslu ustanovení § 1813 odst. 1 o. z., neboť zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, nemohly takovou situaci řešit za použití § 2051 o. z. (tedy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit), nýbrž by musely aplikovat § 1815 o. z. a k ujednání o smluvní pokutě coby ujednání zneužívajícímu nepřihlížet. Řečeno jinak, v právním vztahu ze spotřebitelské smlouvy je aplikace § 2051 o. z. (logicky vzato) vyloučena. Přestože odvolací soud v posuzované věci zvažoval použití § 2051 o. z., podrobně vyargumentoval svou úvahu (která nebyla dovoláním zpochybněna), proč ujednání o smluvní pokutě nezaložilo nerovnováhu mezi smluvními stranami a není tak ani ujednáním zneužívajícím ve smyslu § 1815 o. z., ve smyslu čl. 7 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS. Lze uzavřít, že byť k němu odvolací soud dospěl částečně chybným postupem, jeho závěr o přiměřenosti smluvní pokuty obstojí. Dovolací soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci úspěšná a žalobce je proto povinen nahradit jí náklady potřebné k účelnému bránění práva. Náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové částce 9 110 Kč sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení žalobkyně advokátem při jednom úkonu právní služby (sepis dovolání) ve výši 8 660 Kč (§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu).

Poučení