33 Cdo 601/2025-463

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Vysoké školy ekonomie a managementu, a.s., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Nárožní 2600/9a (identifikační číslo 018 01 376), zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem v Praze, Radhošťská 1942/2, proti žalované K. R., zastoupené JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, o 170 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 259/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 7. 2022, č. j. 14 C 259/2021-121, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 7. 2022, č. j. 14 C 259/2021-121, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 170 000 Kč, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 100 647,80 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně 18. 10. 2019 vyrozuměla žalovanou, že splnila podmínky přijímacího řízení a byla přijata ke studiu na Vysoké škole ekonomie a managementu v Praze, bakalářského studijního programu ekonomika a management (studijní obor komunikace a lidské zdroje), v cenové úrovni Standard. Žalovaná se ke studiu zapsala a studium nastoupila. Studijní poplatky za příslušný studijní program v rámci cenové úrovně Standard činí 120 000 Kč za standardní dobu studia tři roky, tedy do 31. 8. 2022, roční splátka představuje 40 000 Kč. Podle článku II odst. 2 vyrozumění úspěšným předpokladem cenové úrovně Standard v každém akademickém roce je splnění minimálně 50 % kreditů za akademický rok, splnění minimálně 50 % docházky za akademický rok a absolvování 100 % zkoušek se studijním průměrem 2.0 včetně studentských aktivit a participací na akcích vysoké školy. Podle článku II odst. 3 vyrozumění v případě nesplnění stanovených podmínek v daném akademickém roce je student povinen doplatit cenový rozdíl cenové úrovně Standard a cenové úrovně Premium. Žalobkyně je akreditována k poskytování vysokoškolského studia jako soukromá vysoká škola a je registrována u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“), předmětem její činnosti je uskutečňování akreditovaných bakalářských, magisterských a doktorandských studijních programů podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“), a předmětem podnikání je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalovaná dne 17. 10. 2019 podepsala listinu označenou jako smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na vysoké škole (žalobkyně). Ve smluvním prohlášení je uvedeno, že student se zavazuje v průběhu studia dodržovat závazky a povinnosti vyplývající z platné právní úpravy, vnitřních předpisů vysoké školy a rozhodnutí orgánů vysoké školy, zejména statut vysoké školy, studijní a zkušební řády, disciplinární řády, stipendijní řády, nařízení rektora a všechny další vnitřní předpisy žalobkyně. Podle článku III odst. 1 vyrozumění vzala žalovaná na vědomí skutečnost, že Vysoká škola ekonomie a managementu je soukromou vysokou školou se státním souhlasem, jejíž činnost a fungování je kryto mj. ze studijních poplatků školného, že si je vědoma nabízených cenových úrovní studijních poplatků, že se s těmito cenovými úrovněmi seznámila po obsahové stránce, že je obeznámena s výší poplatků, podmínkami a vnitřními předpisy - nařízeními rektora vysoké školy, že se zavazuje příslušné studijní poplatky po celou dobu studia hradit, když na úhradu poplatků podle článku III odst. 3 vyrozumění nemá vliv ukončení studia. Podle článku III odst. 4 vyrozumění v případě zanechání, ukončení studia či vyloučení ze studia před úhradou plné výše studijních poplatků se zavázala doplatit rozdíl mezi celkovou výši studijních a administrativních poplatků skutečně zaplacených nejpozději do třiceti dnů od zanechání, ukončení studia nebo vyloučení ze studia. Podle článku III odst. 5 vyrozumění se zavázala k úhradě veškerých studijních a administrativních poplatků ve stanovené výši a v termínech splatnosti, podle písmene a/ u cenové úrovně Standard v případě nesplnění stanovených podmínek v daném období/ročníku k doplacení rozdílu mezi cenovou úrovní Standard a cenovou úrovní Premium za každý akademický rok nebo příslušné platební období. Žalovaná uhradila poplatek za první ročník studia – 2019/2020 – ve výši 40 000 Kč podle nařízení rektora č. 01/2015, následně požádala o ukončení studia. Na tuto žádost jí žalobkyně zaslala oznámení o zanechání studia na vysoké škole ze dne 29. 7. 2020, informovala ji o ukončení studia v souladu se zákonem o vysokých školách k datu 16. 7. 2020 a upozornila ji na pohledávku ve výši 170 000 Kč, která představuje administrativní poplatek za nesplnění podmínek cenové úrovně Standard 1. až 3. ročníku, 3 x 10 000 Kč, celkem 30 000 Kč, 20 000 Kč jako doplatek do cenové úrovně Premium za 1. ročník a 120 000 Kč za studijní poplatky včetně doplatku do cenové úrovně Premium za 2. a 3. ročník studia. K úhradě částky ve výši 170 000 Kč žalobkyně žalovanou 15. 12. 2020 vyzvala. Podle statutu je žalobkyně – Vysoká škola ekonomie a managementu – soukromou vysokou školou neuniverzitního typu podle zákona o vysokých školách, která uskutečňuje akreditované studijní programy a činnosti související s příslušným státním souhlasem, tzn. vzdělávací, výzkumnou a rozvojovou a další tvůrčí činnost, spolu s daným předmětem podnikání, je akciovou společností se sídlem v Praze zřízenou podle zákona o obchodních korporacích, přičemž podle článku 28 statutu práva a povinnosti studenta stanoví právní předpisy, tedy statut, studijní a zkušební řád vysoké školy, disciplinární řád, prohlášení studenta, nařízení rektora a oznámení rektora. Podle článku 30 odst. 1 statutu ke své činnosti využívá příjmů, které získává z příslušných předmětů svých činností (vzdělávací, výzkumné, vývojové, tvůrčí, expertní, publikační, informační a další doplňkové činnosti) a předmětu podnikání, zejména ve formě poplatků spojených se studiem. Podle článku 37 odst. 1 statutu součástí rozhodnutí o přijetí je vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu, prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia a podklady pro uhrazení studijních poplatků. Podle článku 38 odst. 1 statutu je studium za úhradu. Ve stanovených případech může rektor rozhodnout o úplném nebo částečném prominutí poplatků za studium. Podle článku 1 nařízení rektora č. 01/2015 jsou studijní poplatky (školné) hrazeny ve výši příslušné studentem zvolené cenové úrovně. Podle článku 1 odst. 4 písm. a/ bakalářský studijní program v kategorii Stipendium představuje 40 000 Kč/rok [celkem za standardní tříletou dobu studia 120 000 Kč (cenová úroveň Standard)], cenová úroveň Premium 60 000 Kč/rok (celkem 180 000 Kč za tři roky) a Exclusive 80 000 Kč/rok (celkem za tříleté studium 240 000 Kč). Podle článku 1 odst. 5 písm. e/ bakalářský studijní program Standard má rozsah stipendia 20 000 Kč. Podle článku 028 administrativního ceníku žalobkyně v případně nesplnění podmínek cenové úrovně Klasik a Standard ročníku (termín zahájení říjen 2019) představuje poplatek 10 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná splnila podmínky výběrového řízení, byla přijata ke studiu, zvolila si studijní program ekonomie a management v cenové úrovni Standard, který byl zpoplatněn částkou 40 000 Kč ročně. Žalovaná se zapsala ke studiu, studium nastoupila, uhradila roční poplatek ve výši 40 000 Kč a zahájila studium, které absolvovala v prvním ročníku akademického roku 2019/2020. Podpisem smluvního prohlášení ze dne 17. 10. 2019 vzala na vědomí, že její studium na soukromé vysoké škole je mimo jiné financováno ze školného jako příspěvku studenta, jde tedy o poskytování studia za úplatu, jehož výše vyplývá z nařízení rektora č. 01/2015. Musela si být vědoma povinnosti úhrady školného i poté, co předčasně ukončí vzdělání, zanechá-li studia bez řádného absolvování všech tří ročníků. K povinnostem studenta patřilo nejen dodržování vnitřních předpisů školy, rozhodnutí jejich orgánů, dodržování statutu nebo studijního a zkušebního řádu, ale rovněž hrazení poplatků (školného) nejen za akademický rok, k němuž se žalovaná zapsala, ale rovněž pro případ zanechání nebo ukončení studia před dohodnutou dobou. Svým podpisem na smluvním prohlášení ze dne 17.10.2019 potvrdila, že je obeznámena s obsahem studia, s rozsahem poplatků a se všemi vnitřními předpisy školy. Podle soudu prvního stupně účastnice uzavřely smlouvu o vzdělání jako inominátní smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 460/2016 Sb., č. 303/2017 Sb., č. 111/2018 Sb. a č. 171/2018 Sb., tj. ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), jejímž obsahem jsou všechna práva a povinnosti vymezená v prohlášení studenta ze dne 17. 10. 2019, vyrozumění o přijetí ze dne 18. 10. 2019 a v neposlední řadě další práva a povinnosti vyplývající z platné právní úpravy, tj. zákona o vysokých školách nebo vnitřních předpisů vysoké školy, jako jsou statut nebo nařízení rektora. Smlouva byla uzavřena ústně nejpozději doručením vyrozumění o přijetí ke studiu; pro posouzení, zda jsou povinnosti zde zahrnuté součástí obsahu smlouvy, nemá žádný vliv skutečnost, zda jsou nebo nejsou tyto předpisy registrovány u ministerstva. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp.zn. 33 Cdo 4532/2014, soud prvního stupně dovodil že smlouva není spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Na vzdělání nelze pohlížet jako na spotřební věc, jako na službu spotřebního charakteru, jde o institut chráněný právními předpisy nejvyšší úrovně, Listinou základních práv a svobod, projevuje se zde vliv veřejného práva prostřednictvím zákona o vysokých školách; žalobkyně vzdělání poskytuje se státním souhlasem a studentům je zajištěna řada výhod a zvláštní ochrana prostřednictvím zákona o vysokých školách nebo státními orgány, např. ministerstvem. Na studenta nelze pohlížet jako na spotřebitele, a to ani tehdy, kdy si studium hradí z vlastních finančních prostředků. Soukromá vysoká škola nebyla primárně zřízena jako podnikatel, který provozuje činnost soustavně a dlouhodobě za účelem dosažení zisku. Žalobkyně je sice obchodní společností podle zákona o obchodních korporacích, avšak nikoli, aby provozovala podnikání za účelem zisku, ale aby poskytovala vzdělání a byla centrem vzdělanosti. Proto má jak předmětem činnosti spočívající v poskytování vzdělání, tak předmět podnikání, který se vzděláním již nijak nesouvisí. Školné, které je na takové soukromé škole hrazeno, není chápáno jako zisk, ale slouží k zajištění provozu vysoké školy, která podle zákona i statutu musí své financování zajistit sama. Podle soudu prvního stupně je obsah a rozsah poplatků vymezen jak statutem vysoké školy podléhajícím registraci ministerstva, tak dalšími vnitřními předpisy, jimiž jsou nařízení rektora, které naopak nepodléhají registraci ministerstva. Nedostatek registrace nemá vliv na platnost či případnou neplatnost takových vnitřních předpisů. Konkrétní výše studijních poplatků žalobkyně vyplývá z nařízení rektora č. 01/2015. Žalovaná byla povinna za studium uhradit stanovený poplatek ve výši 40 000 Kč, neboť se zavázala ke studiu cenové úrovně Standard a tento poplatek žalobkyni uhradila. Požadovaná úhrada za zbývající ročníky, tj. akademický ročník 2020/2021 a akademický ročník 2021/2022 – přesto, že ke studiu nenastoupila a ukončila ho 16. 7. 2020 – je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, se zákonem o vysokých školách a s dobrými mravy. Svůj závěr odůvodnil tím, že zákon o vysokých školách opravňuje soukromé vysoké školy pouze k výběru poplatků za studium, poplatek 10 000 Kč za rok studia uvedený v administrativním ceníku žalobkyně však s úhradou vzdělání nemá nic společného a představuje sankci pro studenta, který školu z různých důvodů nedokončil. Žalobkyně tedy účtuje poplatky neoprávněně nad rámec zákona. Poplatky – argumentuje soud prvního stupně – nepředstavují příjmy a negenerují zisky vysoké školy, vyjadřují podíl studenta na nákladech jeho vysokoškolského studia a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Listina základních práv a svobod a zákon o vysokých školách umožňují zřizování soukromých vysokých škol, které jsou povinny zajistit si finanční prostředky z jiných zdrojů. Nejsou financovány z veřejných prostředků, tedy ze státního rozpočtu, a právní předpisy jim umožňují platbu poplatků za vzdělání. Na jedné straně zákon garantuje právo na vzdělání, přístup ke vzdělání včetně vysokoškolského, ať už na veřejné nebo soukromé vysoké škole, na druhé straně nepochybně garantuje právo na ukončení takového studia. Právo na ukončení studia není nijak omezeno a za ukončení studia nemůže být student – jako v projednávaném případě – sankcionován žádostí o úhradu poplatku za nesplnění povinností nebo rozdílu v ceně. Tak, jak je garantováno právo na vzdělání, je garantováno právo na dobrovolné ukončení studia, aniž za to student ponese následky, neboť k ukončení studia může dojít z řady důvodů, např. proto, že studium není ve finančních nebo intelektových možnostech studenta, že neodpovídá jeho schopnostem nebo představám, a právě proto nemůže být ukončení studia v žádném případě sankcionováno. Nárok žalobkyně je proto v rozporu s Listinou základních práv a svobod, se zákonem o vysokých školách a s dobrými mravy. Pokud by soud nárokům žalobkyně poskytl ochranu, byla by jejich úhrada nemorální, opačný výklad zákona o vysokých školách stran poplatků by nebyl ve shodě se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, a byly by zpochybněny hodnoty, na nichž spočívá právní řád České republiky. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 170 000 Kč, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 92 498 Kč a před odvolacím soudem 47 045 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o to, že v případě zanechání studia je student (mimo jiné) povinen uhradit všechny finanční závazky vůči žalobkyni za příslušné období podle cenové úrovně studenta, a to v případě Premium a Exclusive za akademický rok, do kterého byl proveden elektronický zápis (článek 4 bod 1 nařízení rektora č. 01/2015). S dílčími právními závěry o uzavření inominátní smlouvy, nevýznamnosti absence řádné registrace vnitřních předpisů žalobkyně z hlediska jejich platnosti se ztotožnil a smlouvu o studiu rovněž nepovažoval za spotřebitelskou. Podstatné pro rozhodnutí dané věci je posouzení, zda zákon o vysokých školách, který reglementuje stanovení poplatku na soukromých vysokých školách, zakazuje odchylné ujednání, kterým by se student soukromé vysoké školy zavázal k platbě studijního, případně administrativního poplatku za celou dobu studia, jakožto jedné z nabízených možností (srov. zejména cenovou úroveň Exclusive, ve které se student zavazuje k platbě pouze za dobu, kdy skutečně studoval), i když studia zanechá (§ 56 odst. 1 písm. a/ zákona o vysokých školách). Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon připouští – a ustanovení § 59 zákona o vysokých školách dokonce předpokládá – autonomní normotvorbu; smluvními stranami smlouvy o studiu sjednaná práva a povinnosti neodporují zákonu. Odvolací soud dále posuzoval, zda předmětné ujednání není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti hodnotil nejen samotné ujednání o studijním a administrativním poplatku, o jehož soulad s dobrými mravy jde, ale také ujednání další, která zakládají smluvním stranám ostatní práva a povinnosti, včetně možnosti zvolit jednotlivé cenové úrovně. Neshledal, že by se práva a povinnosti stran ocitly ve značné nerovnováze, případně jiné okolnosti, pro které by smlouva o studiu obstála v testu zákonnosti, a přesto neobstála pro rozpor s dobrými mravy jako platné právní jednání. Uzavřel, že smlouvu o studiu – oproti názoru soudu prvního stupně – nelze považovat za absolutně neplatné právní jednání z důvodu rozporu s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl odvolací soud ve vztahu k argumentaci týkající se vzájemnosti plnění a lichvy. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že poplatky nejsou svou povahou protiplněním, natož vzájemným plněním; kromě toho nelze přehlédnout, že z pokračování studia v případě studentů, kteří studia nezanechali, vyplývá zřejmá připravenost žalobkyně k poskytnutí plnění (§ 1911 o. z.). Ke skutkovým tvrzením týkajícím se zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti uplatněným až po koncentraci řízení by navíc jako k nepřípustným novotám nemohlo být přihlédnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že závisí na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. které by měl dovolací soud posoudit jinak. První – dosud neřešenou – otázkou hmotného práva je, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu (§ 580, § 586 o. z.). Druhou otázkou je posouzení inominátní smlouvy o studiu (o poskytnutí vysokoškolského vzdělání) jako spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Podle dovolatelky tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a zároveň se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Připomněla, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, neřeší právní otázku existence či neexistence spotřebitelských vztahů ve všech souvislostech. Třetí otázkou hmotného práva je, zda se pro platnost inominátní smlouvy o studiu zakládající soukromoprávní poměr účastnic vyžaduje přijetí ke studiu a zápis podle zákona o vysokých školách, tj. splnění podmínek stanovených veřejnoprávními předpisy. Zda může odvolací soud pominout novou argumentaci a nové důkazy ve smyslu § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za situace, kdy to má vliv na konečné rozhodnutí ve věci, je poslední otázkou týkající se procesního práva. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně vyložil a aplikoval zákon o vysokých školách. Pokud vnitřní předpisy veřejné vysoké školy podléhají registraci podle § 36 zákona o vysokých školách, musí být v souladu se zákonem. Soudy nesprávně dovodily, že absence registrace vnitřních předpisů nezpůsobuje neplatnost právních jednání. Odvolací soud navíc nezohlednil ani to, že žalobou uplatněný nárok ve vnitřních předpisech v rozhodné době zakotven nebyl. Nařízení rektora, ze kterého žalobkyně dovozovala svůj nárok, není vnitřním předpisem. Absence registrace u ministerstva zakládá absolutní neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem, nehledě na rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Odvolací soud se nezabýval námitkou, zda byla vůbec studentkou vysokoškolského studia u žalobkyně, neboť nikdy nebyla účastnicí správního (přijímacího) řízení a nikdy se do studia osobně nezapsala; nemohla být proto ani zavázána poskytovat žalobkyni poplatky za studium či jiné administrativní poplatky. Právní vztah účastnic je třeba vypořádat podle pravidel bezdůvodného obohacení. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr, podle něhož se nejednalo o spotřebitelský vztah. Vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – studenty a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. Judikatura, na kterou odkázal odvolací soud, není relevantní. Na postavení žalobkyně a žalované (slabší strany) je tedy potřeba hledět jako na vztah podnikatele a spotřebitele ve smyslu § 420, § 421 a § 1810 a násl. o. z., z čehož vyplývá závěr o neplatnosti smlouvy, a to s ohledem na elektronickou formu a komunikaci na dálku. Žalobkyně nesdělila žalované údaje podle § 1811 odst. 2 a § 1820 o. z. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, ze kterého vyšel odvolací soud, se týkalo výhradně veřejných škol a soukromých vysokých škol působících jako obecně prospěšné společnosti. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, se na vysoké školy nevztahuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Uvedla, že nebyly naplněny předpoklady relativní ani absolutní neplatnosti právních jednání. Relativní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem spočívající v absenci registrace vnitřních předpisů nenamítla, uzavření nepojmenované smlouvy o studiu není rozporné se zákonem, nedostatek řádné registrace jako porušení veřejnoprávní povinnosti nemůže mít následky v soukromoprávní sféře při uzavření smlouvy a tvorba vnitřních předpisů soukromé vysoké školy předpokládá autonomní normotvorbu, takže je možné, aby si strany sjednaly práva a povinnosti ve smlouvě. Podle žalobkyně z právní úpravy a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – včetně rozsudku ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 3805/2018 – vyplývá, že vztahy mezi soukromými vysokými školami a jejími studenty nejsou vztahy ze spotřebitelské smlouvy. Právní otázka, zda je smlouva o studiu platná pro nepřijetí ke studiu či nedostatek zápisu do studia, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle skutkového zjištění soudů žalovaná byla ke studiu přijata a zapsána. Navíc žalovaná nenamítla relativní neplatnost smlouvy pro absenci přijetí či zápisu do studia, veřejné právo je nezávislé na soukromém a údajné vady v přijetí či zápisu neovlivní platnost soukromoprávní smlouvy; pokud by žalované nebylo umožněno stát se studentkou, mohla se domáhat práva z vadného plnění. Placení školného nelze – mimo jiné – pro absenci povahy protiplnění bránit z hlediska údajně synallagmatického vztahu. V doplňujícím vyjádření z 2. 6. 2024 žalobkyně na podporu závěru, že vztahy mezi soukromými vysokými školami a jejich studenty nejsou spotřebitelskými vztahy, odkázala na usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2156/2023, ve kterém Nejvyšší soud posuzoval právní vztah AMBIS vysoké školy, a. s., a jejího studenta ve sporu o školné. V tomto usnesení Nejvyšší soud opětovně uzavřel, že nejde o právní vztah spotřebitelský. Rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 2443/2023-328, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za dovolání. Dospěl k závěru, že za vnitřní předpis ve smyslu § 59 zákona o vysokých školách, jímž soukromá vysoká škola stanoví poplatky spojené se studiem, je třeba rozumět vnitřní předpis registrovaný ministerstvem podle § 36 zákona o vysokých školách, přičemž registrace je předpokladem jeho platnosti. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, byl ve smlouvě účastnicemi uzavřené sjednán závazek k úhradě poplatků, jež jsou předmětem tohoto sporu, s odkazem na nařízení rektora č. 01/2015. Toto nařízení nebylo registrováno ministerstvem, nenabylo tudíž podle § 36 odst. 4 zákona o vysokých školách platnost a nevyplývají z něho práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Nelze tedy dovodit, že strany sjednaly poplatky, které se žalovaná zavázala v případě předčasného ukončení studia uhradit. Totéž se týká i poplatku podle tzv. administrativního ceníku. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nezabýval tím, zda smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou. Přípustnost dovolání – konstatoval Nejvyšší soud – nemůže založit otázka, zda se pro platnost smlouvy o studiu vyžaduje přijetí ke studiu a zápis podle zákona o vysokých školách. Výhradu, že tyto předpoklady nebyly splněny, žalovaná založila na skutkových závěrech odlišných od zjištění, k němuž dospěl odvolací soud (že splnila podmínky výběrového řízení, byla přijata ke studiu, ke studiu se zapsala a ke studiu také nastoupila). K otázce, zda odvolací soud může pominout novou argumentaci a důkazy ve smyslu § 205a o. s. ř. za situace, kdy to má vliv na konečné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud poznamenal, že dovolatelka nejen že nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání, ale námitku ani nekonkretizovala. Proti rozsudku Nejvyššího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, jímž stížností napadený rozsudek zrušil, Nejvyššímu soudu vytknul, že se zabýval jen – dosud neřešenou – právní otázkou, zda nedostatek registrace vnitřních předpisů (soukromé) vysoké školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu, a bez řádného odůvodnění uzavřel, že pokud nebylo nařízení rektora žalobkyně č. 01/2015 registrováno ministerstvem, nenabylo platnosti, z čehož pak ne zcela srozumitelně dovodil, že smluvní strany nesjednaly poplatky. Klíčovou právní otázku týkající se povahy právního poměru mezi žalobkyní a žalovanou neřešil proto, že ji s ohledem na právní závěr o registraci považoval za obsoletní. V rozhodnutí Nejvyššího soudu – argumentuje Ústavní soud – absentuje především širší úvaha nad výkladem pojmu „vnitřní předpis soukromé vysoké školy“, který není zákonem výslovně definován. Zákon o vysokých školách pouze zakotvuje v § 41, že vnitřní předpisy soukromé vysoké školy stanoví, které orgány vykonávají působnost podle zákona o vysokých školách a že pro jejich registraci (včetně změn) platí obdobně § 36. Zákon o vysokých školách nicméně obsahuje legální definici „vnitřních předpisů veřejné vysoké školy“ (které vyjmenovává v § 17). A jsou to právě jen tyto pro fungování vysoké školy „nejdůležitější“ vnitřní předpisy, u kterých je dána povinnost registrace ministerstvem (§ 36 odst. 1 zákona o vysokých školách). Je tedy zřejmé, že ne každý vnitřní předpis (ve smyslu předpisu interního/vnitřního), který je vydán v rámci organizace a řízení struktury veřejné vysoké školy (např. nařízení rektora či jiné předpisy organizačního typu), je vnitřním předpisem podléhajícím registraci. Kromě vyjmenovaných vnitřních předpisů zákon umožňuje vysoké škole samostatně určit i další vnitřní předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy (§ 17 odst. 1 písm. k/ zákona o vysokých školách). Uvedené závěry lze podle Ústavního soudu vyslovit s argumentem a simili i pro vnitřní předpisy soukromé vysoké školy. Ani s obsáhlou argumentací žalobkyně (i odvolacího soudu) ohledně otázky, jaké právní následky by případně mělo mít (pokud by bylo dovozeno) nedodržení veřejnoprávní povinnosti registrace pro soukromoprávní poměr založený smlouvou mezi soukromou vysokou školou a studentem/studentkou (§ 1 odst. 1 o. z.), se Nejvyšší soud nevypořádal. Ve svém strohém odůvodnění, na rozdíl od soudu odvolacího, totiž nebere v úvahu ani primát smluvní volnosti v soukromém právu a ani preferenci platnosti právního jednání před jeho neplatností (§ 574 o. z.). Činí tak i přesto, že právě tyto otázky byly podstatou právní otázky, kterou k přezkumu připustil. Pouze konstatuje, že nařízení rektora č. 01/2015 nebylo registrováno, a proto nelze dovodit, že strany sjednaly smluvně poplatky. Takové tvrzení je ale samo o sobě vnitřně rozporné a už s ohledem na dualitu soukromého a veřejného práva neudržitelné. Ústavní soud dále shledal vadným i to, že se Nejvyšší soud nezabýval charakterem právního poměru mezi soukromou vysokou školou a žalovanou, včetně jeho posouzení v souladu s principem ochrany slabší smluvní strany a vyváženosti práv a povinností smluvních stran. Neřešil ani materiální podstatu úplaty sjednané mezi smluvními stranami. V rozhodnutí chybí interpretace pojmu „poplatek“ podle § 59 zákona o vysokých školách a jeho odlišení oproti jiným souběžně smluvně sjednaným úplatám (úhradám) za plnění poskytovaná žalobkyní (upravených mj. v administrativním ceníku školy) – ve smyslu úplaty za vzdělání podle čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soukromé vysoké školy si jsou totiž povinny (na rozdíl od veřejných vysokých škol) zajistit finanční prostředky pro vzdělávání a tvůrčí činnost samy, což činí právě zejména vybíráním úplaty za poskytování vzdělání („školného“ či „poplatků za studium“). Stát jim aktuálně na vzdělávací činnost v zásadě nepřispívá (s výjimkou pro obory ošetřovatelství a porodní asistence v souvislosti s nedostatečným počtem absolventů veřejných vysokých škol). Ze strany státu může být soukromým vysokým školám poskytnuta pouze účelově vázaná dotace na stipendia pro studenty a případně též na výzkum a vývoj podle zvláštních předpisů (podrobněji § 40 zákona o vysokých školách a v něm uvedené odkazy na další předpisy). Mimo to, pokud smlouva uzavřená mezi soukromou vysokou školou a uchazečem/uchazečkou (studentem/studentkou) obsahuje odkaz na vnitřní předpis, který stanoví výši poplatků za studium (popř. na jiné vnitřní předpisy upravující práva a povinnosti smluvních stran), lze na takový vnitřní předpis zřejmě nahlížet materiálně i jako na (quasi) „obecné obchodní podmínky“ ve smyslu občanskoprávním. Proto není vyloučeno, aby byla smluvní povinnost hradit úplatu za studium určena i odkazem na od smlouvy odlišný dokument (zde „administrativní ceník“). V takovém případě by pak nebylo pro platnost (soukromoprávní) smlouvou založených závazků smluvních stran rozhodující, zda byl tento dokument, na který smlouva pro stanovení výše úplaty za studium odkazuje, registrován ministerstvem či nikoli. Posouzení vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem/studentkou z pohledu práva spotřebitelského v rozhodnutí Nejvyššího soudu absentuje. Ústavní soud má za to, že takové posouzení vyžaduje komplexní hodnocení. Odkázal přitom na nález ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, ve kterém se k tomuto právnímu problému vyjádřil. Zdůraznil, že v souladu se závěry judikatury Soudního dvora EU je třeba, aby vnitrostátní soudy vždy zkoumaly, zda smluvní klausule, která je předmětem sporu, spadá do působnosti směrnic upravujících spotřebitelské právo (srov. např. rozsudky Soudního dvora EU ze dne 9. 11. 2010, C-137/08, VB Pénzügyi Lízing, bod 49, ze dne 17. 5. 2018, C-147/16, Karel de Grote - Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen, bod 30). Tento požadavek není samoúčelný, neboť zajišťuje spotřebiteli evropským právem garantovanou úroveň jejich účinné ochrany. Vzájemné postavení smluvních stran je nutné zkoumat nikoli pouze „formálně“ (zda je některá ze smluvních stran per se podnikatelem), ale i „materiálně“ či „funkčně“, tj. zejména zda byla smlouva uzavřena v souvislosti s ekonomickou činností jedné ze stran, přičemž žádný konkrétní druh takové činnosti není výslovně vyloučen z působnosti unijního spotřebitelského práva (srov. též stanovisko generální advokátky E. Sharpston ze dne 30. 11. 2017, ve věci C-147/16, Karel de Grote). Ústavní soud dospěl k závěru o porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shledal, že Nejvyšší soud nepřinesl dostatečnou argumentaci o tom, proč by měla být ujednání smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou neplatná. V dalším řízení se proto bude muset znovu zabývat především povahou právního poměru účastnic, stejně jako materiální podstatou žalovaných nároků. Nejvyšší soud po vrácení věci Ústavním soudem dovolání znovu posoudil a dospěl k závěru, že je podle § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné. Právní otázka, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu (§ 580, § 586 o. z.), nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěrem níže prezentovaným je Nejvyšší soud vázán (§ 89 odst. 2 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24 (bod 23), uzavřel, že zákon o vysokých školách – ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o studiu, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2020 – vyjmenovává vnitřní předpisy veřejné vysoké školy, které podléhají povinnosti registrace. Kromě nich zákon umožňuje veřejné vysoké škole samostatně určit i další vnitřní předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy (§ 17 odst. 1 písm. k/ zákona o vysokých školách). Totéž platí i pro vnitřní předpisy soukromé vysoké školy. Nařízení rektora č. 01/2015 tedy není vnitřním předpisem podléhajícím registraci ministerstvem. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však zakládá právní otázka posouzení inominátní smlouvy o studiu (o poskytnutí vysokoškolského vzdělání) jako spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 a násl. o. z.; odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Podle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele (odstavec 1). Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (odstavec 2). Podle § 421 o. z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon (odstavec 1). Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (odstavec 2). Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, dovodil, že Nejvyšším soudem v jeho judikatuře vyzdvihovaná povaha činnosti vysoké školy (zprostředkování vzdělání) nemůže mít pro posouzení toho, zda vztah mezi studentem (uchazečem o studium) a vysokou školou má povahu vztahu ze spotřebitelské smlouvy, výlučně určující charakter. Ústavní soud nezpochybnil, že podnikatelská činnost v oblasti vzdělávání je v obecném zájmu a přispívá tak k plnění veřejných úkolů, což ale neznamená, že vysoká škola nemůže být podnikatelem ve smyslu spotřebitelského práva (stejně tak pro posouzení této otázky není významné, zda vzdělání poskytující vysoká škola je v tomto ohledu zisková či nikoliv). Nedostačující je v této souvislosti rovněž Nejvyšším soudem zdůrazňované východisko, že poplatky spojené se studiem na vysokých školách nejsou přímým (adresným) protiplněním za poskytnuté služby (výuku), ale že jde toliko o podíl studenta na nákladech za vysokoškolské studium, přičemž smyslem těchto poplatků není vytvářet sociální překážku přístupu ke vzdělání. Z uvedeného totiž nelze usuzovat na to, zda jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo nikoliv, neboť podmínka, že poplatky za studium nemají vytvářet překážku pro přístup ke vzdělání, platí v první řadě pro veřejné vysoké školy, které za zákonem specifikovaných podmínek takové poplatky vybírají. Uvedené na druhou stranu neplatí (nemusí platit) pro vysoké školy soukromé. Na povahu soukromých vysokých škol podle Ústavního soudu v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie nemá vliv ani to, že takový subjekt je za splnění zákonem stanovených podmínek oprávněn udělovat vysokoškolské diplomy, neboť samotná tato skutečnost není znakem výkonu veřejné moci. Ústavní soud proto uzavřel, že v případě vztahu mezi soukromou vysokou školou a jejím studentem jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/2024. Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, změnil dosavadní rozhodovací praxi. V řízení, v němž se žalobkyně AMBIS vysoká škola, a. s., domáhala úhrady částky 84 107,57 Kč s příslušenstvím, dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru právního vztahu založeného smlouvou o studiu poskytnutém za úplatu. Žalovaná (studentka) je fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu. Závěr, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole není smlouvou spotřebitelskou, je nesprávný. Odvolací soud – aniž posuzoval předmětnou smlouvu z hlediska ochrany spotřebitele, zejména zda nenaplňuje znaky § 1800 odst. 2 o. z. či zda nevykazuje znaky zneužívajícího jednání ve smyslu § 1813 o. z. – se při řešení dané otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda se pro platnost smlouvy o studiu vyžaduje přijetí ke studiu a zápis podle zákona o vysokých školách. Výhradu, že tyto předpoklady nebyly splněny, žalovaná založila na skutkových závěrech odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně i odvolací soud (že splnila podmínky výběrového řízení, byla přijata ke studiu, ke studiu se zapsala a ke studiu také nastoupila). Skutková zjištění soudů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). K otázce, zda odvolací soud může pominout novou argumentaci a důkazy ve smyslu § 205a o. s. ř. za situace, kdy to má vliv na konečné rozhodnutí ve věci, dovolací soud poznamenává, že dovolatelka nejen že nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání, ale námitku ani nekonkretizovala. Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 druhé věty o. s. ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Poučení