33 Cdo 950/2025

Rubrum

33 Cdo 950/2025-156 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Praha, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 378/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 15 Co 302/2024-127, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 039,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Brože.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 15 Co 302/2024-127, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 18. 6. 2024, č. j. 31 C 378/2023-99, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

2. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 50 Nc 534/2020-120, omezen na svéprávnosti tak, že je schopen nakládat s peněžní částkou maximálně 15 000 Kč měsíčně, přičemž není schopen mimo jiné uzavírat jakékoliv smlouvy s předmětem plnění nad 15 000 Kč, a to pro trvalou duševní poruchu, která trvá od jeho dětství a není léčbou ovlivnitelná a že uvedenou duševní poruchou trpěl i v roce 2020, kdy došlo k předmětným právním jednáním. Po podpisu kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2020 (žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím), jejímž předmětem byl převod bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného, se strany dohodly na zrušení věcného břemene týkajícího se dotyčné bytové jednotky. Proto strany uzavřely dne 4. 6. 2020 dohodu o zrušení věcného břemene práva a užívání bytu, v níž se žalovaný zavázal ke dni 30. 6. 2020 dotyčnou nemovitost vyklidit a předat vlastníkovi, tj. žalobci, a ten na základě ní žalovanému vyplatil 300 000 Kč a poté (13. 8. 2020) ještě 90 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem dohody o vyklizení nemovité věci ze dne 27. 8. 2020. Dohoda o zrušení věcného břemene je absolutně neplatná (nesporná skutečnost). Žalobce zmíněnou částku 300 000 Kč vložil na bankovní účet žalovaného ve dvou platbách, a to dne 18. 5. 2020 částku 150 000 Kč a dne 4. 6. 2020 částku 150 000 Kč. Podle výpisu obratů z dotyčného účtu žalovaného byl dne 18. 5. 2020 proveden vklad hotovosti třetí osobou ve výši 150 000 Kč v čase 10:34 hodin a krátce poté v čase 10:37 hodin byl na pokladní přepážce proveden výběr hotovosti ve výši 149 800 Kč, dne 4. 6. 2020 byl proveden vklad hotovosti třetí osobou ve výši 150 000 Kč v čase 11:44 hodin a krátce poté v čase 11:47 hodin byl na pokladní přepážce proveden výběr hotovosti ve výši 150 000 Kč. Dále – ze zjištění a závěrů trestního řízení, zejména pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2023, č.j. 3 T 111/2022-634 – bylo zjištěno, že J. R. byla uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu vůči žalovanému. Žalovaného mimo jiné dne 4. 6. 2020 přesvědčila k podpisu dohody o zrušení věcného břemene za částku 300 000 Kč, která byla ve dvou platbách po 150 000 Kč vložena na bankovní účet poškozeného (tj. žalovaného) a ihned po jejich vkladu byly částky opět z účtu vybrány, přičemž poškozený – vzhledem ke své rozumové slabosti – nebyl schopen posoudit a dohlédnout obsah a právní důsledky uvedených smluv (smlouvy o zápůjčce, zástavní smlouvy, kupní smlouvy a dohody o zrušení věcného břemene), o čemž J. R. věděla.

3. Při právním posouzení věci odvolací soud odkázal na závěry Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1311/2019), že není vyloučeno, aby i v případě absence vztahu z plnění (má-li se v odkazované věci plnění připínat toliko k převodu spoluvlastnického podílu žalovaného, jenž však pro duševní poruchu nebyl sto projevit relevantní vůli k uzavření smlouvy ani k přijetí plnění prostřednictvím třetí osoby) byl závazek z bezdůvodného obohacení založen na naplnění základních předpokladů bezdůvodného obohacení, plynoucích z přímo aplikovatelné generální klausule bezdůvodného obohacení (srov. § 2991 odst. 1 o. z.), a za pasivně legitimovaný byl považován ten subjekt, jemuž - objektivně posuzováno – plněním vznikl majetkový prospěch (obohacený, jemuž bylo plněno a v jehož majetkové sféře se plnění projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv). Vzhledem k specifickým okolnostem projednávané věci – zejména zjištěním a závěrům trestního řízení, v jehož rámci byla J. R. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu vůči žalovanému – odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) věc posoudil podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Přitom – vzhledem k omezené schopnosti žalovaného právně jednat způsobené trvalou duševní poruchou (znalci označovanou za zjevnou) – zdůraznil ochranu jednajícího v duševní poruše (vycházel z § 581 o. z.), ochranu slabších [§ 3 odst. 2 písm. c) o. z.] a hledisko dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z.), s poukazem na základní zásady, na nichž spočívá občanský zákoník. Odvolací soud konstatoval, že podle závěrů trestního řízení peněžní prostředky ze všech proběhlých transakcí, kromě vkladu na účet žalovaného dne 18. 5. 2020 a 4. 6. 2020, získávala v hotovosti J. R., které jí žalobce předával přímo, tedy měl v kontextu celého případu povědomí o tom, komu je fakticky svěřuje. Dovodil, že i v případě vkladů na účet žalovaného dne 18. 5. 2020 a 4. 6. 2020, kdy žalovaný peněžní prostředky ihned po jejich vkladu obratem vybral a odevzdal J. R., jí tímto postupem vznikl – objektivně posuzováno – i přes absenci vztahu z plnění, majetkový prospěch. Žalovaný se v důsledku své rozumové slabosti způsobené trvalou duševní poruchou stal obětí nepoctivého jednání odsouzené J. R., z něhož neměl žádný prospěch. Pro svou rozumovou slabost byl v dotyčné transakci zneužit a poškozen, a obohacenou je J. R. Odvolací soud uzavřel (ve shodě se soudem prvního stupně), že žalovanému se v dané věci žádného plnění nedostalo, proto byla žaloba pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného zamítnuta.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky „vzniku bezdůvodného obohacení osoby s duševní poruchou v souvislosti s neplatným právním jednáním a pro případ, že získanou majetkovou hodnotu obohacený neplatně dále převede“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud „částečně“ nebyla vyřešena (pro posuzovanou situaci), „částečně“ se při jejím řešení – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 a sp. zn. 28 Cdo 527/2020. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaný není ve vztahu k jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován. Odvolacím soudem odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu přitom „vůbec nevyznívá“ pro uvedený závěr, konkrétně ve věci sp. zn. 28 Cdo 4740/2010 se na úkor prodávajícího obohatila matka, která bez souhlasu opatrovnického soudu prodala věc nezletilého dítěte a vybrala část kupní ceny v hotovosti. A ve věci sp. zn. 28 Cdo 1311/2019 byla kupní cena z neplatné kupní smlouvy pro duševní poruchu jednoho z prodávajících uhrazena na účet věřitelů druhého z prodávajících, a právě ten byl označen za obohaceného. Podle v dovolání odkazované judikatury je vztah z bezdůvodného obohacení pojímán v zásadě jako objektivní. Při uspořádání vztahů mezi ochuzeným a obohaceným „stále rozhoduje objektivní fakticita“. Proto není možné, aby se osoba obohaceného – která by měla být jasná již v okamžiku obohacení, tedy v okamžiku složení peněz na účet – po vzniku obohacení změnila jen proto, že obohacený v důsledku své duševní poruchy se získanou majetkovou hodnotou dále disponoval, jako tomu bylo v tomto případě. Na základě neplatné dohody o zrušení věcného břemene se na jeho úkor – okamžikem složení složením peněžních prostředků na účet – bezdůvodně obohatil (přímo) žalovaný, byť je omezený ve svéprávnosti. Dotyčnou majetkovou hodnotu žalovaný pozbyl na základě dalšího neplatného právního jednání – dohody s J. R. o přenechání částky vybrané z účtu žalovaného – kdy se jmenovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalovaného; zdůraznil, že účastníkem tohoto neplatného právního jednání již nebyl. Soudům vytýká, že směšují dva odlišné právní instituty - jednak otázku údajného nedostatku pasivní legitimace žalovaného, jednak otázku ochrany dobrých mravů a případného odepření plnění žalovaného z důvodu ochrany podle § 2 odst. 3 a § 8 o. z. Odvolací soud po „tomto směšování“ dospívá k závěru, že žalovaný se na jeho úkor neobohatil a není pasivně věcně legitimován, avšak „pro tento závěr přináší spíše argumenty odpovídající“ odepření existujícího práva z důvodu ochrany dobrých mravů, pro kterou se odklonil od mechanické aplikace institutu bezdůvodného obohacení. Co se dělo před obohacením nebo po něm, lze zohlednit jen při aplikaci § 8 o. z. k úvaze, zda lze jemu, tj. ochuzenému proti obohacenému žalovanému odepřít plnění pro zjevné zneužití práva. Ani takové posouzení však nebylo namístě, protože mu „nelze vyčítat, že po velkém množství právně nejistých hotovostních plateb chtěl dále již žalovanému plnit na jeho bankovní účet a těžko mohl vědět, jak žalovaný v duševní poruše (která rozhodně nebyla nijak zvláště zjevná, což vedlo k závěru o neexistenci jeho trestní odpovědnosti) se složenými prostředky dále naloží“. Dodal, že s J. R. byl původně trestně stíhán jako spolupachatel, nicméně (na rozdíl od ní) obžaloby byl zcela zproštěn.

5. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Uvedl, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1311/2019 a sp. zn. 28 Cdo 929/2021 (ve vyjádření citované) jsou plně aplikovatelné i na souzenou věc.

6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

9. Dovolání není přípustné.

10. V režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí, že (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek podle § 2995 o. z.) aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2020, nebo ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Ani případná následná dispozice obohaceného se získanými prostředky (vydal-li je například třetí osobě) – poukazuje-li na tuto skutečnost dovolatel – proto sama o sobě v zásadě ničeho nemění na jeho pasivní věcné legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení a mohla by mít význam toliko pro právní vztah mezi žalovaným a osobou, jíž příslušné majetkové hodnoty poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3682/2016).

11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) ovšem v obdobných případech (zvlášť jde-li o bezdůvodné obohacení osob s psychosociálním postižením) klade silný důraz i na to, aby při vypořádání vztahu z takto vzniklého bezdůvodného obohacení nebylo postupováno ryze formálně a mechanicky, nýbrž vždy bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem věci a byly zohledněny také zásady vyjádřené v hlavě I. části první občanského zákoníku, jež se promítají do interpretace soukromého práva (srov. § 2 odst. 1 o. z.) a jejichž aplikace v konkrétních věcech není vyloučena ani v zásadě objektivní povahou vztahu z bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021, nebo ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 929/2021, a též nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21). Jde zejména o korektiv dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z.) a zásadu ochrany slabších obsaženou v § 3 odst. 2 písm. c) o. z. (jenž zakazuje, aby kdokoliv utrpěl neodůvodněnou újmu pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení), povinnost poctivého právního jednání (§ 6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.).

12. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný je rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 50 Nc 534/2020-120, omezen na svéprávnosti tak, že (mimo jiné) je schopen nakládat s peněžní částkou maximálně 15 000 Kč měsíčně (jinak hospodařit s vyšší částkou a spravovat své jmění ve vyšší částce není schopen) a zejména není schopen uzavírat jakékoliv smlouvy s předmětem plnění nad 15 000 Kč, a to z důvodu trvalé duševní poruchy, která trvá od jeho dětství a není léčbou ovlivnitelná; touto duševní poruchou trpěl i v roce 2020, kdy došlo k předmětným právním jednáním. Strany uzavřely dne 4. 6. 2020 dohodu o zrušení věcného břemene práva a užívání bytu, v níž se žalovaný zavázal ke dni 30. 6. 2020 dotyčnou nemovitost vyklidit a předat vlastníkovi, tj. žalobci, a ten se zavázal žalovanému vyplatit 300 000 Kč a poté (13. 8. 2020) ještě 90 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem dohody o vyklizení nemovité věci ze dne 27. 8. 2020. Dohoda o zrušení věcného břemene je absolutně neplatná (nesporná skutečnost). Žalobce dotyčnou částku 300 000 Kč vložil na bankovní účet žalovaného ve dvou platbách, a to dne 18. 5. 2020 částku 150 000 Kč a dne 4. 6. 2020 částku 150 000 Kč. Podle výpisu obratů z dotyčného účtu žalovaného byl dne 18. 5. 2020 proveden vklad hotovosti třetí osobou ve výši 150 000 Kč v čase 10:34 hodin a krátce poté v čase 10:37 hodin byl na pokladní přepážce proveden výběr hotovosti ve výši 149 800 Kč, dne 4. 6. 2020 byl proveden vklad hotovosti třetí osobou ve výši 150 000 Kč v čase 11:44 hodin a krátce poté v čase 11:47 hodin byl na pokladní přepážce proveden výběr hotovosti ve výši 150 000 Kč. Ve vztahu k námitkám dovolatele, že se bezdůvodně obohatil přímo žalovaný, byť je omezený ve svéprávnosti (tedy nikoli J. R.) a že dovolateli „nelze vyčítat, že po velkém množství právně nejistých hotovostních plateb chtěl dále již žalovanému plnit na jeho bankovní účet a těžko mohl vědět, jak žalovaný v duševní poruše (která rozhodně nebyla nijak zvláště zjevná, což vedlo k závěru o neexistenci jeho trestní odpovědnosti) se složenými prostředky dále naloží“, je zde vhodné citovat závěry výše uvedeného trestního rozsudku (z něhož soudy učinily skutková zjištění). V něm je mimo jiné uvedeno: „Jak vyplynulo z dokazování, obžalovaná R., přestože sama žádné smlouvy nepodepisovala, v žádném z právních jednání osobně nevystupovala, přebírala za poškozeného (v projednávané věci žalovaného) veškeré finance, které obžalovaný M. (v projednávané věci žalobce) platil v hotovosti jakožto sjednané plnění ze shora uvedených smluv a dohod. Cílem jejího jednání tak bylo získání finančních prostředků vyplacených obž. M., které byť poškozený podepsal příjmové doklady o tom, že peníze přijal, tyto skutečně namísto něj převzala obž. R. a poškozenému je nikdy nevrátila, ani to neměla od počátku v úmyslu. (…); z dalšího dokazování rovněž vyplynulo, že poškozený opakovaně podepisuje různé dokumenty, které mu dá někdo podepsat, aniž by jejich obsahu rozuměl, a aniž by dokázal posoudit jejich důsledky. Z jednání obžalované je dále zřejmé, že před ostatními osobami chtěla předstírat blízký (partnerský) vztah s poškozeným, aby bylo odůvodněno to, proč je přítomna v advokátní kanceláři u předsmluvních jednání a podpisům smluv, a dále aby byly odůvodněny její požadavky na průběh transakcí, do čehož zjevně též zasahovala (např., že mají být peníze vypláceny v hotovosti). Na podporu verze o vině obžalované soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že to byla právě ona, kdo navrhoval a trval na tom, aby byly peníze předávány v hotovosti, jak vyplynulo mimo jiné z výpovědi advokátky JUDr. Hážové. Podezřelé a jako další důkaz podporující závěr o vině obžalované, je chování, kdy na účet poškozeného byla 2x vložena částka 150 000 Kč (jakožto plnění za dohodu o zrušení věcného břemene práva a užívání bytu), kdy dne 18. 5. 2020 byl proveden vklad hotovosti třetí osobou ve výši 150 000 Kč v čase 10:34 hodin a následně téhož dne v čase 10:37 hodin (tedy cca 3 minuty poté) byl na pokladní přepážce proveden výběr ve výši 149 800 Kč (téměř celá vložená suma), a dále dne 4. 6. 2020 byl proveden vklad hotovosti třetí osobou ve výši 150 000 Kč v čase 11:44 hodin a následně téhož dne v čase 11:47 hodin (tedy zase o pouhé cca 3 minuty) byl na pokladní přepážce proveden výběr hotovosti ve výši 150 000 Kč. Uvedené obraty na bankovním účtu poškozeného korespondují s jeho výpovědí, že obžal. R. měla peníze tzv. „projet“ přes účet a následně měly být poškozeným ihned vybrány. Rovněž tyto zjištěné skutečnosti svědčí dle názoru soudu o podvodném jednání, kdy obžalovaná chtěla své jednání a zejména skutečnost, že poškozený fakticky žádné finance od obžal. M. neobdržel, a že je namísto něj obdržela ona, skrýt tak, že je na oko nechala vložit na účet (aby to vypadalo, že je poškozený obdržel a mohl s nimi nakládat), zatímco je obratem nechala od poškozeného opět vybrat a vzala si je k sobě, neboť u ní byly „víc v bezpečí“, jak měla dle výpovědi poškozeného uvádět“.

13. Odvolací soud při vypořádání vztahu ze vzniklého bezdůvodného obohacení - v souladu s (uvedenými) judikatorními závěry – přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména neschopnosti žalovaného právně jednat v důsledku trvalé duševní poruchy, závěrům dotyčného trestního řízení a nepoctivému jednání J. R.) a zohlednil zásady vyjádřené v hlavě I. části první občanského zákoníku, konkrétně hledisko dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z.), zásadu ochrany slabších [§ 3 odst. 2 písm. c) o. z.] ve spojení s ochranou jednajícího v duševní poruše (§ 581 o. z.) a povinnost poctivého právního jednání (§ 6 o. z.). Uzavřel-li odvolací soud, že žalovanému se v dané věci žádného plnění nedostalo, pročež žaloba byla pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného zamítnuta, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.

14. Otázku vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení v obdobných skutkových okolnostech (osoba stižená trvalou duševní poruchou, která ze sjednaného kontraktu neměla žádný prospěch, neboť jiné osoby zneužily její rozumové nedostatečnosti a následně ji připravily o vyplacené peněžité plnění) dovolací soud řešil například v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 929/2021. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že by předestřená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

15. Poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý. Pro skutkovou a právní odlišnost je nepřípadný odkaz dovolatele na rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, v níž dovolací soud řešil otázku vzájemné souvztažnosti úpravy bezdůvodného obohacení v § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zvláštních nároků ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), i § 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů. V dovolatelem odkazované věci sp. zn. 28 Cdo 527/2020 dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud prakticky rezignoval na zohlednění specifických okolností dané věci (vzdor vzneseným námitkám žalované), což jej v důsledku vedlo prakticky k odmítnutí významu institutu dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z., resp. § 8 o. z.). O takový případ v souzené věci nejde.

16. Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku, tak ve vztahu k němu není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

17. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu