Nejvyšší soud · Rozsudek

33 Cdo 894/2025

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2026-06-30 · ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.894.2025.1

Citované zákony (8)

Rubrum

33 Cdo 894/2025-360 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) T. W. a b) J. W., zastoupených Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Tuchoměřicích, Na Výsluní 546, proti žalované Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo osoby 291 58 958), zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, o zaplacení 592 756,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 301/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 934/2024-294, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 934/2024-294, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 704 161 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 4 C 301/2022-252, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku 592 756,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 27. 7. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho rozsudek ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 C 301/2022-109, v části, kterou do 592 756,30 Kč žalobě vyhověl, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 25 Co 131/2023-126, zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V části, jíž řízení co do 111 404,70 Kč zastavil, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 12 Cmo 195/2022-438, potvrdil rozsudek ze dne 7. 9. 2022, č. j. 49 Cm 53/2017-389, kterým Krajský soud v Plzni zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 3. 5. 2017, č. j. 49 Cm 53/2017-14. Soud prvního stupně tak postupoval poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 29 Cdo 3668/2019-300, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018-252, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143. Soud prvního stupně posoudil smlouvu, kterou účastníci řízení uzavřeli 17. 9. 2015, nikoli jako smlouvu o zápůjčce, ale jako (úplatnou) smlouvu o spotřebitelském úvěru, když sjednaná sankce (smluvní pokuta) byla ve skutečnosti skrytými smluvními úroky; uzavřel, že spotřebitelská smlouva podléhá režimu zákona č. 145/2010 Sb. a splnění povinnosti z ní nelze zajistit směnkou nebo šekem. Od soudního exekutora žalovaná obdržela 605 525,49 Kč (a to dne 10. 7. 2020 částku 3 488,56 Kč, dne 17. 7. 2020 částku 339 536,30 Kč, dne 31. 7. 2020 částku 249 723,03 Kč a dne 2. 11. 2021 částku 12 777 Kč) a v rámci procesní obrany započetla vůči pohledávce žalobců z titulu bezdůvodného obohacení svou pohledávku z titulu jistiny ze smlouvy o zápůjčce ve výši 170 000 Kč splatné dne 18. 11. 2015 a smluvní pokuty. Žalobci v řízení v rámci procesní obrany vznesli námitku promlčení nároků uplatněných žalovanou; vyjádřili přesvědčení, že promlčecí doba uplynula 19. 11. 2018. Ohledně tvrzeného hmotněprávního titulu žalované bylo zjištěno, že žalobci jednali se společností Ekonomické stavby, s.r.o., ohledně výstavby rodinného domu. V srpnu 2015 zajistila uvedená společnost pro žalobce projektovou dokumentaci a dne 15. 10. 2015 s nimi uzavřela smlouvu o dílo, která z této dokumentace vycházela. Společnost Ekonomické stavby, s.r.o., jednala s žalobci prostřednictvím své zaměstnankyně L. M. o financování stavby díla, když překážkou pro poskytnutí hypotečního úvěru byl záznam žalobce v bankovním registru. Ve finančním dotazníku žalobce uvedl svůj čistý měsíční příjem ve výši 1 105,30 EUR a žalobkyně ve výši 14 807 Kč s tím, že dále pobírá přídavky na dítě ve výši 362 EUR. Žalobci přiznali závazky u Home Credit, Essox a České spořitelny. Návrh smlouvy o zápůjčce byl žalobcům zaslán e-mailem 12. 8. 2015. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce uzavřeli žalobci se společností Ekonomické stavby, s.r.o., smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 565/15, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci č. 565/15 a smlouvu příkazní č. 565/15 ze dne 20. 7. 2015. Po zrušení exekučního titulu, na jehož základě žalobci žalované (nedobrovolně) plnili, se soud zabýval hmotněprávními tituly uplatňovanými žalovanou k započtení a dospěl k závěru, že hmotněprávního nárok plynoucí z neplatné směnky žalovanou neopravňuje, aby si prostředky, které jí žalobci poskytli, ponechala. Co se týká druhého tvrzeného hmotněprávního titulu, soud prvního stupně posoudil smlouvu uzavřenou dne 17. 9. 2015 jako smlouvu o spotřebitelském úvěru a dovodil, že žalobci požívají ochrany zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a jelikož bylo postaveno najisto, že existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalobců – spotřebitelů – úvěr splácet (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), byla smlouva (absolutně) neplatná. Okolnosti uzavření této smlouvy svědčí rovněž o tom, že šlo o právní jednání zjevně rozporné s dobrými mravy, a tudíž neplatné i podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ani smlouva uzavřená dne 17. 9. 2015 proto nemohla být hmotněprávním titulem, který by žalovanou opravňoval ponechat si prostředky, které jí žalobci v rámci exekučního řízení, tedy nedobrovolně, poskytli. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila o částku 592 756,30 Kč vymoženou v exekučním řízení a vyhověl žalobě na zaplacení žalované částky včetně zákonných úroků z prodlení ode dne, kdy jim byl doručen nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21, ze kterého závěry soudů jak ve směnečném řízení, tak v tomto řízení vycházejí, a žalobci tak mohli svůj nárok uplatnit poprvé. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 934/2024-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Připomněl, že jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě později zrušeného pravomocného rozhodnutí soudu a že z dlouhodobě ustálené judikatury vyplývá, že přijetím plnění vznikne závazek k vydání bezdůvodného obohacení pouze za předpokladu, že účastník na základě soudního rozhodnutí plnil povinnost, kterou ve skutečnosti podle hmotného práva neměl. Spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak tento důvod trvá i po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, které jej pouze deklarovalo, a přijaté plnění – bylo-li od počátku podloženo právním důvodem – nemůže být bezdůvodným obohacením. Výsledek sporu o vydání bezdůvodného obohacení ze zrušeného soudního rozhodnutí nemusí být totožný s výsledkem původního řízení, v němž byl splněný a posléze zrušený rozsudek vydán, a nelze vyloučit, že soud ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení dojde k odlišnému závěru, protože předmětem je tu jiný nárok s jiným skutkovým základem a účastníkům může svědčit jiný okruh námitek. Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je důkazní břemeno rozloženo mezi účastníky tak, že ochuzeného tíží pouze prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot, zatímco na obohaceném je prokázat právní důvod získaného plnění, který jej opravňuje si plnění ponechat. V posuzovaném případě se žalovaná bránila vydání bezdůvodného obohacení kompenzační námitkou podle § 98 o. s. ř., k níž použila směnečný nárok a nároky ze smlouvy uzavřené 17. 9. 2015. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že zápočet pohledávkou ze směnky nebyl důvodný, když směnka nebyla spojena s platební povinností žalobců, a žalovaná tak zjevně pohledávkou ze směnky, kterou by mohla účinně započítat vůči pohledávce žalobců, nedisponovala. Pokud jde o započítávanou pohledávku ze smlouvy o zápůjčce (jistinu a smluvní pokutu), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal smlouvu uzavřenou 17. 9. 2015 platným právním jednáním, neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti podle § 2390 o. z. a co do obsahu vyhovuje případně i požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru (případné nedostatky smluvního textu by podle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru vedly toliko k relativní neplatnosti smlouvy, které se žalobci nedovolali). Připomněl, že úprava v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vycházela z materiálního pojetí povinnosti k prověření úvěruschopnosti dlužníků a stanovila sankci neplatnosti smlouvy jen pro ty případy, v nichž by při posouzení úvěruschopnosti byla zjištěna zřejmá neschopnost dlužníka dluh splácet. Žalovaná prověřila úvěruschopnost žalobců způsobem odpovídajícím tehdejší právní úpravě, před uzavřením smlouvy shromáždila dostatečné podklady pro posouzení majetkové situace dlužníků, resp. nespokojila se s neověřenými informacemi. Příjmy žalobců (dlužníků) nebyly zjevně nedostatečné, nadto zamýšleli použít výtěžek z prodeje svého bytu, popř. uhradit dluh prostřednictvím hypotečního úvěru. Odvolací soud nedovodil neplatnost smlouvy ani podle § 588 o. z. a k namítané neplatnosti pro podstatný omyl ve smyslu § 583 o. z. uvedl, že z dokazování nevyplynulo, že smlouva byla uzavřena v omylu o rozhodujících okolnostech a nebylo zjištěno ani manipulativní jednání žalované při uzavření smlouvy. Žalovaná, která poskytla žalobcům peněžní prostředky v dohodnuté výši, tudíž měla nárok na jejich vrácení. Povinnost včasného vrácení dluhu byla utvrzena smluvní pokutou, která z obsahového hlediska odpovídala úpravě v § 2048 o. z., neboť dostatečně určitě vymezovala utvrzenou povinnost i výši sankce. Žalobci v řízení smluvní pokutu, resp. její výši nezpochybnili; smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky se nepříčí dobrým mravům (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, sp. zn. 33 Co 4377/2008, sp. zn. 33 Cdo 588/2003 a řada dalších). Pokud by smluvní pokutu bylo na místě považovat za úplatu za poskytnutí peněžních prostředků (úroky), jednalo by se o úroky akceptovatelné (ve spotřebitelských úvěrech jsou považovány za přiměřené úroky ve výši 0,5 % denně; viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, sp. zn. I. ÚS 728/10). Ustanovení § 122 zák. č. 257/2016 Sb. nebylo ve věci použitelné, protože se žalobci ocitli v prodlení ještě za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., a do úvahy nepřicházelo ani poměření věci ustanovením § 14 zákona č. 145/2010 Sb., když nebylo tvrzeno ukončení smluvního vztahu odstoupením od smlouvy ze strany žalobců. I kdyby byla smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši, pouhá výše sankce by nemohla vést k závěru o neplatnosti smluvního ujednání (§ 2048 o. z.); nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta by podle § 2051 o. z. podléhala moderaci, k níž však nelze přistoupit z úřední povinnosti a podmínkou postupu podle § 2051 o. z. je odpovídající návrh, který nemusí být uplatněn výslovně, stačí, když vyplyne implicitně z jiných tvrzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1398/2022). Protože žalobci o moderaci nepožádali, k postupu podle § 2051 o. z. chyběly základní předpoklady. Smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši. Námitka žalobců, že právo žalované na zaplacení smluvní pokuty je promlčeno, nemohla obstát s přihlédnutím k § 617 odst. 2 o. z. Žalovaná započítala proti pohledávce žalobců z titulu bezdůvodného obohacení svoji pohledávku z titulu plnění ze směnky i plnění z kauzálního závazku včetně práva na smluvní pokutu, ačkoli ji mohla uplatnit kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. Za období od 19. 11. 2015 do 19. 11. 2018 nemohlo být právo na smluvní pokutu promlčeno vzhledem ke splatnosti zápůjčky (18. 11. 2015), nicméně podle § 617 odst. 2 o. z. mohla žalovaná namítat k započtení jistinu ze smlouvy o zápůjčce, smluvní pokutu i za pozdější období a úroky z prodlení v plném rozsahu bez ohledu na jejich promlčení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 dovodil, že pohledávka z titulu smluvní pokuty byla kompenzabilní i z hlediska § 1987 o. z., neboť se jednalo o pohledávku, kterou bylo možno uplatnit u soudu, pocházela ze stejného právního vztahu jako pohledávka žalobců a nevyvolala potřebu náročného dokazování. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobci se sice ubránili platební povinnosti ze směnky a vzniklo jim právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., zůstali však žalované zavázáni z platné smlouvy o zápůjčce; žalovaná uspěla se svojí kompenzační námitkou podle § 98 o. s. ř., když k ní užila pohledávky z platné smlouvy, které nebyly uspokojeny a byly způsobilé k započtení. Jejich výše přesahovala žalovanou částku a vedla k zamítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení právního jednání účastníků ze 17. 9. 2015 podle § 580 odst. 1 o. z. Dále viní odvolací soud z toho, že nesprávně aplikoval ustanovení § 617 odst. 1 o. z. v otázce promlčení práva žalované na vrácení jistiny zápůjčky a zaplacení smluvní pokuty. Ve vztahu k první vymezené otázce dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že posuzoval rozpor právního jednání se zákonem, aniž by poměřoval chování žalované náležitě korektivem dobrých mravů, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4358/2015, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019. Posouzení, zda je právní jednání souladné s dobrými mravy, nebrání, že bylo výsledkem svobodného ujednání účastníků (za projev svobodné vůle však nelze považovat situaci, kdy je strana právního vztahu smluvně nucena a vmanipulována k dalšímu závazku pod příslibem zajištění financování, vše za účelem zisku) a není též rozhodné, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smluv v dobré víře. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelé uvedli, že v řízení u soudu prvního stupně (konkrétně ve vyjádření z 30. 1. 2023) vznesli proti hmotněprávnímu nároku žalované uplatněnému formou námitky započtení námitku promlčení; tu uplatnili jak vůči nároku žalované na jistinu ve výši 170 000 Kč, tak i proti sankčnímu nároku. Zdůraznili, že jejich nárok nevzchází ze smlouvy, nýbrž z bezdůvodného obohacení vzniklého exekučním vymáháním na základě exekučního titulu, který byl zrušen; nelze ho tudíž považovat za nárok podle § 617 odst. 1 o. z. S ohledem na charakter jejich nároku nelze namítat, že promlčecí doba započitatelného nároku žalované ze smlouvy neuplynula. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se nevztahuje ke smlouvě o zápůjčce, to i přes skutečnost, že zápůjčka je kauzou směnky, ale přímo k této směnce, která je abstraktním cenným papírem a obstojí sama o sobě. Směnečný vztah je nadřazen vztahu kauzálnímu, což bylo i důvodem, proč žalovaná k zajištění závazku směnkou přistoupila. Směnečná pohledávka a směnečný závazek jsou nezávislé na kauze směnky, a tudíž v případě, kdy žalovaná nebyla ve směnečném sporu úspěšná, nemůže uplatňovat zápočtem hmotněprávní nárok ze smlouvy, když promlčecí doba k uplatnění práva již uplynula a oni promlčení namítli. Bezdůvodné obohacení sestává i z nákladů soudního sporu, což je rovněž nárok, který neplyne ze smlouvy o zápůjčce. Nárok ze směnky a nárok ze smlouvy jsou nároky jedné strany, nejedná se tudíž o vzájemný nárok. Neúspěchem v soudním sporu nemůže vzniknout vzájemný nárok; tím by došlo k absurdní situaci, že strana, která se úspěšně ubrání v soudním sporu, nakonec dojde ke stejnému výsledku jako by spor prohrála. K výkladu § 617 o. z. odvolacím soudem dovolatelé namítají, že nebylo úmyslem zákonodárce okruh vzájemných práv rozšiřovat nad rámec Newyorské úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží, která byla inspirací pro přijetí § 617 o. z., o jiné právní nároky nežli nároky ze smluv. Jestliže si žalovaná ponechala plnění, které na nich bylo vymoženo exekučně poté, co exekuční titul zanikl, bezdůvodně se na jejich úkor obohatila. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. S napadeným rozsudkem souhlasí. Nárok z platné smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2015, podle které poskytla žalobcům peněžité prostředky v dohodnuté výši, jí svědčil a v souladu s § 617 odst. 2 o. z. mohla namítat započtení nároků bez ohledu na jejich promlčení. Nadto žalobci v dovolání řádně nevymezili právní otázku, kterou se má dovolací soud zabývat, a pakliže namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nespecifikovali ji, resp. označili judikaturu, která na právní posouzení v projednávané věci vůbec nedopadá. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na otázkách vztahujících se k výkladu a aplikaci § 588 o. z a § 617 odst. 2 o. z, respektive na posouzení, zda je smlouva uzavřená účastníky dne 17. 9. 2015 platným právním jednáním, a na otázce promlčení započítávané pohledávky, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobci v prvé řadě zpochybnili právní závěr odvolacího soudu, že právní jednání účastníků ze 17. 9. 2015 je platnou smlouvou o zápůjčce, popř. platnou smlouvou o spotřebitelském úvěru, a tudíž pohledávky žalované z titulu jistiny a smluvní pokuty byly kompenzabilní vůči jejich pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v exekučně vymoženém plnění na základě později zrušeného exekučního titulu. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, nebo usnesením ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4358/2015, a rovněž od usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Dříve než se odvolací soud zaobíral tím, zda smlouva uzavřená účastníky řízení dne 17. 9. 2015 byla platným právním jednáním, řešil, zda exekučně vymožené plnění uložené pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, které bylo posléze zrušeno, představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobců. Podle ustálené judikatury přijetím plnění vznikne závazek k vydání bezdůvodného obohacení pouze za předpokladu, že účastník na základě soudního rozhodnutí plnil povinnost, kterou ve skutečnosti podle hmotného práva neměl; spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak tento důvod trvá i po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, které jej pouze deklarovalo, a přijaté plnění nemůže být bezdůvodným obohacením, bylo-li od počátku podloženo právním důvodem. Již v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že hmotněprávní vztahy existují nezávisle na konkrétním soudním řízení směřujícím k vydání deklaratorního rozhodnutí; toto řízení ani rozhodnutí na nich nemůže nic měnit, stejně jako na nich nic nemění to, zda řízení ohledně nich probíhá či nikoliv. Splnění předpokládá právní úkon dlužníka, případně jiné oprávněné osoby adresovaný věřiteli, kterým se poskytuje plnění s úmyslem splnit dluh (viz Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Díl II. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2005, s. 148). Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, se lze domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud. Ochrana porušenému právu je poskytována tak, že soud uloží procesní (tedy veřejnoprávní) povinnost žalovanému splnit povinnost vyplývající ze závazku; chováním, které je v souladu s takovým rozsudkem, zaniká nejen procesní povinnost plynoucí z výroku rozhodnutí, ale i jí odpovídající hmotněprávní závazek (dluh), o kterém byl veden spor. To platí bez ohledu na to, jaký motiv (pohnutka) vede žalovaného ke splnění uložené povinnosti. Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky však nic nemění to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje (viz shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je důkazní břemeno rozloženo mezi účastníky tak, že ochuzeného tíží pouze prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot, zatímco na obohaceném je prokázat právní důvod získaného plnění, který jej opravňuje si plnění ponechat. V posuzované věci žalobci tvrdili a prokázali, že došlo k přesunu majetkových hodnot na žalovanou. Oproti jimi uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení učinila žalovaná v řízení „kompenzační námitku ve smyslu § 98 o. s. ř.“, když tvrdila, že pohledávka žalobců na vydání bezdůvodného obohacení zanikla započtením její pohledávky z titulu směnky, případně z titulu plnění ze smlouvy uzavřené 17. 9. 2015. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon účastníka podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Soud prvního stupně a posléze i odvolací soud procesní úkon žalované posoudily jako námitku započtení; takový výklad projevu vůle žádný z účastníků v řízení nezpochybnil, Nejvyšší soud z něj proto vychází. Odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že žalobci se sice ubránili platební povinnosti ze směnky a vzniklo jim právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., zůstali však žalované zavázáni ze smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2015; žalovaná uspěla se svojí kompenzační námitkou podle § 98 o. s. ř., když k ní užila své pohledávky z platné smlouvy (jak jistinu, tak smluvní pokutu), které dosud nebyly uspokojeny a byly způsobilé k započtení. Jejich výše přesahovala žalovanou částku a umožňovala uzavřít, že žalobcům nelze přiznat požadované bezdůvodné obohacení. Závěr o platnosti smlouvy ze dne 17. 9. 2015 odvolací soud odůvodnil výslovně tím, že její uzavření v provázanosti se smlouvami, které žalobci uzavřeli se společností Ekonomické stavby s.r.o., se nepříčilo ani zákonu, ani dobrým mravům a personální propojení zúčastněných obchodních společností nebylo prohřeškem proti dobrým mravům, natož pak prohřeškem takové intenzity, že by vedl až k absolutní neplatnosti smlouvy podle § 588 o. z. Svůj závěr o platnosti smlouvy, kterou posoudil jako smlouvu o zápůjčce, podpořil tím, že a) smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti podle § 2390 o. z., b) co do obsahu vyhovuje i požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru, c) žalovaná jako věřitelka prověřila úvěruschopnost dlužníků (žalobců) způsobem odpovídajícím tehdejší právní úpravě, d) nebylo zjištěno manipulativní chování žalované při uzavření smlouvy, e) smlouva nebyla závislá na ostatních smlouvách, které žalobci uzavřeli s Ekonomickými stavbami s.r.o. ve smyslu § 1727 o. z. Správnost závěru, že smlouva uzavřená mezi stranami sporu dne 17. 9. 2015 nebyla ve zjevném rozporu s dobrými mravy, žalobci v dovolání zpochybnili. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Právní jednání (dříve právní úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, jejichž závěry obstojí i při poměřování právních vztahů zákonem č. 89/2012 Sb.). Není vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Fungování systému psaného práva však je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z novější judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Vyslovení závěru, že právní jednání (dříve právní úkon) nekoresponduje s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy způsobil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Zásada smluvní volnosti se projevuje mj. v možnosti svobodně určit obsah smlouvy. I smluvní volnost vyjádřená v určitém právním jednání však podléhá posouzení podle § 588 o. z. (dříve § 39 obč. zák.) a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního jednání (úkonu) nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsenzu smluvních stran (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). V rozsudku ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009, Nejvyšší soud akcentoval, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 588 o. z. (dříve § 39 obč. zák.) může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2227/2018, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4358/2015). V nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, se Ústavní soud vyjadřoval k právnímu vztahu účastníků tohoto řízení v kontextu námitkové obrany vůči směnečnému platebnímu rozkazu. Jasně se v něm vymezil proti přístupu obecných soudů, které nepřisvědčily námitkám stěžovatelů (v tomto řízení žalobců) o významu propojenosti a společném záměru obchodních společností (Ekonomické stavby s.r.o. a Chytrý nájem s.r.o.) v řízení o směnečném nároku žalované. Rozvedl přitom mj., že „jakkoli se jedná v případě žalované a Ekonomických staveb o formálně samostatné subjekty, jsou obě majetkově propojené společnosti v osobě jediného společníka (společnosti Ekonomické stavby rodinná a.s., jejímž jediným akcionářem je dle tvrzení stěžovatelů David Mencl) a propojeny jsou též personálně (a to opět osobou Davida Mencla, jediného jednatele společnosti Ekonomické stavby s.r.o. i vedlejší účastnice). Doplnil, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že aktuálně zvolený model poskytování překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s.r.o. je toliko dalším z modelů podnikání Davida Mencla, když tento překlenovací půjčky na financování staveb rodinných domů klientům Ekonomických staveb s.r.o. dříve poskytoval sám coby fyzická osoba [viz nález ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16]. …Ačkoliv je institut směnky založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, neměla by tato formálnost samotná vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch pouze jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní stranou spotřebitel. Přestože stěžovatelům (kteří navíc předmětnou smlouvu uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na výše uvedené ustanovení zákona směnečného a šekového formálně vzato příslušely námitky toliko vůči majiteli směnky, měly se soudy zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy Chytrý s.r.o. a Ekonomické stavby s.r.o.), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou "právní kličku", jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, příp. značnému ztížení právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak je namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly“. Jednání, které podle Ústavního soudu může představovat pouze „právní kličku“ směřující k znemožnění, případně značnému ztížení právní obrany dlužníků, nemůže požívat právní ochrany. Jakkoli rozhodnutí ve věci směnečného nároku žalované vůči žalobcům nemusí předurčovat výsledky řízení o vydání bezdůvodného obohacení z titulu plnění na základě exekučního titulu, který byl posléze zrušen, z odůvodnění nyní přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné minimálně to, že bez ohledu na shora citovaný apel Ústavního soudu posoudil právní jednání účastníků ze 17. 9. 2015 jako bezúplatnou zápůjčku ve smyslu obecné úpravy aniž zvažoval, zda při jejím uzavření nebyl obcházen zákon o spotřebitelském úvěru. I Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti známo, že uzavírání smluv, na jejichž základě jsou dlužníkům poskytovány „bezúplatné“ zápůjčky (úvěry) představuje modus operandi společnosti Chytrý nájem s.r.o. (žalované), a že – jak naznačil ve shora citovaném nálezu Ústavní soud – je poskytování těchto „neúročených“ zápůjček patrně hlavním předmětem její podnikatelské činnosti. Způsob podnikání podnikatele, který svůj zisk odvozuje nikoliv z plnění smlouvy oběma smluvními stranami (v takovém případě by se zisk podnikatele odvíjel z ceny zaplacené spotřebitelem za poskytnuté finanční plnění), nýbrž z porušování smlouvy spotřebitelem (tedy ze smluvní pokuty), přičemž smlouva je dohodnutá s neúvěruschopným dlužníkem (spotřebitelem) tak, aby téměř vždy smlouvu porušil, vzbuzuje vážnou pochybnost o tom, zda se nejedná o právní jednání ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Podnikatelský záměr žalované a s ní propojené společnosti Ekonomické stavby, a.s., vyplývající z komplexu uzavřených smluv s dlužníkem, kalkuluje s neschopností dlužníků peníze ve sjednané době vrátit; cíl žalované jako podnikatelky by nebyl naplněn, pokud by dlužníci (úvěrovaní) peníze vrátili včas v dohodnuté dvouměsíční lhůtě. Zdůvodnění žalované, že poměrně krátká doba splatnosti byla sjednána proto, že peníze potřebovala naléhavě pro jiný svůj záměr, působí nevěrohodně s přihlédnutím k vyplnění zajišťovací směnky. Žalovaná tímto způsobem postupuje opakovaně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 ICdo 67/2023, ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, usnesení ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 235/2024, ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 33 ICdo 92/2024, či ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 33 ICdo 24/2025). Při zvažování, zda právní jednání účastníků ze 17. 9. 2015 neodporuje dobrým mravům, popř. neobchází zákon, nelze nebrat v úvahu historický vývoj podnikatelské činnosti žalované a – před její existencí – činnost Davida Mencla, jenž je jednatelem obou obchodních společností (viz odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21). Historický nástin dosavadní činnosti žalované (a Davida Mencla) nevylučuje, že ze strany žalované a s ní personálně propojené společnosti Ekonomické stavby a.s. může jít o zjevně promyšlený postup, jenž má eliminovat použití zákonných ustanovení určených k ochraně spotřebitelů. V kontextu s historickým vývojem podnikatelské činnosti žalované se odvolací soud souladem smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2015 (zatím nelze vyloučit, že šlo o zastřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru) s dobrými mravy dostatečně nezabýval. Vytknout mu lze i to, že pominul, že závazkový právní vztah uzavírali žalobci jako spotřebitelé a žalovaná jako podnikatel, a že nerespektoval nález ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, v němž Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy účastníci smlouvy o bezúplatném úvěru deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru, nebylo s ohledem na obvyklý běh věcí reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Se skutečností, že se vypůjčitelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, tudíž musela žalovaná při nastavování smluvních podmínek počítat a je namístě pečlivě zvážit, zda ujednání o smluvní pokutě vzhledem ke skutkovým okolnostem věci neskrývá úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí peněz věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, popř. zda ujednání o smluvní pokutě (popř. skrytém úroku) nepředstavovalo nepřiměřené ujednání (§ 1813 o. z.). Nelze totiž přehlédnout, že k započtení žalovanou uplatněná pohledávka vzcházející ze smlouvy uzavřené 17. 9. 2015 čítala (podle její procesní obrany) celkem 957 142,96 Kč a byla kromě jistiny v částce 170 000 Kč tvořena smluvní pokutou za období od 19. 11. 2015 do 17. 7. 2017 ve výši 723 350 Kč. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, tudíž nesprávné. K druhé linii dovolací argumentace: Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, „že zde není žádný důvod, který by vylučoval zánik pohledávky žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná účinně započítala svou pohledávku, resp. v řízení uplatnila v rámci procesní obrany úspěšně námitku započtení ve smyslu § 98 o. s. ř.“. Žalobci se sice ubránili platební povinnosti ze směnky a vzniklo jim právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., avšak zůstaly jejich závazky z platné smlouvy, Žalovaná uspěla se svojí kompenzační námitkou podle § 98 o. s. ř., když užila nároky z platné smlouvy, které dosud nebyly uspokojeny a byly způsobilé k započtení; jejich výše přesahovala žalovanou částku a vedla k závěru o nemožnosti přiznat žalobcům požadované bezdůvodné obohacení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se však podává, že se odvolací soud ve skutečnosti tím, zda došlo k započtení pohledávek ve smyslu § 1982 a násl. o. z. nezabýval a spokojil se s paušálním prohlášením, a to pouze ve vztahu k pohledávce z titulu smluvní pokuty, že „byla kompenzabilní i z hlediska § 1987 o. z.“, neboť se jednalo o pohledávku, kterou bylo možno uplatnit u soudu, pocházela ze stejného právního vztahu jako nárok žalobců a nevyvolala potřebu dlouhého a náročného dokazování, protože skutkové okolnosti, které se k ní pojily, nebyly mezi účastníky sporné. Připomněl, že námitka žalobců, že právo žalované na zaplacení smluvní pokuty je promlčeno, nemohla obstát vzhledem k § 617 odst. 2 o. z. Žalovaná započítala proti pohledávce žalobců svoji pohledávku z titulu plnění ze směnky i z titulu plnění z kauzálního závazku včetně smluvní pokuty, ačkoli je mohla uplatnit kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. Za období od 19. 11. 2015 do 19. 11. 2018 nemohlo být právo na smluvní pokutu promlčeno vzhledem ke splatnosti zápůjčky (18. 11. 2015), nicméně podle § 617 odst. 2 o. z. mohla žalovaná započíst pohledávku z titulu jistiny ze smlouvy o zápůjčce, smluvní pokuty i za pozdější období a úroků z prodlení v plném rozsahu bez ohledu na promlčení. Podle § 98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Podle § 1989 o. z. započtení promlčené pohledávky nebrání, nastalo-li v době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Pokud by odvolací soud v novém rozhodnutí znovu dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne 17. 9. 2015 je platná, tudíž na jejím základě vznikla žalobcům povinnost plnit, musí se v první řadě řádně zaobírat kompenzabilitou pohledávek, což dosud neučinil. Situace, kdy bylo plněno na základě pravomocného exekučního titulu, který byl posléze zrušen, ústí ve vznik bezdůvodného obohacení ke dni zrušení exekučního titulu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Vůči této pohledávce žalovaná započítala pohledávku ze směnky (otázka platnosti směnky byla prejudiciálně vyřešena již v rozsudku ze dne 7. 9. 2022, č. j. 49 Cm 53/2017-389, kterým Krajský soud v Plzni zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 3. 5. 2017, č. j. 49 Cm 53/2017-14), která jako kompenzabilní posouzena být nemohla. Plnění ze smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2015 nebylo (narozdíl od plnění ze směnky) uplatněno před soudem a s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž jsou plnění ze směnečného závazku a plnění na základě kauzy (v tomto případě smlouvy) na sobě nezávislá, nelze počítat s tím, že došlo uplatněním nároku u soudu ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 648 o. z. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž po dobu řízení o zaplacení pohledávky ze zajišťovací směnky běh promlčecí lhůty k uplatnění kauzální pohledávky nestaví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). V odborné literatuře ani v judikatuře není pochyb o tom, že pohledávka ze zajišťovací směnky a pohledávka, k jejímuž zajištění má směnka sloužit (kauzální pohledávka), jsou dvěma samostatnými pohledávkami, jakkoli materiálně kryjí jeden a tentýž dluh. Plněním na kauzální pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky, a ani plněním na zajišťovací směnku nezaniká (bez dalšího) kauzální pohledávka. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že plnění inkasované na zajišťovací směnku představuje pouze zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky. Je na věřiteli, zda při splatnosti kauzální pohledávky přistoupí k vymáhání pohledávky ze zajišťovací směnky, nebo pohledávky, k jejímuž zajištění má směnka sloužit, případně obou pohledávek souběžně nebo postupně. Ustanovení § 1909 část věty první před středníkem o. z., podle kterého může věřitel na dlužníku požadovat plnění dluhu, jen nemohl-li dosáhnout splnění ze směnky, se uplatní ve vztahu k platební, nikoli zajišťovací směnce; a naopak – pohledávka ze zajišťovací směnky není subsidiární ve vztahu ke kauzální pohledávce (jako by byl podle § 2021 odst. 1 o. z. závazek ručitele; k tomu srov. DOBEŠ, Matěj. Souběžné a postupné vymáhání směnečné a směnkou zajištěné pohledávky. Právní rozhledy, 2017, č. 19, s. 674-677). Doba, kdy mělo podle žalované dojít ke kompenzačnímu projevu, není z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelná. Pokud k započtení mělo dojít v okamžiku uplatnění procesní námitky započtení, stalo se tak v době, kdy případná pohledávka žalované ze smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2015 byla nepochybně promlčena. Žalovaní namítli, že započítávaná pohledávka byla promlčená, s čímž se odvolací soud vypořádal tak, že - žalovaná mohla svoje právo na plnění ze směnky i právo na plnění z kauzálního závazku uplatnit kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty; - za období od 19. 11. 2015 do 19. 11. 2018 nemohla být smluvní pokuta promlčena vzhledem ke splatnosti půjčky dne 18. 11. 2015; - podle § 617 odst. 2 o. z. mohla žalovaná namítat k započtení jistinu ze smlouvy o půjčce, smluvní pokutu i za pozdější období a úrok z prodlení v plném rozsahu bez ohledu na jeho promlčení. Podle § 617 odst. 1 o. z. po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě. Ustanovení § 617 odst. 1 o. z. nemůže být na posuzovanou situaci aplikováno, protože obě práva se nevztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě. Žalovaná se snaží uplatnit námitku započtení své pohledávky z titulu plnění ze smlouvy vůči pohledávce žalobců z titulu vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě později zrušeného exekučního titulu. Je-li režim uplatňování směnky a plnění z kauzálního závazku podle ustálené rozhodovací praxe zcela samostatný, není žádného důvodu aplikovat § 617 odst. 1 o. z. Navíc bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, jehož vznik žalovaná v řízení uznala, když uplatnila pouze námitku započtení, sestává nejenom ze zaplacené jistiny a smluvních pokut podle smlouvy uzavřené 17. 9. 2015, ale rovněž z nákladů soudního řízení, u nichž již nelze sledovat žádnou souvislost s původně uzavřenou smlouvou o zápůjčce. Podle § 617 odst. 2 o. z. i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. V tomto případě však k započtení přistoupeno být nemohlo, protože pohledávka z titulu vydání bezdůvodného obohacení předtím, než se promlčela případná pohledávka z titulu smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2015, ještě neexistovala (vznikla až zrušením pravomocného rozhodnutí, na jehož základě žalobci nedobrovolně plnili; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). V době, kdy pohledávka z titulu vrácení bezdůvodného obohacení vznikla, již byla případná pohledávka žalované ze smlouvy promlčená. Protože žalobci uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. právem, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.

Zákon o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb.

§ 122

Citovaná rozhodnutí (21)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.